RECYKLACE NEBO BIODEGRADACE?

Zjednodušeně řečeno při recyklaci využíváme již existující materiály (PET lahve, lahve od šamponu, kelímky od jogurtů ... bavíme-li se o plastech) bez toho, abychom je museli chemicky rozkládat na jakési prvočinitele. Recyklace je rychlá, populární, ale bohužel není dokonalá. Často se snižuje kvalita materiálu a mimo to je recyklace závislá na ekonomice (cena recyklátu). Biodegradace dělá to, co recyklace dělat nemusí. Rozkládá materiál na ony “prvočinitele”. Opět zjednodušeně řečeno biodegradace je rozpad plastu na jednoduché chemické řetězce ... tak malé chemické řetězce, že je dokáží zpracovat mikroorganismy. Vznikne něco, čemu dnes říkáme biomasa.

Odborníci, kteří věci musejí komplikovat, by vám řekli, že z hlediska tzv. biodegradovatelnosti je třeba brát v potaz čtyři základní skupiny plastů.

1. -nebiodegradovatelné z petrochemických surovin
   

2. -biodegradovatelné z petrochemických surovin
   

3. -nebiodegradovatelné z obnovitelných surovin
   

4. -biodegradovatelné z obnovitelných surovin
   

Pro naše potřeby si výše uvedený zmatek zjednodušíme asi následovně: skutečně biodegradovatelné jsou bio plasty z obnovitelných surovin.

Idylka, že budeme prázdné pastové obaly házet na kompost je značně zavádějící.

Nebo alespoň velmi předčasná.

Biodegradace je, stručně řečeno, naprogramovaný proces rozkladu materiálu za pomocí tzv. “prooxidantů”. Teplem nebo působením UV záření vznikají v materiálu radikály. Ty mohou reagovat s kyslíkem v ovzduší a zapříčinit oxidaci molekul a následné štěpení makromolekulárních řetězců. Ony “prooxidanty” tento proces rozkladu tak nějak “řídí”. Pokud je z toho někdo moudrý, blahopřejeme.

V současnosti je na trhu žádaný bioplast odvozený od rostliného polysacharidu ... škrobu. Tyto plasty tvoří téměř čtyři pětiny komerčně využívaných bioplastů. Je to díky tzv. polylaktidu PLA. Při jeho výrobě se kukuřičný škrob tepelně rozštěpí na glukózu a pak se fermentuje bakteriemi mléčného kvašení na kyselinu mléčnou. Následně přichází polymerizace na onen PLA. Ať už to znamená cokoli výsledkem je bioplast, který se dokáže rozložit do jednoho měsíce a rychlost tohoto rozkladu je možné “regulovat”. Navíc je bezpečný (tedy tvrdí se to o něm). Obaly z PLA lze kompostovat při teplotách kolem 50 stupňů Celsia. Sám o sobě se rozpadne do jednoho roku.

V sedmdesátých letech se na trhu objevil plast s názvem Biopol. Jsou to přírodní polymery polyhydroxylalkanonáty (PHA). Ty byly nejprve “vyráběny” bakteriemi. Časem se začala objevovat geneticky upravená sója a řepka olejka nebo rákos. Tento materiál je strukturou podobný polypropylenu, ale dokáže se rozpadnout během několika měsíců.

Z celkového množství plastů vyrobených v zemích EU lze  jako bioplast označit zhruba 0,2%

Myšlenka, že bioplast pohodíme v lese a on se do měsíce sám rozpadne je samozřejmě hloupost. Kdybychom dnes nahradili všechny odnosné tašky, nápojové lahve a obaly od jogurtů a kdovíčehoještě bioplasty, stále by je bylo třeba třídit a zpracovávat ve velkoobjemových průmyslových kompostárnách.

Pro nás, pro spotřebitele, by to tedy zas tak velký rozdíl nebyl. Samozřejmě pokud nás vědci něčím nepřekvapí (třeba obalem, který prostě beze zbytku zmizí. Onen rozdíl je v tom, jak budeme plasty v budoucnu zpracovávat ve velkém. Zda-li zůstaneme u relativně jednoduché, avšak ekonomicky nejisté recyklace, nebo se podaří biodegradaci naopak ekonomicky zefektivnit ... a především pak vyvinout takové bioplasty, které budou nejenom ekologicky “degradovány”, ale i ekologicky vyráběny.

V součsnosti je výroba bioplastů ekonomicky a energeticky mnohem náročnější

než výroba klasických plastů.

Je rovněž dobré vědět, že klasická recyklace bioplastů je v současnosti velmi komplikovaná, ne-li dokonce nemožná. Z toho vyplývá, že taková rádoby bioplastová taška z Tesca je vpodstatě nerecyklovatelná a jediné, kam v současnosti takovou “ekologickou biotašku” můžete vyhodit je směsný odpad. To jsou paradoxy, co? Pro nás je tedy podstatné ne to, že si něco v bioplastu koupíme, ale co s tím potom uděláme.

Stranou nelze ponechat ani to, jak se postavit k balení potravin do bioplastů. Stávající plasty dokáží potraviny nebo tekutiny tak nějak uchovat v bezpečí vpodstatě po celou dobu tzv. trvanlivosti. Nicméně bylo by tristní namlouvat si, že materiál obalu nemůže ovlivnit obsah. Není od věci se domnívat, že například voda v plastové lahvi, která putuje od výrobce do velkoskladu. Z velkoskladu do skladu a ze skladu do dalšího skladu, aby se nakonec objevila někde v regále v supermarketu, bude plastem netknutá. Jinými slovy, že se z plastového obalu neuvolní zlomyslné látky. Co by se dělo v případě, že by byly potraviny nebo nápoje baleny do biodegradabilních plastů, si snad dokážeme snadno domyslet.

Nicméně v bioplastech může být budoucnost. Více o bioplastech ZDE.

ZDROJ:

Odpady, Svět balení a internetové materiály, Science for Environmental Policy.