“Ekologický automobil je zhruba stejná utopie, jako neškodná zbraň.”
Tak nějak ne vlastní vinou jsme se ocitnuli v době, kdy by nás měla výše emisí našeho auta zajímat víc než to, kolik má kol. Automobilky se předhánějí ve vizích zelené budoucnosti. Nízkoemisních technologiích ... na tom by nebylo nic špatného. Jen kdyby to celé nebylo tak nějak přinejmenším podezřelé. Nic totiž není takové, jak se na první pohled může jevit.
Dostali nás. Ano. Povedlo se jim, že nedokážeme na celou problematiku automobilového průmyslu (a potažmo dopravy) nahlížet jako na celek. Namísto toho se díváme jen ta ty fragmenty, na které výrobci (a nejen oni) chtějí abychom se dívali. Kdybychom se totiž na celou problematiku podívali jako na celek ... přestali bychom jim důvěřovat.

Když přijde na “zelené automobily” možná zaregistrujeme, že nám nikdy není předkládána situace celistvě, ale jen její jednotlivé části, dovedně vytržené z kontextu. Vezměme si elektromobily. O nich se oficiálně tvrdí, že jsou ekologické. Nepotřebují benzín a tudíž při spalování nevznikají emise, splodiny, smrad, atakdál. To je přeci úžasné! Řekne si kde kdo. Vezmeme-li ale zbytky rozumu do hrsti, naskýtá se kacířská myšlenka. Ta elektřina, na kterou budou ty elektromobily jezdit, se přeci sakra musí někde vyrobit? Bingo! O téhle temné stránce pokrokové myšlenky elektromobilů se nikde moc nepíše ani nemluví. Kdyby se totiž o ní začalo mluvit a psát, vyšlo by najevo, že emise a splodiny by vycházely namísto z aut z elektráren. V případě elektráren jaderných bychom vypouštěli páru, a ukládali někam vyhořelé palivo. Hovoří se i o tom, že by elektřina pro elektromobily měla pocházet výhradně z elektráren solárních ... což už je zase jiná kategorie myšlení a možností. Řečeno jednoduše a stručně, elektřina pro elektromobily se musí vyrobit. A v současnosti nedokážeme elektřinu vyrobit ekologicky. Suma sumárum, elektromobil je v principu stejně ekologický jako jeho benzinový bráška. Říkáte, že to není pravda? Máte ji. Narozdíl od automobilů na fosilní paliva je totiž k provozu elektromobilu nutná baterie. A ne jedna jako v klasickém autě. Výroba ani likvidace bateriíí nejsou přiliš ekologické činnosti. Jak víme, baterie obsahují olovo, nikl, kadmium. Materiál se musí někde vytěžit, baterii někde vyrobit a až doslouží tak i někde (ekologicky) zlikvidovat. Baterie, jak známo, obsahují nebezpečné látky a jejich ekologická likvidace není vpravdě úplně ekologická. Opět suma sumárum tu máme oproti klasickému autu nevýhodu v nutnosti výroby a transportu extrémního množství baterií. Jinými slovy řečeno, dokud se nenaučíme ukládat elektřinu jiným způsobem než do technologicky relativně primitivních baterek, nebude elektromobil nikdy ekologický. Sorry.
PUTOVÁNÍ S NIKLEM
Nikl je součástí baterie, která pohání řekněme ... ekologické vozítko Toyota Prius. Nikl se těží a rafinuje v Kanadě. Někde v provincii Ontário v Sudbury, kde je nějvětší ložisko tohoto nerostu na světě. Vytěžený Nikl pak putuje přes moře do Evropy. Odtud se čistý nikl převáží do Číny, kde se vyrobí jakýsi polotovar, který pak putuje do Japonska, kde se vyrobí baterie a vmontuje se do ekologicky-úsporného Priusu, který se pak vydá na svou poslední pouť za svými ekologicky smýšlejícími řidiči do celého světa. Dobrý, žejo?
Jakýmsi mezičlánkem mezi konvenčním automobilem a elektromobilem je hybrid. Hybridní automobily jsou ofiiciálně doporučovány protože jsou schopny pro část svého pohonu využívat elektřinu z baterií (viz výše). Jedná se o velmi složitá a nákladná zařízení, nicméně i do nich výrobci vkládají budoucnost a investice. Většina hybridních modelů je určena pro nejvyšší přijmové skupiny. Hlavní motivací pro nové majitele hybridních automobilů je spíše než jezdit ekologicky ukázat, jak je ekologičtí jsou. Oblíbený anglický motoristický pořad TopGear nedávno (článek je psán v únoru 2011) uvedl, že tzv. ekologicky koncipovaný automobil vykázal větší spotřebu paliva, než neekologický bavorák. Jeremy Clarkson na závěr poznamenal, že chce-li být někdo “ekologický řidič” nezáleží čím, ale jak jezdí. Což je veliká pravda. Aby člověk jezdil ekologičtěji (a ekonomičtěji) nepotřebuje předraženou hybridní Toyotu, ale lehkou nohu na plynu a udržovaný motor.
Možná s námi budete souhlasit, že elektromobilům ani hybridním povozům by budoucnost patřit neměla. Alespoň ne z pohledu dnešní doby, kdy nedokážeme nic ekologického vyrobit protože jednoduše ekologicky vyrábět neumíme. Proto by měli (nejen) výrobci automobilů hledat ne cesty ekologického provozu, ale především ekologické výroby.
“Dokud se nenaučíme vyrábět ekologicky nic ekologického nevyrobíme.”
Ekologicky příznivé automobily, stejně jako snižování emisí podporuje EU i vlády jednotlivých zemí světa. Jednak je to v módě a jednak jim ani nic jiného nezbývá. Ono totiž s výrobci automobilů to není snadné. Jsou to mocní hráči a díky tomu, že zaměstnávají statisíce lidí (většinou dělnických profesí) mají na vlády i EU mocnou páku. Zaměstnanost. Krásným důkazem byla nedávná krize, kdy některé země podlehly tlaku automobilek a zavedly tzv. šrotovné. (Jinak alarmující akt pokrytectví, kdy tzv. ekologická likvidace autovraků posloužila ještě větší produkci automobilů nových.) A ejhle. Po té hrozivé krizi automobilky hlasily (a hlásí) rekordní prodeje! Tenkrát automobilkám postačilo udělat “bububu” na vládní a evropské úředníky a bylo po jejich (zjednodušeně řečeno, samozřejmě). Z toho tedy vyplývá, že pokud se automobilky rozhodnou jít cestou “ekologicky příznvých automobilů” vlády a EU je v tom budou muset chtít podpořit.
Na jiném místě našich stránek drze tvrdíme, že samotný provoz automobilu je vpodstatě neškodným údobím mezi jeho výrobou a likvidací. Míněno je to cynicky, ale ne úplně. Říkáme to proto, že výroba současných automobilů je činnost velmi neekologická. O tom není pochyb. Energie, materiály, montovny, lakovny, sklady, doprava. Obrovské fabriky, nekonečné šňůry kamionů, lodní kontejnery, letecká karga. O této stránce automobilového průmyslu se rovněž příliš nemluví. O tom, jak se dopravují materiály do montoven v Turecku, Maďarsku, Slovensku, Číně a kdovíkam ještě jen tak v médiích nezavadíte. A přitom automobilový průmysl (tedy výroba) se podílí značným procentem na celkovém znečistění životního prostředí. Toho prostředí, které chtějí výrobci zlepšít. Paradox, neníliž pravda? No, ale vyčítejte jim to, když se snaží vše napravit výrobou a zavedením do provozu těch ekologických vozidel, žejo.
Stejně jako výroba je nepříliš ekologická i likvidace ojetých automobilů. Ponechme stranou problematiku jak přinutit majitele, aby vysloužilé automobily odevzdávali k ekologické likvidaci. Ve stručnosti se podívejme na to, jak se takový vysloužilý vůz likviduje. Každé auto je směsí různých materiálů. Kovy počínaje, přes provozní kapaliny až po čalounění, pryže... V ideálním případě by měly být všechny tyto části od sebe separovány a likvidovány / recyklovány samostatně. To by ale učinilo likvidaci tak nákladnou, že by se nevyplatila už vůbec. Proto se většinou vrak zbaví těch částí, které je možné dál zpeněžit a zbytek se sešrotuje. Ona ve skutečnosti tzv. ekologická likvidace autovraků není zas tak moc ekologická. Ale díky za ni. A dobré je, že se na ni finančně podílejí i výrobci automobilů.
Řečeno jinak, kdyby EU a vlády jednotlivých zemí měly skutečně zájem na “čistějším životním prostředí” nepodporovaly by výrobu automobilů, ale naopak se snažily o její omezení.
Proč to nedělají? Už víme.
“Výroba a likvidace jednoho automobilu možná napáchá na životním prostředí více škody než jeho provoz..”

Výrobci automobilů nás v poslední době bombardují informacemi, jak ekologická vozítka pro nás mají, Emise CO2 už se zdají důležitější, než počet sedadel. EU na oplátku výrobcům ukládá, kolik emisí smějí jejich výrobky do ovzduší vypustit (vztahuje se vždy na celý koncern, a logicky jen v Evropě). V této přátelské atmosféře mezi výrobci a předpisy uniká jeden závažný detail. Zatímco běžný spotřebitel se dost často zajímá o spotřebu a emise a možná se i na základě (mnohdy greenwashingu) těchto údajů o koupi nového vozidla rozhodne, osobní vozidla nejsou jedinými dopravními prostředky na silnicích. Je zde množství nákladních automobilů. Především kamionů, které dnes a denně ucpávají nejeden důležitý tah. Kamióny převážející české brambory do Polska a polské brambory do Čech, kamióny plné čínského haraburdí z přístavů. Kamióny jako by v oficiálním světě, který je nám předkládán, neexistovaly. Zaznamenali jste někdy nějaké srovnání emisí, energetické náročnosti nebo likvidace kamiónů? My zatím ne. Ostatně proč taky něčím takovým běžného člověka zatěžovat, že? Že takový Renault, Mercedes nebo Volvo vyrábí i kamiony. Ono by to totiž mohlo narušit “ekologicky smýšlející image” těchto automobilek. Nebo zbytečnou předstíranou snahu vlád a EU o “čistější automobilovou dopravu”. Zde projekt Renaultu Optifuel na téma jak snižovat spotřebu.
“Nákladní doprava se podílí na znečišťování ovzduší přinejmenším stejně,
jako doprava osobní.”
Nechme kamióny kamióny a vraťme se k osobákům. (Článek už bude končit, nebojte se.) Pojďme si ještě něco říci o pokrytectví. Jsou výrobci automobilů pokrytci? Ano. Jsou. (A nejenom oni.) Zatímco na jedné straně je tu snaha o ekologický provoz, snižování emisí, hluku ... na straně druhé tu máme motoristický sport - tedy pravý opak ekologických technologií nebo snad, nedej bože, ekologické jízdy. Je zajímavé sledovat, jak dokáže naše oblíbená “zelená” Toyota (nebo jakákoli jiná automobilka) na jedné straně propagovat ekologii (prostřednotvím svých Priusů a Lexusů) a na druhé straně být zastoupena ve formuli 1 a rallye? To nám tedy hlava nebere. (Tedy pravda, z formule 1 se již Toyota stáhla.) Tůrování motorů, hektolitry paliva a tisíce opotřebovaných pneumatik (nehledě na kravál) ... co má tohle společného s ekologií z letáků a reklam? Ježdění sem a tam osobními auty možná má v lidském životě nějaký smysl. I vození nákladů tam a sem nějaký smysl nejspíš má. Ale závodění jen tak pro nic za nic? To “zelené automobilky” moc nezajímá. Jaký smysl že to má? Peníze. V motosportu, jako dnes už téměř v každém sportu (snad vyjma kuliček) jde, jak víme, o prachy. Vysílací práva, reklama ... a zviditelnění se. O to tady kráčí. Absurdní kruh se uzavírá asi následovně: na jedné straně ekologická agitka, na straně druhé podpora naprosto neekologické činnosti. Agitka protože na to nevšímavá lidská masa slyší, závodění protože to lidskou masu baví. Všichni jsou spokojeni. A to už nemluvíme o závodech kamionů, což už je do nebe volající úchylárna.
ZELENÁ STOPA V TPCA
V Kolíně za rok 2010 snížili spotřebu energií na vyrobené autíčko o jenu kilowatthodinu. Na auto spotřebují 1,17 metrů krychlových vody a vznikne cca 8 kg odpadů. Na metr čtvereční lakované plochy vznikne 13g organických těkavých látek. Tomu se říká ekologická výroba automobilů. A aby toho nebylo málo vyhlašují tu a tam den čistého ovzduší. Každý zaměstnanec, který v takový den přijede do továrny na kole, dostane tričko s motivem zeleného měsíce. Ještě pár let a v TPCA budou vyrábět auta jen v zelené barvě.
Na závěr tohoto zamyšlení o motoristickém sportu (byť nechápeme co má ježdění v autech společného se sportem) už jen zbývá se zeptat: proč je obyčejný majitel nucen přemýšlet při nákupu a provozu vozidla ekologicky, když na druhé straně plynou tak obrovské prostředky (často i ze stejných zdrojů) do demonstrace totálně neekologického počínání?
A teď už vážně konec ...
Automobilová doprava zkrátka patří k naší době. Na lepší způsob jak a čím se přemisťovat jsme ještě nepřišli. Namísto tristních pokusů věci měnit za každou cenu bychom se měli pokusit maximálně využívat stávajících zdrojů a možností. Ovšem něco takového nemůžeme očekávat od výrobců automobilů. Ani od vlád nebo institucí. Musíme začít u sebe ... a nevěřit všemu, co vám kde řeknou. Tedy radši ani nám ;-)