PVC je, světe div se, nejspíš třetí nejpoužívanější umělou hmotou na světě. Průmyslově se vyrábí někdy od roku 1935. A je to velmi úspěšný druh umělé hmoty. Vzniká polymerací vinylchloridu. (Etylen a chlór se sloučí a vznikne etylendichlorid.

A z něj se pak stvoří onen vinylchlorid - základ PVC.)

Nebo tak nějak.

Nejvíce materiálů z PVC najdeme dnes ve stavebnictví (zhruba 60% celosvětové produkce). Dále je PVC oblíbeno v obalovém průmyslu, elektroprůmyslu, dopravním průmyslu a lékařství.

Diky své trvanlivosti a nízkých pořizovacích nákladech dnes PVC nahrazuje tradiční materiály jako beton, dřevo nebo jiné umělé hmoty, které nemají to štěstí, aby jejich výroba byla tak levná. To by nás mělo potěšit.

Pokud tvrdíme, že PVC se nemá vhazovat do žlutých kontejnerů na plast. A že novodurové trubky a větší kusy PVC je dobré vozit na sběrný vdorek netvrdíme, že PVC není možné recyklovat. (Pokud se například mezi PET plast dostane obal z PVC, znehodnotí se i část jinak dobře využitelného PETu.) Ono PVC se pouze nerecykluje stejnými způsoby jako “běžné” obalové plasty. PVC se recykluje převážně mechanicky. Jen v ČR existuje v současné době 6 certifikovaných firem, které se touto činností zabývají. Ty v roce 2009 zrecyklovaly kolem 14.000 tun tohoto plastu. Hovoříme zde o produktech z PVC jako jsou okenní rámy (výrobci těchto rámů mají i svou asociaci EPPA). Dále PVC trubek a profilů. Výrobci trubek (instalatérských) mají zase organizaci TEPPFA. Dále se recyklovaly membrány a podlahové krytiny. Nicméně čísla se markantně změní, převedeme-li tuny zrecyklovaného PVC na procenta z celkově vyrobeného množství PVC. V procentech vypadá recyklace PVC mnohem stutněji než v tunách. Proto se také v procentech moc neuvádí. Některé zdroje hovoří o 10-13% z celkového množství vyrobeného PVC ročně. Recyklaci PVC totiž zásadně komplikuje skutečnost, že každý výrobce PVC přidává jiná aditiva. To činí v zásadě PVC univerzálně nerecyklovatelné - pokud se ovšem nezaměříme jen na dané komodity. Třeba právě ta plastová okna nebo podlahové krytiny.

Recyklace spotřebitelského odpadu z PVC byla za rok 2010 přes 260 000 tun.

Mimo to je možné PVC hromadně spalovat. Ono PVC má energetický potenciál na úrovni papíru. Moderní spalovny jsou vybaveny moderními a ‘bezpečnými’ filtry, které dokáží zachytit velmi nebezpečné splodiny, které při spalování PVC vznikají. Hovoříme zde například o dioxinech. Pokud ovšem hovoříme o pálení PVC, máme na mysli prlůmyslové kontrolované spalování za vysokých teplot. To můžeme označit za ‘bezpečné’. Pálení doma v kamnech nebo nebej bože při táborácích a opékání buřtů je nebezpečné pro vaše zdraví. A to tak, že velmi.

PVC, které se nehodí k recyklaci nebo nemá to štěstí, že se nějak energeticky zpracuje, skončí v případě České republiky na skládce. Skládka je prostředí samo pro sebe. Zde se z PVC začnou uvolňovat v první řadě ftaláty a těžké kovy. Potíž je, že tyto látky kontaminují tzv. skládkovou vodu, kterou ne vždy dokáže čistička (je-li nějaká) vyčistit a tyto nebezpečné látky se tak mohou dostat do spodních vod nebo i vod povrchových. Mimo to ftaláty pronikají

i do tzv. skládkového plynu. Další problém nastává při požárech skládek, kdy hoření PVC uvolňuje dioxiny a další libůstky.

Kromě ekonomických a fyzikálně-technologických pozitivních vlastností vzbuzuje používání PVC i obavy. Kde kdo si uvědomuje, že nízká pořizovací cena by neměla být jediným měřítkem pro používání hmoty, o které je všeobecně známo, že není tak úplně “safe”. Samozřejmě, budete-li patřit mezi ty, kteří se výrobou a užitím PVC živí, budete PVC všemožně obhajovat.

I díky tomu není PVC klasifikován jako nebezpečná látka. Dále nepatří mezi látky, “vzbuzující velmi vážné obavy”. (A to přes to, že se jako změkčovadla užívají ftaláty.) PVC jako polymer nepodléhá nařízení REACH (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemical substances), což je jakýsi dozorce EU nad chemikáliemi. Odpad z PVC není klasifiovaný jako nebezpečný a je tedy možné ho energeticky zpracovávat.

Všimněte si, že vše výše uvedené se pohybovalo pouze v mezích předpisů, nařízení a konstatování. Šťouchneme si. Pokud má někdo obrat přes 70 miliard Eur a zaměstnává půl milionu lidí ... to už může ledacos mezi úředníky ovlivnit. Ale to je jen předsudek. Neberte ho vážně.

Dobrá zpráva pro členy načeho fanklubu tedy je, že PVC je ok. Není oficiálně nebezpečné. Ale co ty škarohlídské pochybnosti o tom, že pokud něco obsahuje chlór nebo ftaláty, může to být nebezpečné? Ty v předpisech a vyhláškách nenajdete. Protože to, čím by mohlo být PVC nebezpečné, je pro nás mnohem zajímavější, než jak je skvělé a levné, podíváme se i na záludnosti, které jsou s tímto superplastem spojovány.

Odhalení situace, která se může blížit pravdě, nám však ukáže skutečnost, že tihle škarohlídi nehovoří o PVC jako o PVC (narozdíl od výrobců a úředníků).

Všímají si, co výrobě PVC předchází, co ji provází a co vzniká při hoření

nebo uvolňovaní aditiv z PVC. A zde je zakopaný pes. A hluboko.

PVC se od ostatních umělohmotných bratříčků a sester liší nejen výrobní cenou, ale i obsahem chlóru. (Nezaměňovat s fluorem.) Abyste si udělali rychlý obrázek o tom, co je chlór, pak vězte, že chlór se v I. světové válce použil jako bojový plyn. Bohužel velmi úspěšně, nutno dodat. Největší potíž nastává v okamžiku, kdy začne PVC hořet. Z hlediska požárního je PVC oblíbené protože hoří velmi špatně. Ale nás nebude zajímat jak hoří, ale co se dějě během toho, když hoří. Během tepelného rozkladu (což je vpodstatě stejný název pro totéž) začne PVC tepelně degradovat (zase to samé pro totéž) a začne do okolního ovzduší uvolňovat půvabně široké spektrum vesměs velice toxických sloučenin z nichž asi nejoblíbenější je fosgen. Mimo to již výše zmiňované dioxiny. A kyselina chlorovodíková. Jakýkoli požár, při kterém hoří PVC (třeba i požár bytu, kde byly použity okenní rámy, podlaha nebo nábytek z PVC je z hlediska požární likvidace nebezpečný. Držte se co nejdál.

Další otázkou vzbuzující obavy je používání různých přísad, tedy aditiv. S kterými se vynylchlorid tak ochotně páři. Jedné se zde především o již zmiňované ftaláty. Ty podle oficiálně přiznaných statistik představují jako změkčovadla v PVC cirka 20% podíl. Zatímco ohavnosti na bázi chlóru se uvolňují z PVC tepelnou reakcí, s ftaláty je to jiné. Ftaláty se uvolňují do ovzduší samovolně. A rády.

Vytrvalým fanouškům PVC doporučujeme přečíst si poutavé vyprávění o PVC na těchto stránkách. Další nenávistné litanie na adresu PVC doporučujeme Zde. A poem na téma PVC - hračky - děti od Greenpeace vás okouzlí na tomto odkazu.

KDO SI HRAJE NEZLOBÍ

Každý správný člen Fanklubu PVC ví, že se z PVC nevyrábějí jen podlahové krytiny nebo okenní rámy. Ví, že se z něj vyrábí i bezpočet pomůcek do zdravotnictví. Že PVC najde v obalových materiálech. Automobolech, letadlech, nábytku a v neposlední řadě i v dětských hračkách. A proto má každý člen Fanklubu PVC především v oblibě hračky vyrobené v komunistické Číně (ovšem bohužel nejen tam). Čínským komoušům pracujícím ve službách kapitalizmu je vpodstatě šuma fuk z čeho jsou hračky, se kterými si budou děti ve zbytku světa hrát. Značka CE, která má zajistit “bezpečnost výrobku” pro čínské soudruhy nic neznamená ... jen dvě písmenka na obalu. Proto každý člen fanklubu PVC koupí alespoň jednou měsíčně svým dětem něco, co PVC obsahuje ... a sám to ani neví. Jeho dítě pije z PVC hrníčků, olizuje PVC figurky ... není to krásné? Správný člen ví, že PVC není oficiálně nebezpečné. Bohužel, správný člen je asi tak trochu blbec. Uniká mu, že v dnešní době je obezřetnost na místě. Totiž co kdyby to byla s těmi ftaláty a ostatními pochybnostmi náhodou pravda?

Co říci na závěr? Na jedné straně se PVC jeví jako ekonomicky příznivá a kvalitní umělá hmota, jejíž šíření je třeba podporovat. Na straně druhé pak obavy nad tím, co výroba, používání a likvidace PVC mohou způsobit. Nic není černobílé. Každý má svou pravdu a každý svou lež. Zvažte.

Zdroj: Odpady, Arnika, REACH, Wikipedia, SCHTP ČR