Výraz korporátní environmentalismus jsme si vymysleli i když nevylučujeme, že ho někdo vymyslel před námi, popřípadě ho vymyslí ještě jednou po nás. Vývoj tohoto výrazu vznikl z našeho zděšení z environmentalismu jako takového. Jelikož se jedná o "ism" je jasné, že to s environmentalismem nebude snadné. A taky že ne. Nicméně cynický rozbor environmentalismu jako takového si necháme na jindy a budeme se zaobírat rovnou environmentalismem korporátním. Tedy environmentalismem tak, jak ho pochopily a praktikují nadnárodní korporace ... či lépe řečeno jejich zaměstnanci, management a správní rady.

VZNIK

Svět uvnitř nadnárodních korporací je světem sám pro sebe. Vyznačuje se maximální možnou povrchností, zjednodušováním, populismem a ambicemi (a logicky i ziskem).

Když citlivé uši PR zaměstnanců nadnárodních korporaci nebo jimi najatých agentur zavětřily vznik environmentalismu, mozky k nim napojené ihned pochopily, že zde je prostor pro zlepšování image (rozuměj chápání společnosti veřejností) a firmy se podle toho ihned začaly zařizovat. Jelikož o dané problematice nikdy hlouběji nepřemýšlely, bylo a je jejich jednání zkratovité, ale vychytralé. Být "green" začalo být přes noc důležité. Bylo to to, co chtěli akcionáři slyšet. A bylo to i to, co chtěla slyšet veřejnost. Začalo se pracovat na "green policies" a podobných dokumentech, které měly světu dokázat, jak je ta která korporace ohleduplná k životnímu prostředí. Vznikl bezpočet prezentací, grafů a symbolů, které do všech stran vyřvávají “jsme ekologičtí!” K tomu se přidala přihlouplá reklama a PR články a svět by téměř získal dojem, že největším ekologickým sviňákem na zeměkouli je zemědělec z Welsu, který kydá hnůj na příjezdovou cestu ke svému domu a típe do něho vajgly.

DŮSLEDKY

Lidstvo jako takové není příliš přemýšlivý druh. Vliv, jaký mají na současnou společnost média, je nevídaný. Vliv, jaký média mají, se samozřejmě dá koupit. A koupený vliv pak člověk konzumuje se stejnou důvěrou jako zprávy o počasí, které se koupit nedají.  Tisíce lidí pracujících v PR odděleních agentur a samotných korporací dělají svou práci velmi dobře. Daří se jim uchlácholit veřejnost malichernostmi, aby odvedly pozornost od skutečně závažných problémů, které ta či ona korporace způsobuje ať už svým působením nebo výrobky. Vezměme si například výrobce automobilů. Ti momentálně sází na tzv. alternativní pohony. Ne proto, že by snad měly zájem na snižování emisí CO2 (do limitu nastavených EU se pravděpodobně nějak vejdou protože tyto limity nejsou nastavovány na jednotlivé modely automobilů, ale na celý koncern a jeho emise). Jde o to svézt se se "zelenou dobou" a přilákat zájem na ekologockou dopravu. Ideálně jejich značky. Přitom vlastní provoz automobilů není hlavním zlem, které tyto koncerny působí. Ve skutečnosti existence jejich továren, dopravní logistiky, vývoje či skladišť není příznivá životnímu prostředí. Stovky letadel, lodí, a kamiónů, které svážejí jednotlivé díly do montoven, vyprodukují množství splodin, vedle kterých jsou splodiny koncernem vyrobených automobilů přinejmenším stejné, ne-li menší. Shrnuto: PR pracovníci dokázali odvést pozornost lidí od skutečných (přetrvávajících) zdrojů poškozování životního prostředí automobilkami směrem k aktivní snaze těchto automobilek o ochranu životního prostředí. K tomuto skvělému dílu (bez ironie) jim dopomohl právě korporátní environmentalismus. Obecně vzato platí pravidlo, že lídr v znečišťování životního prostředí se tváří jako lídr v jeho ochraně.

Pokud vám to výše uvedený příklad dostatečně nevysvětlil, zde je další. Obchodní řetězce a jejich oblíbená kauza s odnosnými plastovými taškami. Před příchodem nadnárodních řetězců bylo zcela běžné nosit si na nákup tašky svoje. To až tyto řetězce začaly igelitky nabízet a nabízet je zadarmo. Ročně tak jen v ČR rozdaly kolem 900 000 tun plastu, který z velké většiny skončil ve spalovnách a na skládkách protože, byť byly většinou recyklovatelné, neměl o ně zpracovatelský průmysl zájem. Co s tím? Naštěstí zasáhla ekonomická krize a i obchodní řetězce začaly hystericky šetřit. Odnosné tašky, byť je jejich cena v haléřových položkách, byly jednou z prvních věcí, které je třeba utnout a tak ušetřit. Vcelku logické. Ale korporátní environmentalismus v rukách šikovných PR pracovníků opět zafungoval. Stačí se svézt na "zelené vlně". Zákazníka, který většinou neví která bije a zajímá se jen o ceny zboží, je pak snadné přesvědčit, že “v rámci zvyšování péče o životní prostředí už tašky nebudou rozdávány zdarma. Řetězec X nyní nabídne nové, ekologické tašky (aniž by vysvetlil jak jsou nové tašky ekologičtější než ty původní), na jejichž výrobu se nespotřebuje tolik CO2 (opět nevysvetlí, jak je to možné), ovšem za cenu tolik a tolik korun. Řetězec X věří, že se jeho zákazníci k ochraně životního prostředí připojí a budou tyto tašky využívat“ (toto je skutečný případ Tesco Stores ČR). Jde přeci o společnou věc: lepší životní prostředí. Tak korporátní environmentalismus nejen že ušetří řetězcům výdaje za nákup tašek. On jim dokonce možná pomůže tašky ve jménu ochrany životního prostředí prodávat a změnit tak ztrátovou položku na položku alespoň rentabilní. Skvělé irelevantní využití CO2!

Oba výše uvedené příklady měly demonstrovat dovedné využití environmentalistické filosofie ve spojení s nevědomostí. Korporátní environmentalismus se tak stal dalším "komunikačním" (či manipulačním, chcete-li) nástrojem, který slouží pro rozvoj a stavění nadnárodních korporací do lepšího světla. Nadnárodním korporacím se nelze divit. Jsou tu od toho, aby prodávaly, poskytovaly své služby či prováděly cokoli dalšího, na co mají glejt. Ani médiím, která s nimi úzce spolupracují, se divit nelze. Jde jim o peníze z reklamních ploch a časů. Divit se lze jen naší naivitě, s jakou marketingovou komunikaci zabalenou v pláštíku korporátního envronmentalismu konzumujeme a jak většině z nás chutná.

DERIVÁTY

Derivátem korporátního environmentalismu máme na mysli snahu o svezení se na "zelené vlně" těmi korporacemi, které se na znečišťování životního prostředí citelně nepodílejí. I ty však chtějí korporátního environmentalismu využít a vylepšit tak to, jak jsou veřejností (potažmo klienty, politiky či konkurencí) chápány. Pro laika pak takový derivát korporátního environmentalismu může vyznít pozitivně a to i v případě, že je už pravdu hodně naředěný. Opět se přidržíme hlavního ideologického tématu environmentalisů: CO2.  Právní kancelář, banka, mediální nebo reklamní agentura ... tedy instituce, které nic nevyrábí ... rovněž pocítily potřebu omezování emisí CO2. Nebylo to pro ně snadné, začít se sebelynčovat jako automobilky nebo energetický průmysl. Ale řešení se našlo. Green Policy. Sustainability Programs. Pamflety sepsané tzv. Young Enthusiastics (což v překladu znamená mladý a naivní), ve kterých se tyto korporace zavazují ke větší ochraně životního prostředí a zcela tristního snižování emisí CO2. Tyto populistické pamflety se pak hemží pitomostmi typu: šetříme papír, šetříme lesy. Omezíme cestování letadlem a služebními automobily. Budeme recyklovat odpad (proč jste ho sakra nerecyklovali už teď?) . Vcelku kontraproduktivně se pak tyto "administrativní korporace" snaží přesvědčit svět, že jejich 100 kopírek a 1000 počítačů co jich kde po světě mají, je zodpovědné za takové množství emisí CO2, že je třeba ho ihned alespoň o 50% snížit! Proto se budou kopírky a počítače přes noc vypínat. Basta. Omezíme cesty služebními auty po městě a budeme jezdit veřejnou dopravou, zní další, docela rozumný nápad, který je ale nerealizovatelný. Dokážete si představit generálního ředitele Citibank jak jde na setkání s generálním ředitelem Boeingu autobusem? My moc ne. Již nyní se můžete setkat v emailové korespondenci některých korporací s douškou na konci: do not print this email unless necessary (pokud to není nutné, email netiskněte). Většinou je u toho symbol stromečku a nějaké povídání o ochraně životního prostředí. Mnohými hlavouny korporátního světa je tato douška skvělým nápadem, jak snížit spotřebu papíru. Stejně jako vypínání kopírek a počítačů je podle nich skvělá cesta jak snížit emise CO2. Každá korporace chce být environmentaly friendly a tak se snaží derivát korporátního environmentalismu v maximální míře využít. Uniká jim však, že mnohem více “škod” než jejich kopírky, klimatizace a služební cesty přitom napáchá věčně zapnutá klimatizace. Tu ale jako na potvoru tihle ekomilové nikdy nevypnou ... ani náhodou. Vždy se spoléhá na nezájem veřejnosti a její sklony uvěřit všemu, co je psáno (což samozřejmě platí i pro tento článek, kterému vůběc věřit nemusíte).

DERIVÁTY DERIVÁTŮ

To jsou jednotlivci a malé společnůstky ať už zdeformované korporátním životem nebo postižených chronickou povrchností. Například na českém Facebooku existuje iniciativa jisté agentury "rozsviť své město zeleně (shine your city green)". Odpovíte ná pár přihlouplých dotazů a pokud odpovíte správně, bude oblast, ve které žijete, na mapě v počítači obarvena zeleně. Autoři to považují za skvělý nápad protože tak pomohou chránit životní prostředí. Za spásu tak považují například vytažení nabíječky mobilu ze zásuvky, když se mobil nenabíjí a další triviality. Budeme-li rýpalové tak musíme autory upozornit, že elektřinu, kterou počítač, monitor a modem (potažmo celá síť) spotřebuje během doby, kdy bude uživatel rozsvědcet svou ulici zeleně, mnohanásobně převýší spotřebu zapomenuté nabíječky. Ale my rýpalové nejsme. Proto na předchozí větu zapomeňte. Nicméně notnou dávku absurdity musíme přiznat otázkám typu: perete v pračce jen když je plná? Sušíte prádlo přirozeně na sušáku? Sundaváš střešní nosič z auta když nic nevezeš? Lítáš letadlem jen v případě že není vyhnutí? A podobné “blbiny”. Tato aplikace Facebooku, ať už ji stvořil kdokoli, mimo to dokazuje, že environmentalismus jako takový, ten korporátní i všechny jeho deriváty, jsou výsadou bohatých jedinců žijících v bohatých zemích. Všiměte si: střešní nosič, pračka, létání letadlem ... autoři si vůbec neuvědomili, jak pokrytečtí jsou. Dostal je korporátní environmentalismus. Lidé v chudých zemích si po těchto věcech mohou nechat jen zdát... stejně jako o environmentalismu a jeho nástrahách.

S deriváty z derivátů se pak dále můžeme setkat u subjektů, které nabízejí ekozboží. Například textilie. Pokud dokážete zručně využít derivátu z derivátu korporátního environmentalismu, zbyde z něho i na vás. Stačí, když prohlásíte své mikiny a podvlíkačky z bavlny za ekologické, protože jsou vyráběny s ohledem na životní prostředí. Stačí dodat, že při jejich výrobě vzniká o 20% méně CO2 (nemusíte vysvětlovat jak).  Budete cool. Jenomže my (a to nejsme rýpalové) vám řekneme, že bavlna je naprosto neekologická plodina, náročná na chemické hnojení a vodu a přitom pěstovaná v oblastech na vodu chudých. Ony emise CO2 pak vznikají hlavně při dopravě suroviny do továren a v největší míře pak do distribuční sítě. Takové ekopodvlíkačky jsou pak na tom z hlediska přínosu životnímu prostředí zhruba stejně, jako laciný šunt z asijské tržnice. Jenomže prodavači asijských tržnic nemají ponětí o korporátním environmentalismu, ani jeho derivátech z derivátů.

ZÁVĚR

Jak vidno, živnou půdou pro korporátní environmentalismus je především naivita, neznalost a ignorace ze strany veřejnosti. Je naprosto přirozené, že toho korporátní environmentalismus využil a dostal se nám pod kůži. Jeho produkty nemusí nic vysvětlovat. Stačí výrobek nebo vlastní existenci opatřit nálepkou "eko" nebo vydat Green Policy. Bohužel.

Více na téma Greenwashing naleznete ZDE.

-mhb-