ARCHIv

Zde naleznete pěkně poskládaná zamyšlení z úvodní strany webu.

CHCI KONTEJNER NA TŘÍDĚNÝ ODPAD 

Přišel mi dotaz od jednoho čtenáře. Ptal se, co musí udělat, aby získal kontejner na jistý druh tříděného odpadu. Nebyl jediný, takových otázek jsem už posbíral hodně. Mají jedno společné: lidé chtějí třídit odpad a chtějí kontejner. Hezké a smutné zároveň. Nejenom díky mizernému povědomí o odpadech, je pro mnoho lidí odhození odpadu do patřičného kontejneru aktem recyklace. Domnívají se zřejmě, že nějakým zázrakem se v kontejneru odpad zrecykluje a někde na horách automaticky vyroste strom. Nebo tak něco. Nic z toho se samozřejmě nestane. Takový kontejner musí odvézt svozová firma. Někde se vysype, obsah se dotřídí. Něco se zrecykluje, vyveze nebo spálí. Jinak řečeno, na toliko omílané třídění odpadu je navázána složitá infrastruktura, která nemá nic společného s ochranou tzv. životního prostředí. Recyklace je v principu průmyslový obor. Takže ten kontejner, který by někdo chtěl mít před domem, bude bez této infrastruktury akorát na dvě věci. Víme jaké.Pamatujme, že tím, že třídíme odpad, děláme to úplně nejmenší co můžeme. Nechráníme přírodu, ale velmi malým dílem snižujeme gigantickou zátěž, kterou způsobuje neudržitelná výroba. A s ní ruku v ruce jdoucí stejně neudržitelné množství odpadů. V našem případě obalových materiálů. A tady odpověď pro všechny, kdo touží zjistit, jak si obstarat kontejner na nějaký ten tříděný odpad. Tohle je v kompetenci městských úřadů.

BÝT PŘIPRAVEN 

My, co žijeme ve městech, to máme s takzvaně ekologickými nákupy komplikované. Jsme závislí na supermarketech – tedy samozřejmě pokud si nenajdeme extra čas a nevyrazíme třeba do tržnice v Holešovicích, kde v jedné hale prodávají farmáři ovoce, zeleninu... a tak. Nakupovat tady je vcelku fajn. Nikde na vás nevyskakují nesvéprávné nabídky, podbízivé akce, dokonce vás ani nehypnotizuje otravný hlas, který vám vnucuje myšlenku ráje na zemi. O cenách nemluvě. A ani o kvalitě, neb to je nesrovnatelné. Nicméně kdo chce, ten si vždycky vadu na kráse najde. Jakou jsem si našel já? No, vždycky si s sebou beru svoje tašky – což mimochodem dělá naprostá většina nakupujících. Avšak prodávající vždy automaticky sahá po plastovém sáčku. (Je to v principu v pořádku, protože legislativa tenkostěnné igelitové sáčky nijak neperzekvuje, byť jsou v konečném důsledku vlastně horší, než běžné igelitky.) Připadá mi opravdu blbé, když si kupuji tři cibule, abych je dostal do pytlíku. Takže už předem říkám, že „pytlík nepotřebuji, díky“. 

Proč mají trhovci k plastovým pytlíkům takovou náklonnost? Nevím. Nic z toho nemají. Třeba na rozdíl od prodejen konfekce nebo parfumérií, kde je (dnes již papírová) taška vždy potištěna velkým logem. A vy pak cestou domů fungujete jako kašpaři, kteří té které značce dělají grátis reklamu. 

Nuže buďte připraveni bourat hloupé stereotypy i takovou drobností, jako je předem upozornit na to, že plastovou tašku nepotřebujete. Věřte, uděláte tím více dobrého, než když půjdete demonstrovat za záchranu planety.

EKOFAKTA

Svět se hemží analytiky, kteří nám dokáží kde co vysvětlit. A protože to podloží čísly, která k většině populace mluví naprosto jasně A není důvod analýzám nevěřit. Jenomže, odkud se ta čísla berou? Co je třeba za informací, že se v ČR vytvořilo tolik a tolik tun odpadu? Nebo že se ho tolik a tolik zrecyklovalo? Myslíte, že snad ty tuny balastu někdo váží? Jistěže ne. Všechna tato čísla pocházejí z reportů, které někdo někde musí chtít vyplňovat. Jsou to odpadoví hospodáři firem, městských úřadů, zaměstnanci ministerstev a i odpadových firem. Čísílek v takových reportech bude možní víc, než toho samotného odpadu. Všechny tyto reporty se pak někde sejdou, sečtou a vznikne velereport, ze kterého pak všichni citujeme, kroutíme nad ním hlavami . A na konec odešleme do Bruselu. Tam se takový report zhmotní v reportové monstrum, které nás pak děsí a postihuje. Je to taková „hladová zeď“ tohle reportování. Proč? Protože výsledkem snahy tisíců lidiček jsou jen sloupce čísel. Upřímně, jaký je rozdíl mezi 57,3 % a 59 %, budeme-li hovořit třeba vyprodukovaném plastovém odpadu? Tušíte? Já moc ne. Ne, nechci říkat, že reporty jsou zbytečné. Pouze nejsou tak přesné, jak si myslíme.

Něco podobného jsou ekofakta. Jsou to věty a informace, se kterými se nejčastěji potkáte v bizarním prostředí sociálních sítí. A mnohdy se jedná o úsměvné zbytečnosti. Třeba... třeba ekofakt o tom, že „recyklace jedné hliníkové plechovky ušetří dostatek energie pro poslech celého alba hudby na iPhonu“ – nebo jiném udělátku. Co vy na to? Věříte? Recyklací plechovky se energie naopak spotřebovává (doprava, zpracování – čili ropné produkty, elektřina, voda, apod). Co vy na to? Prostě, dávejte si bacha nejenom na statistiky, ale i na takzvaná ekofakta :-)

DĚLAT VĚCI LÉPE BLBĚ

Logika nám naznačuje, že to, co je blbě, bychom neměli dělat. Protože když je něco blbě — je to prostě blbě. A co znamená slovo „blbě“ víme, že? Jenomže to my ne. Těžko říct, je-li to odrazem geniality lidstva, nebo naopak odrazem pravého opaku, my máme ve své genetické výbavě nutkání překonávat všechny překážky. A to včetně vlastní blbosti. Jak je to myšleno? Třeba takto: my nepřestaneme používat jednorázové plastové obaly, i když víme, že jejich používání je „blbé“. My začneme vymýšlet, jak udělat jednorázové plastové obaly ekologičtější. My nepřestaneme vyrábět brčka, my začneme vymýšlet, jak je udělat ekologičtější. My nepřestaneme omezovat nadprodukci téměř čehokoli, ale vymýšlíme, jak udělat nadprodukci ekologičtější. Totéž platí třeba o dopravě. Nelze omezovat výrobu. Nebo ji dokonce zastavovat. Proč? Ekonomika. Vyrábět se musí. A stejně tak se musí nakupovat, stavět, prodávat. Uvědomme si, že vlastně vše, co lidstvo dělá, je v principu namířeno k jedinému cíli: prodat. Zboží, službu, novostavbu, energii... já nevím co ještě. Pokud tento koloběh narušíme, budeme v háji. Ekonomické aspekty s námi mávají stejně, jako s lidmi ve středověku mávala církev svatá. Takže úplně. 

V takto nastaveném systému prostě není možné přestat dělat věci, které jsou blbě. Protože ty blbé věci jsou součástí ekonomických ozubených koleček, které pohánějí naši civilizaci. Co z toho plyne? Lidstvo nedokáže změnit své chování. Zjevné je, že s takovým přístupem se nám životní prostředí zachránit nepodaří. Dobrá zpráva je, že dokážeme životní prostředí poškozovat více ekologicky. A to je povzbuzující, viďte?

CO JE TO TA RECYKLACE

Dovolte dnes zabrousit k úplným základům názvosloví, které každý den používáme. Nebo o něm slyšíme a čteme. Řeč bude o toliko nadužívaném slovu RECYKLACE. Čteme ho na různých plakátech. Hesla typu „recyklujte plast“. Nebo „recyklace je legrace“. A podobné deriváty téhož mylného výkladu tohoto slova. My, běžní občané, nerecyklujeme. My můžeme tak maximálně třídit komunální odpad. Nebo ještě lépe separovat recyklovatelné složky tohoto odpadu do kontejnerů k tomu určených. Recyklace je proces, kdy se z materiálů, u kterých je to možné, snažíme různými technologickými postupy docílit toho, abychom z nich získali opět vstupní materiál použitelný pro novou výrobu. Ideálně tak, aby u vzniklého recyklátu byly zachovány stejné vlastnosti, jako u materiálu získaného těžbou, rafinací nebo dalšími způsoby, kterými nové (panenské) materiály získáváme. Jedná se tedy o čistě průmyslové odvětví. 

Je tedy zjevným nesmyslem říkat, že tím, že vyhodím PETku do žlutého kontejneru, recykluji. Vyhozením plastové lahve do patřičného kontejneru bylo pouze docíleno toho, že se jednou využitý materiál odevzdal k dalšímu zpracování, na jehož konci  by v případě PET lahve měla být hromádka vloček. A tyto vločky by pak měly být dále prodány výrobci, který z nich někde něco vyrobí. Jinak řečeno celá věc s recyklací je mnohem složitější. Není to vůbec jednoduchý obor. Navíc se jedná o oblast, kterou Evropa léta ignorovala, protože zjistila, že levnější než stavět recyklační infrastrukturu, je vyvážet (nejen) plastový odpad do Asie. Takže až příště někde bude někdo vykládat o tom, že recykluje, berte to s rezervou. Buď neví, o čem mluví, nebo se snaží zneužívat vaší důvěry. A to už nemá daleko k něčemu, čemu se říká greenwashing. O recyklaci si můžete přečíst něco více ZDE. O greenwashingu pak ZDE. A nesnažte se odpad recyklovat. Stačí, když ho budete třídit.

ZÁKAZ NESMYSLNÝCH ZÁKAZŮ

Se zákazy všeho druhu se setkáváme čím dál častěji. Jinak řečeno: zákazem nahrazujeme řešení, které nemáme. Mimo to, na dodržování zákazu lze snadno dohlížet. Postihovat, pokutovat a vůbec všemožně za jeho nedodržování buzerovat. Ono jak chcete dohlížet na věci, které jsou povolené, že? Víc toho vlastně dnes nesmíme, než smíme, viďte? No nic.

Pilní bruselští úředníci zakázali některé jednorázové produkty vyrobené z plastů. V zákazu vidí veliké vítězství. My, prostí občané jsme rádi, že pro nás EU něco hmatatelného dělá. Sice neumíme přesně nahmatat to „něco“, ale když se to říká ve zprávách a píše v novinách (a na internetu), bude to pravda. Jenomže, víte, že nejnebezpečnějším běžným odpadem ve vodních tocích (a v půdě) jsou cigaretové nedopalky? Takoví ti malí toxičtí hajzlíci, co do okolí uvolňují nebezpečné látky. Ne? Aha. Jenomže kouření se omezuje, takže se logicky (tabulkově) musí omezovat i počet nedopalků, že? Tak to vidí byrokrat. Možná proto na popelníky u odpadkových košů nenarazíte. Nějaká prevence? Kdepak, jakoby vajgly neexistovaly. A tak se pohazují do kanálů, na ulici nebo do trávy. A kontaminují okolní prostředí. Jistě, můžete „počesku“ namítnout, že i kdyby byly všude popelníky, lidi budou stejně házet vajgly kam je napadne. Asi ano. Ale určitě ne všichni. Jen pitomci. Prevencí a možností odhazovat ty smradlavé vajgly do popelníků bychom pro naše životní prostředí udělali mnohem více, než když zakážeme plastová brčka nebo tyčinky na čištění uší. To je totiž jen obyčejný plast, který stačí hodit do koše, aby neškodil. Kdežto cigaretový nedopalek je skvostný kompilát všemožných svinstev (více ZDE). Jistě, můžeme odhazování vajglů zakázat. Ale pomůže to? Jistěže ne. Nicméně kuřáci mohou začít každý u sebe a existovat bez odhozených vajglů. Jukněte sem.

NEEKOLOGICKÁ PŘÍRODA

Byl jednou jeden kus země. Poblíž velkého města. Rostla tu tráva, stromy, kytky a vůbec všechno, co na takovém kusu země může růst. Žila tu různá zvířata, ptáci, poletoval hmyz. Idylka, chtělo by se říct. Pak si toho kusu země všiml místní developer. Přivolal úředníka. Ten přivolal dalšího úředníka, složila se komise. Byl povolán architekt a bylo rozhodnuto, že na tom kusu země vyroste ekologický komplex kancelářských prostor. A několik bytů. Bouchla se lahev sektu a začalo se stavět. Nízkoemisní stavební stroje vykopaly jámy pro základy. Do nich se nalil certifikovaný beton. Bednění se dělalo také z certifikovaného dřeva. Když vyrostla kostra budov, byly oplácány certifikovanými ekologickými obklady. Bylo položeny eko certifikované podlahy. Certifikované byly i toaletní mísy, umyvadla, nátěry, kabely... Výkonná klimatizace byla úsporná, takže také ekologická. Na střeše byla v obrovském betonovém truhlíku vysazena tráva a několik květin, které navrhl certifikovaný průmyslový zahradník a designér. Do garáže směla jen nízkoemisní vozidla. Komplex byl dokončen. Opět se bouchla lahev sektu a místní starosta vypustil do světa pár ekologických mouder, banky prodaly několik hypoték a do kanceláří se nastěhovalo několik softwarových firem a startupů, které třídí odpad a šetří energiemi. V přízemí se otevřela eco-organic restaurace a prodejna ovocných šťáv (bez konzervantů) . Developer si zamnul ruce. Část města se rozrostla o další komplex budov, které přispějí k udržitelnému životu. Tak to má být. Myslet ekologicky. Tráva a stromy byly fuč. Zvířata pošla, ptáci uletěli. Hmyz zmizel. Do betonu pražilo slunce a u země se tvořil ozón. Možná, že kdyby ten kus země byl ekologický a ne jen obyčejný, mohl existovat dál. Jenomže tráva, stromy, zvířata, ptáci ani hmyz nebyli dostatečně prozíraví, aby si opatřili a zaplatili nějakou tu  ekologickou certifikaci. Ponaučení: pamatujme, není nic ekologičtějšího, než příroda sama.

O SVINCI PŘED VLASTNÍM PRAHEM

Znovupoužitelný kelímek na kávu jsem si pořídil někdy předloni. Skleněný se silikonovým víčkem. Letos jsem ještě dokoupil plastový skládací. Výsledek? Bezpochyby pěkná hromada papírovo-plastových nebo plastových kelímků, které jsem nepoužil. Jenomže co když se člověk vyskytne na místě, chce si dát kafe (nebo cokoli jiného) a svůj kelímek po ruce nemá? Koupí si do jednorázového. Svět se nezboří. Jenomže chuť mu pak kazí vědomí, že ke kelímku přibral i plastové víčko, míchátko, brčko.  Uvědomí si, kolik škody ta pětiminutová radost z kávy za sebou nechá naprosto zbytečného odpadu. To vás jednak přinutí snažit se mít tyhle opakovatelně použitelné kelímky neustále u sebe a zároveň si všímáte jiných lidí, kteří s jednorázovými kelímky problém nemají. Komické pak je, když vidíte po Praze courat skupinku cizinců, kteří mají na tričkách nápis „stop climate change“ a v rukou jednorázovky z Costy. Hloupé, viďte? Podobně tristní je i to, že tihle lidé si na sebe navléknou tričko s nápisem, kterému nerozumí. Ne, nemyslím že by Američan neuměl anglicky. Nechápou často význam. Nemyslím, si, že by sem do Evropy tahle partička přijela na plachetnici. Přisvištěli letadlem. A chtějí zastavit klimatické změny. Nakoupí si kávu do jednorázových kelímků, a chtějí zastavovat klimatické změny. Jejich značkové oblečení pochází z fabrik kdesi v Asii. A přitom právě tenhle druh textilního průmyslu svým dílem k urychlení těch změn, které chtějí zastavit, přispívá. Co tím chtěl autor říci? To, že vykřikovat do světa prázdné fráze a dávat najevo sou sounáležitost s něčím, o čem nemám páru, je hloupé. S trochou cynismu tak chci říci, že z klimatických změn se stal vlastně takový marketingový tahák. Jinak řečeno, pokud chceme jakkoli rychlý postup klimatických změn zpomalit, musíme si zamést svinec před vlastním prahem. Já začal u kelímků. A tričko s nápisem jako výše zmínění Amíci nenosím. Možná je to málo. Možná víc.

RECYKLACE JE V PRVNÍ ŘADĚ BYZNYS. AŽ PAK EKOLOGIE.

Dotace jsou skvělý byznys. Lze na nich postavil kde co. A nemusíte se vlastně ani moc snažit, protože se najde bezpočet takových, kteří vám se získáním peněz (za provizi) rádi pomohou. Týká se to samozřejmě i dotací v oblasti odpadového podnikání. Ještě než začnete pokyvovat hlavou, že takové dotace přeci dávají smysl, tak dovolte, abych vám ocitoval větu z webu akciové společnosti GrantConsulting. Vcelku bez okolků se zde loni psalo: „Získejte dotaci na podporu podnikání v oblasti odpadů. Výzva je nyní v přípravách a bude vyhlášena v březnu (2018, pozn. autora) s alokací téměř 600 mil. Kč. Sáhněte si na tyto dotace a podnikejte v oblasti s velkou budoucností. Recyklace je v první řadě ekonomická činnost, tedy velmi lukrativní byznys, potom teprve ta ekologická.“ No, co myslíte? Ona je to pravda. Kdyby odpady nebyly byznys, topili bychom se v odpadcích. Ostatně o to se píše i v TÉHLE KNÍŽCE (sorry za reklamu). Jenomže pokud jsou odpady tak lukrativní byznys, pak je zjevné, že žádný z odpadových byznysů nebude stát o to, aby odpadů ubývalo. Protože když odpadů ubude, ubude i zdrojů pro lukrativní byznys, viďte? Co s tím? No nic.

Co mne ještě zaujalo na akciové společnosti GrantConsulting byl příspěvek na jejich facebooku. Oni v GrantConsulting nebudou žádní lumeni. Protože jinak by nenapsali toto: „Až vyrostu, bude ze mne Tesla! Nečekejte až Vaše auto vyroste a kupte si Teslu rovnou a zaplaťte ji z dotace. Žádost o dotaci za Vás rádi připravíme a Vy budete už jen jezdit. Pište a volejte, zájem je velký.“ Tesla není žádné ekovozítko, ale chytře uchopená obchodní příležitost. Majitelé Tesly jsou většinou lidé, kteří mají potřebu dát světu na vědomí, jak jsou bohatí, technologicky vyspělí a ekologicky smýšlející. Děsí mne představa, že Tesly, které u nás vidím, jsou z takzvaných ekologických dotací.

TROCHA HUMORU DEVELOPERY NEZABIJE

Téma na tenhle týden mi vnukl developer Skanska. Proti našemu domu staví další železobetonový nesmysl a dnes (sobota) začali jejich úkáčka bušit kladivy (tušili jste, že kladivo je ve stavebnictví stále nejpoužívanější nástroj?). Ostatně v tomhle kraválu žijeme už 2 roky. No nic. Každopádně jsem na facebooku Skanska našel odkaz na dost povrchní článek, který mne pobavil, takže mne vztek na časově dezorientované námezdní Ukrajince přešel. Článek 10 konkrétních kroků k zero waste a cirkulární kanceláři je zřejmě dílem Institutu Cirkulární Ekonomiky. Téma cirkulární kanceláře je poutavé. Zvláště ve vztahu k developerským firmám. Tyto firmy, výměnou za několik předražených bytů a kancelářských prostor, staví železobetonová monstra oplácaná sklem všude, kde najdou volný flek. Monstra jsou vybavena výkonnými klimatizacemi a v jejich okolí nenajdete často nic jiného, než beton, uježděnou mrtvou zem, pár bizarních záhonků a importovaných stromů (říkají tomu příroda). Hezké na oko. Avšak nic, z čeho by to životní prostřední mělo důvod jásat. Co teď, žejo? Stavět takový developer nepřestane. Stavět tak, aby se nejednalo jen o certifikované nesmysly, aby se dbalo na lokální prostředí a ne jenom na termíny, výši nákladů a to, jak udržet ceny nemovitostí co nejvýše taky ne. Developerství nemá mezi lidmi nejlepší pověst. A protože to, co dělají, dělat přestat nemohou, taková cirkulární kancelář se šikne. Třídí se v ní odpad. Tiskne se tam úsporně. Používají se perlátory. Šetří se tam energiemi. Zkrátka dělá se tam všechno to, co by se běžně dělat mělo a dost často se to i dělá. Akorát se netušilo, že je to cirkulární. Takže když to vezmu zkratkou přes oslí můstek k vám domů, kde třídíte odpad, šetříte energiemi nebo tisknete úsporně, máte vlastně ekologickou cirkulární domácnost a je úplně jedno, co děláte jinak.

 
  • Wix Facebook page
  • Instagram Social Icon

© 2007 - 2019 TŘÍDĚNÍODPADU.CZ | CONCEPT42

Projekt není dotovaný z veřejných zdrojů.

750_wide.jpg