MÝTUS EKOLOGICKÉHO OBALU
Dostalo se ke mě několik dotazů z e-shopů, který obal je jako „nejekologičtější“. E-commerce totiž postihla jakási vlna sebereflexe a jejich provozovatelé si po nějakých deseti letech uvědomují, kolik zcela zbytečných obalů produkují. A protože i e-shopy musí zelenit, začínají se o obaly zajímat i nad rámec pořizovací ceny a logistiky. Fajn. Pověření pracovníci e-shopů nyní zkoumají analýzy, studie a statistiky a poptávají kde koho (trideniodpadu.cz nevyjímaje), kudy vede cesta k jejich svatému grálu: ekologickému obalu. Lhostejnou kolik si nastudují studií a analýz, na konci vždy narazí na neúprosnou logiku selského rozumu (kterou žádné studie ani statistiky nezohledňují). Ekologický obal jako takový neexistuje. A nejekologičtější už vůbec ne. To, že je nějaký obal recyklovatelný neznamená, že je ekologický. Je pouze recyklovatelný – pokud se k recyklaci dostane. A mimo to, i obal se musí někde z něčeho vyrobit a někam dovézt, že? Nezáleží totiž, z čeho je ten který obal vyroben. Záleží na tom, jak s ním koncový zákazník naloží. Všem ekologielačným e-shopům je proto možné doporučit investovat do logistiky znovupoužívání obalových materiálů. Zálohy? Slevy? Jistě, nebude to zadarmo. Nicméně čím méně nových obalů bude nutno pro potřeby e-commerce vyrábět, tím méně tento obor vyprodukuje zbytečných odpadů. Ostatně, zeleným řečem už snad nevěří ani jejich autoři, viďte? :-)
MYSLÍME ZELENĚ!
Přišel mi e-mail od banky. Takové té, co teď všude používá ještěrku (nebo co to je za tvora). Dozvěděl jsem se z něj, že tahle banka myslí zeleně. No budiž, hlavně že nějak myslí, že? Podivné však je, že zelené (rozuměj ekologické), je najednou úplně vše. Banka se bez toho, aby se jí o to kdokoli prosil, pasovala do role ekologického guru. Poradí, jak ekologicky cestovat. Jak jezdil ekologicky na výlety. Má recyklovanou kartu. Možná si již brzo přebarví logo na zeleno. Otázka je, zajímá to někoho mimo marketingový tým banky? Obávám se že ne. Tahle banka a mnoho jiných dělá z ekologie, životního prostředí jen zelenou slupku bez obalu. Škoda. Více o tomto zeleném bizárku najdete ZDE.
NÁVRAT SECOND HANDŮ?
Textilní průmysl je s takzvanou udržitelností na štíru. Textilky doposud nezavedly systém zpětného odběru použitého oblečení. Výroba textilu je zahalena mlžným oparem chemikálií nad asijskými městy. Trhy ovládá několik řetězců, které vytvářejí iluzi módnosti a nesmyslné společenské hodnoty. Absence sebereflexe tohoto průmyslového oboru je více než markantní. V oblečení z módních řetězců můžete být „módní“. Ale nikdy ne styloví. První dny covidového uvolňování přinesly nečekaný jev. Fronty před secondhandy. Alespoň v Praze určitě. Rád bych věřil tomu, že karenténní zarach využila (nejen) mladá generace k tomu, že si něco zjistila o bizarnosti textilního průmyslu a hnulo se v ní svědomí. Místo obléhání konfekčních outletů v shopping mallech tak velká část kupní síly vyrazila právě do secondhandů. Nejen že nakoupí unikátní kousky, ale potěšitelná je často i jejich cenovka. A samozřejmě to, že nákupem v seconhandu přispívají k udržitelnější budoucnosti naprosto hmatatelným způsobem: prodlužují životnost věcí. Dochází jim, že styl si v konfekci nekoupí.
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ POŠKOZUJE I HLUK
Napadlo vás někdy, co je to životní prostředí? Není to totiž jenom příroda, kterou chceme chránit. Je to celkové prostředí, ve kterém žijeme. Tvoří ho i takové věci, jako je třeba nadměrný hluk. Protože pokud je ve vašem okolí hluk, a vaše okolí je vašim životním prostředím, pak tento hluk vaše životní prostředí poškozuje. Hluk, jak víme, má negativní vliv na psychiku. Kdyby to věděli developeři, kteří jsou vskutku jeho zapálenými ochránci (jak o sobě rádi říkají), určitě by bez meškání nějakým způsobem hluk na staveništích omezili. Jistěže nemohou přestat používat například kladiva – tedy nejvyužívanější nástroj v železobetonářském stavitelství. Nebo další hlučné nástroje. Ale řekli by si, že jejich dělníci nemusejí začít kladivy bušit o víkendech už od samého rána, kdy se zvuk šíří nejlépe a vy pak máte v posteli po děsivém probuzení pocit, že vám dělník buší kladivem hned za okny. Jenomže developeři toto nevědí. Škoda. Kdyby se o to, jak devastující efekt má jejich existence na okolí zajímali, došlo by jim, že pokud už musí dělníci dřít i o víkendech, mohou začít třeba v deset. Což je mimochodem doba, kdy kravál utichne, protože dělníci mají svačinu. A vy máte zkažený den.
HLOUPÉ DOTAZOVÁNÍ DOTAZNÍKY
Nedávno jsem vyplňoval kvantitativní výzkum (rozuměj dotazník), který si nechala vyrobit jedna lokální univerzita. Týkal se ekologie, udržitelnosti a vztahu těchto oblastí k jejich protipólu: nakupování. Nevím, proč zprostředkovatel dotazníku akademikům neřekl, že jejich dotazník je paskvil. Konečně proč, když tento panel dostal zaplaceno. Ale k dotazníku. Problém tohoto dotazníku – stejně jako naprosté většiny jemu podobných – je v tom, že zadavatel nemá zájem o názory a postoje respondentů. Chce si ověřit, který z jeho názorů nebo předpokladů, bude respondenty nejvíce preferovaný. V dotazníku jsem měl na výběr pouze možnosti, které mi zadavatel dotazníku nabídl a tím mě limitoval v odpovědích. Můj názor se tedy nedozvěděl. Docílil pouze toho, že jsem zaklikal jím nabídnuté možnosti odpovědí, se kterými jsem nejméně nesouhlasil. K čemu je pak takový dotazník dobrý? Přeci ke statistickému ověření vlastních předpokladů a názorů. A co když žádný z názorů a předpokladů správný není? Tato otázka zjevně není na pořadu dne. Dotazník se vyhodnotí, čísla naskládají do excelu a vyrobí se report. Ten pak otisknou média a stane se všeobecně přijímanou pravdou. Bohužel.
MÁME NOVÝ ZÁKON O ODPADECH
V pandemické tichosti ho hradní pán podepsal a jde o jednu z mála rozumných věcí, které udělal. Co to pro nás znamená? Těžko říct. Mimo běžných drobností, jako že autovrakům budeme říkat vozidla s ukončenou životností, je zásadní to, že z odpadového zákona byl vyčleněn samostatný zákon o výrobcích s ukončenou životností. Nás smrtelníků se legislativní novinky v zásadě nedotknou. Zajímají především ty, kteří působí v odpadovém hospodářství nebo vyrábějí něco, o čem se v zákonech píše. To, že se mění legislativa, může být příslibem do budoucna. Ovšem bylo by naivní se domnívat, že změnou v legislativě se problémy s odpady (a výrobky s ukončenou životností) vyřeší. Je na místě myšlenka, že naopak. Zákon není řešení. Vytyčuje mantinely, definuje procesy, poskytuje návody a popisuje postihy. Je to málo, nebo hodně? Kdo ví. Best Of z nového zákona ZDE.
CO JE TO ZPĚTNÁ NEKOMPATIBILITA?
Jednoduše řečeno je to situace, kdy po pár letech provozu vaše zcela funkční elektronické zařízení už nemůžete používat. Výrobci elektroniky v ní našli svůj zlatý grál. A pro nás spotřebitele se stala běžnou věcí, nad kterou se nepozastavujeme. Pět let starý telefon nebo počítač již nelze používat, protože jeho hardware nedokáže pracovat s nejnovějšími aplikacemi a operačními systémy, byť je po technické stránce zcela v pořádku. Výrobci a vývojáři prostě po čase ukončí podporu daného modelu. Proč? Udržovat v provozu starší verze operačních systémů a aplikací je pro ně nákladné a logicky raději investují do vývoje nových zařízení a aplikací, které mají ekonomickou návratnost. Ty ovšem po nějakých pěti letech potká stejný osud. Díky tomu se každoročně ve světě vyhazují (v lepším případě odevzdávají k recyklaci) milióny funkčních zařízení. Část spotřebitelů vyžaduje nejnovější zařízení a výrobci se ochotně přizpůsobují. Tato skutečnost je jedním z důvodů, proč elektroodpad je jedním z nejrychleji přibývajících druhů odpadů v globálním měřítku. Co však ti, kteří nemají potřebu využívat svá zařízení "naplno" a spokojili by se se základními funkcemi? Mají smůlu. Musejí se přizpůsobit té skupině, která producentům elektroniky více vyhovuje.
ROUŠKA JAKO EKOLOGICKÁ HROZBA?
Roušky, roušky a zase roušky. Všichni je budeme nosit. Kdo ví jak dlouho. Kdo ví kde ano a kde ne. Těžko se v tom vyznat protože jak víme, nikdo nic neví. Z pohledu odpadů je rouška svým způsobem infekční odpad. Protože roušku pro každodenní používání legislativa nezná, nestará se o ni. Ani ti, kteří připravují rozvrh jejich nošení, se o použité roušky nestarají. Nestarají se o ně často ani ti, kteří je nosí. Kolik pohozených roušek jste již viděli na ulicích, v parcích? Mohlo by se zdát, že volně pohozené roušky se v brzké budoucnosti stanou ekologickým problémem. Je otázka času, kdy začnou plavat v řekách, kdy se dostanou do moří, kde si jich všimne nějaký ekologický aktivista. Ten pak na sociálních sítích spustí kampaň, jak roušky poškozují životní prostředí (ostatně víte, z čeho jsou ty roušky vyrobené?). A pak roušky stihne podobný osud, jako brčka, která se stala symbolem globálního boje proti plastům, který jsme vyhráli, protože jsme brčka zakázali. Stejně jako jiné plastové jednorázové blbiny. To samozřejmě neznamená, že by se problém s plasty vyřešil – to ani v nejmenším. Ale hodně lidí má klamný pocit že ano. Jestli budou ti méně bystří z nás zacházet s rouškami tak, jak se to jeví doposud, výše zmíněný scénář nemusí být nereálný. Řeky, moře, ale i lesy a louky budou plné vyhozených roušek. A pak zřejmě nastane problém. Roušky ale nebude možné zakázat, viďte? Tím zcela zkolabuje evropský systém řešení problému. A možné je, že konečně dalším lidem dojde, že problém není v řešení problému, ale ve snaze problému předejít. No nic.
HLAVNĚ JEDNODUŠE
Kdysi dost dávno Vilém Rubeš na svém blogu publikoval krátké zamyšlení nad až přehnaným používáním slova jednoduše. Čímž také poukázal na tristní stav lokálního (nejen) reklamního copywriterského řemesla. Textařem je dnes kde kdo a s přívalem onlajnových všeumělů není divu, že většina všeho začíná otázkou, následuje vysvětlení, že to jde jednoduše a končí hloupým „koupit nyní nebo zjistit více.“ Osobně se mám na pozoru vždy, když mi někdo někde sděluje, že „to“ půjde jednoduše. Protože kdyby to jednoduché opravdu bylo, nebylo by třeba tu jednoduchost komplikovat slovy o jednoduchosti, viďte? Měl jsem nedávno poruchu na tiskárně. V návodu se to slovy jednoduše (nebo snadno) hemžilo jako v zákoníku paragrafy. Proč má však návod k použití tiskárny s jednoduchým ovládáním v češtině 670 stran formátu A4? Je to jednoduché. Ze slova, které mělo kdysi nějaký význam, se stal výraz bez obsahu. A něco velmi podobného se děje s mnoha dalšími slovy a výrazy. Vezměte si třeba „životní prostředí.“ Víte, co to vlastně znamená? Ale jistě si vzpomenete na něco (nebo někoho), kdo to životní prostředí chrání. Jak ztrácejí slova význam, je vcelku běžné, že ropná společnost se hlásí k předběžně opatrnému přístupu vůči globálnímu oteplování. Výrobce hnojiv v obchoduje s tak nebezpečnými pesticidy, že byly zakázány v mnoha zemích, a přitom se předvádí, že pomáhá nasytit hladové. Petrochemická firma využije odpad z jednoho znečišťujícího výrobního procesu jako hrubý materiál pro druhý a vydává to jako důležitou recyklační iniciativu. Pokud slova budou ztrácet svůj význam budou moci reprezentovat jakýkoli nesmysl. A lhostejno, zda-li jednoduše, nebo složitě.
TONEROVÁ APOKALYPSA
Ačkoli jsou peníze jedním z nejpozoruhodnějších vynálezů naší civilizace, do popředí se stále více dostává jejich úspora. Například v oblasti tonerových kazet, se díky laciné čínské produkci u nás ročně prodá kolem 4 milionů neznačkových alternativních tonerových kazet (což je zhruba o milion více, než se podá značkových). Proč s tím obtěžuji? Nuže, chceme-li věřit v cirkulární, udržitelnou (nebo jak se tomu letos říká) ekonomiku, měli bychom se chovat udržitelně a počítat s tím, že to nebude levné. Věřte, nevěřte, laciné čínské šunty nelze recyklovat. Či repasovat, abych byl konkrétní. Po použití je třeba je zlikvidovat. Díky čínskému přístupu „po nás potopa“ tak přicházíme o mnoho cenných surovin. A navíc, jak potvrzují přední výzkumná centra, jsou tyto tonery levné proto, že obsahují velmi nebezpečné látky, které jsou v Evropě již zakazovány, popřípadě překračují hodnoty, které máme v EU stanoveny.
Záplava laciného a nekvalitního zboží z Asie (především z Číny) je pro civilizovaný svět ekologickou katastrofou. V případě nekvalitních tonerů jde pak může jít i o hazard s vlastním zdravím. Více o tonerech si můžete přečíst ZDE. A zde doporučuji článek o tom, jaké čínské poklady byly objeveny ve Španělsku.
ZELENÝ MARKETING
Zelený marketing si přiohýbá environmentální témata do tvaru konkurenčních výhod. Pominu-li nesmysly jako „ekoefektivní“ lahev, 100 % biodegradibilní vodu nebo třeba slogany „aby si nás příroda zase oblíBILLA“, nebo „nepřEKOnatelný servis“, které lze označit za naivní až hloupé, dostanu se k sofistikovanějším instalacím takzvaných eko témat do marketingových strategií. Stále to jsou samozřejmě prvoplánově prostředky k docílení zisku, ale přeci jen v sobě (byť většinou zatím kouzlem nechtěného) mají zárodky toho, z čeho jednou příští generace vykřešou něco, co si my zatím dovolit nemůžeme, protože toho mentálně nejsme schopni. A sice prohodit pořadí na prvních dvou místech hodnot. Namátkou bych jmenoval komerční bezobalový prodej. Drogerie Rossmann a chemický koncern Henkel začínají prodávat stáčené prací prostředky. Jistě, nejde o nic nového. A environmentální návratnost je nejistá a bude dlouhá. Ale proč ne. Rozvozce nákupů Košík a sodovkárna Mattoni přicházejí s vlastní verzí pseudo-zálohovaných PET lahví. Další rozvážková služba, Rohlík.cz, spustila akci „otoč obal“. Mnohem dál je například E-shop Econea, který používá pro dopravu znovupoužité papírové obaly. A všichni tyto skutečnosti uvádějí ve své marketingové komunikaci a snaží se jejím prostřednictvím získat environmentálně uvědomělé zákazníky. Pokud toto má být začátek sebereflexe retailu a e-commerce, pak je třeba brát současný zelený marketing jako marketing lepších časů. Byť stále s rezervou, samozřejmě.
MARKETING V TAŠCE
Prohlédnul jsem si jednu z igelitek supermarketu Billa. Ano, té s nápisem „aby si nás příroda zase oblíBILLA.“ Ponechme stranou fakt, že se jedná o textařský skvost i to, že Billa přiznává, že v minulosti té přírodě škodila (což je mimochodem sympatická sebereflexe). Ta žlutá taška je „nejméně z 80 % recyklovaná“. Nevíte někdo, co to znamená? Podle mne to znamená "mynevímecoříkáme“. Může být vyrobena s použitím 80 % recyklátu. To je teoreticky možné. Taška nebyla vyrobena v Číně (což je hezké a Billa by se tím taky mohla chlubit). Nebo ji lze z 80 % recyklovat? To je blbost, ale úplně vyloučené to není, pokud na to je někde postavená speciální linka. Proč tedy do té žluté tašky vrtám? Jde mi o marketing. Z pohledu marketingu je to dobrá práce. Marketing tady počítá s tím, že podobné nápisy jsou už dnes mimo rozlišovací schopnost zákazníků. Takový zákazník si přečte něco o přírodě, recyklaci a tato „klíčová slova“ mu bohatě stačí, aby si informaci vyložil pozitivně. Pak již plnou pozornost věnuje cenám a neodolatelným nabídkám. Pamatujme ale, že dnes je igelitová (i papírová a jakákoli jiná) taška sortiment. Stejně jako rohlík, hruška nebo máslo. Obchodník ji nakoupí a s marží prodává. Takže stejně jako když na obalech čtete, že to tajemné uvnitř je bez konzervantů, barviv, přísad a chutě, je i to, co je na tašce, jen marketingová informace.
PRÁVO NA OPRAVU
Svéprávnému člověku nemůže uniknout, jak mizerná je současná spotřební elektronika. Svým způsobem se z ní stalo rychloobrátkové zboží. A nejenom kvalita samotných produktů, mnohdy splácaných v rozvojových zemích, ale i takzvaný pokrok je podepsán pod skutečností, že běžná spotřební elektronika má zlomkovou životnost (i hodnotu) v porovnání s výrobky před nějakými dvaceti lety. Přestane to fungovat, šup s tím pryč a koupit nové. Pro výrobce ideální. Pro svět již nikoli. Ptáme se: proč to sakra nelze opravit? Nebo: proč se výroba nevyplatí a levněji vyjde nákup nového spotřebiče. Odpověď? Pro ekonomiku (rozuměj výrobce, státní kasy) je to tak výhodnější.
Ale už brzo nebude třeba věci vyhazovat jen proto, že nejdou opravit. Od Března 2021 se počítá s tím, že pro všechny spotřebiče uvedené na trhy v EU bude do mnohem větší míry než dnes opravitelnost (nejenom v předražených značkových servisech) povinná. Nařízení se bude týkat v první fázi: chladniček, praček, televizorů, monitorů nebo svářecích agregátů. Výrobci budou muset poskytovat náhradní díly a manuály pro opraváře – zjednodušeně řečeno.
Tento krok je zásadním počinem k omezení nesmyslné nadvýroby a plýtvání. Výrobcům se líbit nebude. Začnou vydírat zdražováním a propouštěním. Nicméně výrobky tak získají zpět svou hodnotu a trh s opravami nabídne pracovní místa.
ABSOLUTNÍ ODPADOVÁ NULA, JDE TO VŮBEC?
Absolutní nula je prý hypotetický stav látky, ve které se zastaví veškerý tepelný pohyb částic. Takže absolutní nula zřejmě existovat může. Ale v oblasti produkce odpadů? Tu a tam se můžeme setkat s někým, kdo o sobě tvrdí, že produkuje nulový odpad. Je těžké si představit, že někdo v garsonce odpad produkovat nebude. Už jen to, že svítí, topí, používá vodovod, kanalizaci a záchod, mu znemožní prohlašovat o sobě to, že neprodukuje žádný odpad. To, že nebude vyhazovat nic do odpadkového koše, neznamená, že nebude produkovat odpad. Pouze nebude nic vyhazovat do odpadkového koše. Ale stále se jeho existence v garsonce bude někde spolupodílet na vzniku odpadu. Minimálně v elektrárně, teplárně, čističce vody nebo v továrnách, kde se vyrábějí produkty, které používá. Z toho vyplývá, že termín bezodpadová domácnost nebo bezodpadová firma by měl být chápán spíše jako eufemismus. Takže i kdyby dotyčný jedinec svou garsonku prodal, odstěhoval se na venkov, pěstoval si zeleninu na zahrádce a pojídal výhradně svépomocí vypěstované maso (nebo se rovnou stal veganem), pořád bude produkovat odpad. Cokoli si koupí nebo použije, se musí někde vyrobit, někam dopravit. Jde o to, že vše funguje v rámci infrastruktury, která někde odpad generuje, a každý z nás je za něj svým dílem zodpovědný. Myšlenku produkce nulového odpadu bychom měli v její nadšené rovině opustit. Stává se z ní totiž výraz bez konkrétního obsahu. Podobně jako dopadly termíny světový mír, veřejné blaho nebo společný cíl. Ale to neznamená, že si z nich nemůže alespoň něco vzít.
CHCI KONTEJNER NA TŘÍDĚNÝ ODPAD
Přišel mi dotaz od jednoho čtenáře. Ptal se, co musí udělat, aby získal kontejner na jistý druh tříděného odpadu. Nebyl jediný, takových otázek jsem už posbíral hodně. Mají jedno společné: lidé chtějí třídit odpad a chtějí kontejner. Hezké a smutné zároveň. Nejenom díky mizernému povědomí o odpadech, je pro mnoho lidí odhození odpadu do patřičného kontejneru aktem recyklace. Domnívají se zřejmě, že nějakým zázrakem se v kontejneru odpad zrecykluje a někde na horách automaticky vyroste strom. Nebo tak něco. Nic z toho se samozřejmě nestane. Takový kontejner musí odvézt svozová firma. Někde se vysype, obsah se dotřídí. Něco se zrecykluje, vyveze nebo spálí. Jinak řečeno, na toliko omílané třídění odpadu je navázána složitá infrastruktura, která nemá nic společného s ochranou tzv. životního prostředí. Recyklace je v principu průmyslový obor. Takže ten kontejner, který by někdo chtěl mít před domem, bude bez této infrastruktury akorát na dvě věci. Víme jaké.Pamatujme, že tím, že třídíme odpad, děláme to úplně nejmenší co můžeme. Nechráníme přírodu, ale velmi malým dílem snižujeme gigantickou zátěž, kterou způsobuje neudržitelná výroba. A s ní ruku v ruce jdoucí stejně neudržitelné množství odpadů. V našem případě obalových materiálů. A tady odpověď pro všechny, kdo touží zjistit, jak si obstarat kontejner na nějaký ten tříděný odpad. Tohle je v kompetenci městských úřadů.
BÝT PŘIPRAVEN
My, co žijeme ve městech, to máme s takzvaně ekologickými nákupy komplikované. Jsme závislí na supermarketech – tedy samozřejmě pokud si nenajdeme extra čas a nevyrazíme třeba do tržnice v Holešovicích, kde v jedné hale prodávají farmáři ovoce, zeleninu... a tak. Nakupovat tady je vcelku fajn. Nikde na vás nevyskakují nesvéprávné nabídky, podbízivé akce, dokonce vás ani nehypnotizuje otravný hlas, který vám vnucuje myšlenku ráje na zemi. O cenách nemluvě. A ani o kvalitě, neb to je nesrovnatelné. Nicméně kdo chce, ten si vždycky vadu na kráse najde. Jakou jsem si našel já? No, vždycky si s sebou beru svoje tašky – což mimochodem dělá naprostá většina nakupujících. Avšak prodávající vždy automaticky sahá po plastovém sáčku. (Je to v principu v pořádku, protože legislativa tenkostěnné igelitové sáčky nijak neperzekvuje, byť jsou v konečném důsledku vlastně horší, než běžné igelitky.) Připadá mi opravdu blbé, když si kupuji tři cibule, abych je dostal do pytlíku. Takže už předem říkám, že „pytlík nepotřebuji, díky“.
Proč mají trhovci k plastovým pytlíkům takovou náklonnost? Nevím. Nic z toho nemají. Třeba na rozdíl od prodejen konfekce nebo parfumérií, kde je (dnes již papírová) taška vždy potištěna velkým logem. A vy pak cestou domů fungujete jako kašpaři, kteří té které značce dělají grátis reklamu.
Nuže buďte připraveni bourat hloupé stereotypy i takovou drobností, jako je předem upozornit na to, že plastovou tašku nepotřebujete. Věřte, uděláte tím více dobrého, než když půjdete demonstrovat za záchranu planety.
EKOFAKTA
Svět se hemží analytiky, kteří nám dokáží kde co vysvětlit. A protože to podloží čísly, která k většině populace mluví naprosto jasně A není důvod analýzám nevěřit. Jenomže, odkud se ta čísla berou? Co je třeba za informací, že se v ČR vytvořilo tolik a tolik tun odpadu? Nebo že se ho tolik a tolik zrecyklovalo? Myslíte, že snad ty tuny balastu někdo váží? Jistěže ne. Všechna tato čísla pocházejí z reportů, které někdo někde musí chtít vyplňovat. Jsou to odpadoví hospodáři firem, městských úřadů, zaměstnanci ministerstev a i odpadových firem. Čísílek v takových reportech bude možní víc, než toho samotného odpadu. Všechny tyto reporty se pak někde sejdou, sečtou a vznikne velereport, ze kterého pak všichni citujeme, kroutíme nad ním hlavami . A na konec odešleme do Bruselu. Tam se takový report zhmotní v reportové monstrum, které nás pak děsí a postihuje. Je to taková „hladová zeď“ tohle reportování. Proč? Protože výsledkem snahy tisíců lidiček jsou jen sloupce čísel. Upřímně, jaký je rozdíl mezi 57,3 % a 59 %, budeme-li hovořit třeba vyprodukovaném plastovém odpadu? Tušíte? Já moc ne. Ne, nechci říkat, že reporty jsou zbytečné. Pouze nejsou tak přesné, jak si myslíme.
Něco podobného jsou ekofakta. Jsou to věty a informace, se kterými se nejčastěji potkáte v bizarním prostředí sociálních sítí. A mnohdy se jedná o úsměvné zbytečnosti. Třeba... třeba ekofakt o tom, že „recyklace jedné hliníkové plechovky ušetří dostatek energie pro poslech celého alba hudby na iPhonu“ – nebo jiném udělátku. Co vy na to? Věříte? Recyklací plechovky se energie naopak spotřebovává (doprava, zpracování – čili ropné produkty, elektřina, voda, apod). Co vy na to? Prostě, dávejte si bacha nejenom na statistiky, ale i na takzvaná ekofakta :-)
DĚLAT VĚCI LÉPE BLBĚ
Logika nám naznačuje, že to, co je blbě, bychom neměli dělat. Protože když je něco blbě — je to prostě blbě. A co znamená slovo „blbě“ víme, že? Jenomže to my ne. Těžko říct, je-li to odrazem geniality lidstva, nebo naopak odrazem pravého opaku, my máme ve své genetické výbavě nutkání překonávat všechny překážky. A to včetně vlastní blbosti. Jak je to myšleno? Třeba takto: my nepřestaneme používat jednorázové plastové obaly, i když víme, že jejich používání je „blbé“. My začneme vymýšlet, jak udělat jednorázové plastové obaly ekologičtější. My nepřestaneme vyrábět brčka, my začneme vymýšlet, jak je udělat ekologičtější. My nepřestaneme omezovat nadprodukci téměř čehokoli, ale vymýšlíme, jak udělat nadprodukci ekologičtější. Totéž platí třeba o dopravě. Nelze omezovat výrobu. Nebo ji dokonce zastavovat. Proč? Ekonomika. Vyrábět se musí. A stejně tak se musí nakupovat, stavět, prodávat. Uvědomme si, že vlastně vše, co lidstvo dělá, je v principu namířeno k jedinému cíli: prodat. Zboží, službu, novostavbu, energii... já nevím co ještě. Pokud tento koloběh narušíme, budeme v háji. Ekonomické aspekty s námi mávají stejně, jako s lidmi ve středověku mávala církev svatá. Takže úplně.
V takto nastaveném systému prostě není možné přestat dělat věci, které jsou blbě. Protože ty blbé věci jsou součástí ekonomických ozubených koleček, které pohánějí naši civilizaci. Co z toho plyne? Lidstvo nedokáže změnit své chování. Zjevné je, že s takovým přístupem se nám životní prostředí zachránit nepodaří. Dobrá zpráva je, že dokážeme životní prostředí poškozovat více ekologicky. A to je povzbuzující, viďte?
CO JE TO TA RECYKLACE
Dovolte dnes zabrousit k úplným základům názvosloví, které každý den používáme. Nebo o něm slyšíme a čteme. Řeč bude o toliko nadužívaném slovu RECYKLACE. Čteme ho na různých plakátech. Hesla typu „recyklujte plast“. Nebo „recyklace je legrace“. A podobné deriváty téhož mylného výkladu tohoto slova. My, běžní občané, nerecyklujeme. My můžeme tak maximálně třídit komunální odpad. Nebo ještě lépe separovat recyklovatelné složky tohoto odpadu do kontejnerů k tomu určených. Recyklace je proces, kdy se z materiálů, u kterých je to možné, snažíme různými technologickými postupy docílit toho, abychom z nich získali opět vstupní materiál použitelný pro novou výrobu. Ideálně tak, aby u vzniklého recyklátu byly zachovány stejné vlastnosti, jako u materiálu získaného těžbou, rafinací nebo dalšími způsoby, kterými nové (panenské) materiály získáváme. Jedná se tedy o čistě průmyslové odvětví.
Je tedy zjevným nesmyslem říkat, že tím, že vyhodím PETku do žlutého kontejneru, recykluji. Vyhozením plastové lahve do patřičného kontejneru bylo pouze docíleno toho, že se jednou využitý materiál odevzdal k dalšímu zpracování, na jehož konci by v případě PET lahve měla být hromádka vloček. A tyto vločky by pak měly být dále prodány výrobci, který z nich někde něco vyrobí. Jinak řečeno celá věc s recyklací je mnohem složitější. Není to vůbec jednoduchý obor. Navíc se jedná o oblast, kterou Evropa léta ignorovala, protože zjistila, že levnější než stavět recyklační infrastrukturu, je vyvážet (nejen) plastový odpad do Asie. Takže až příště někde bude někdo vykládat o tom, že recykluje, berte to s rezervou. Buď neví, o čem mluví, nebo se snaží zneužívat vaší důvěry. A to už nemá daleko k něčemu, čemu se říká greenwashing. O recyklaci si můžete přečíst něco více ZDE. O greenwashingu pak ZDE. A nesnažte se odpad recyklovat. Stačí, když ho budete třídit.
ZÁKAZ NESMYSLNÝCH ZÁKAZŮ
Se zákazy všeho druhu se setkáváme čím dál častěji. Jinak řečeno: zákazem nahrazujeme řešení, které nemáme. Mimo to, na dodržování zákazu lze snadno dohlížet. Postihovat, pokutovat a vůbec všemožně za jeho nedodržování buzerovat. Ono jak chcete dohlížet na věci, které jsou povolené, že? Víc toho vlastně dnes nesmíme, než smíme, viďte? No nic.
Pilní bruselští úředníci zakázali některé jednorázové produkty vyrobené z plastů. V zákazu vidí veliké vítězství. My, prostí občané jsme rádi, že pro nás EU něco hmatatelného dělá. Sice neumíme přesně nahmatat to „něco“, ale když se to říká ve zprávách a píše v novinách (a na internetu), bude to pravda. Jenomže, víte, že nejnebezpečnějším běžným odpadem ve vodních tocích (a v půdě) jsou cigaretové nedopalky? Takoví ti malí toxičtí hajzlíci, co do okolí uvolňují nebezpečné látky. Ne? Aha. Jenomže kouření se omezuje, takže se logicky (tabulkově) musí omezovat i počet nedopalků, že? Tak to vidí byrokrat. Možná proto na popelníky u odpadkových košů nenarazíte. Nějaká prevence? Kdepak, jakoby vajgly neexistovaly. A tak se pohazují do kanálů, na ulici nebo do trávy. A kontaminují okolní prostředí. Jistě, můžete „počesku“ namítnout, že i kdyby byly všude popelníky, lidi budou stejně házet vajgly kam je napadne. Asi ano. Ale určitě ne všichni. Jen pitomci. Prevencí a možností odhazovat ty smradlavé vajgly do popelníků bychom pro naše životní prostředí udělali mnohem více, než když zakážeme plastová brčka nebo tyčinky na čištění uší. To je totiž jen obyčejný plast, který stačí hodit do koše, aby neškodil. Kdežto cigaretový nedopalek je skvostný kompilát všemožných svinstev (více ZDE). Jistě, můžeme odhazování vajglů zakázat. Ale pomůže to? Jistěže ne. Nicméně kuřáci mohou začít každý u sebe a existovat bez odhozených vajglů. Jukněte sem.
NEEKOLOGICKÁ PŘÍRODA
Byl jednou jeden kus země. Poblíž velkého města. Rostla tu tráva, stromy, kytky a vůbec všechno, co na takovém kusu země může růst. Žila tu různá zvířata, ptáci, poletoval hmyz. Idylka, chtělo by se říct. Pak si toho kusu země všiml místní developer. Přivolal úředníka. Ten přivolal dalšího úředníka, složila se komise. Byl povolán architekt a bylo rozhodnuto, že na tom kusu země vyroste ekologický komplex kancelářských prostor. A několik bytů. Bouchla se lahev sektu a začalo se stavět. Nízkoemisní stavební stroje vykopaly jámy pro základy. Do nich se nalil certifikovaný beton. Bednění se dělalo také z certifikovaného dřeva. Když vyrostla kostra budov, byly oplácány certifikovanými ekologickými obklady. Bylo položeny eko certifikované podlahy. Certifikované byly i toaletní mísy, umyvadla, nátěry, kabely... Výkonná klimatizace byla úsporná, takže také ekologická. Na střeše byla v obrovském betonovém truhlíku vysazena tráva a několik květin, které navrhl certifikovaný průmyslový zahradník a designér. Do garáže směla jen nízkoemisní vozidla. Komplex byl dokončen. Opět se bouchla lahev sektu a místní starosta vypustil do světa pár ekologických mouder, banky prodaly několik hypoték a do kanceláří se nastěhovalo několik softwarových firem a startupů, které třídí odpad a šetří energiemi. V přízemí se otevřela eco-organic restaurace a prodejna ovocných šťáv (bez konzervantů) . Developer si zamnul ruce. Část města se rozrostla o další komplex budov, které přispějí k udržitelnému životu. Tak to má být. Myslet ekologicky. Tráva a stromy byly fuč. Zvířata pošla, ptáci uletěli. Hmyz zmizel. Do betonu pražilo slunce a u země se tvořil ozón. Možná, že kdyby ten kus země byl ekologický a ne jen obyčejný, mohl existovat dál. Jenomže tráva, stromy, zvířata, ptáci ani hmyz nebyli dostatečně prozíraví, aby si opatřili a zaplatili nějakou tu ekologickou certifikaci. Ponaučení: pamatujme, není nic ekologičtějšího, než příroda sama.
O SVINCI PŘED VLASTNÍM PRAHEM
Znovupoužitelný kelímek na kávu jsem si pořídil někdy předloni. Skleněný se silikonovým víčkem. Letos jsem ještě dokoupil plastový skládací. Výsledek? Bezpochyby pěkná hromada papírovo-plastových nebo plastových kelímků, které jsem nepoužil. Jenomže co když se člověk vyskytne na místě, chce si dát kafe (nebo cokoli jiného) a svůj kelímek po ruce nemá? Koupí si do jednorázového. Svět se nezboří. Jenomže chuť mu pak kazí vědomí, že ke kelímku přibral i plastové víčko, míchátko, brčko. Uvědomí si, kolik škody ta pětiminutová radost z kávy za sebou nechá naprosto zbytečného odpadu. To vás jednak přinutí snažit se mít tyhle opakovatelně použitelné kelímky neustále u sebe a zároveň si všímáte jiných lidí, kteří s jednorázovými kelímky problém nemají. Komické pak je, když vidíte po Praze courat skupinku cizinců, kteří mají na tričkách nápis „stop climate change“ a v rukou jednorázovky z Costy. Hloupé, viďte? Podobně tristní je i to, že tihle lidé si na sebe navléknou tričko s nápisem, kterému nerozumí. Ne, nemyslím že by Američan neuměl anglicky. Nechápou často význam. Nemyslím, si, že by sem do Evropy tahle partička přijela na plachetnici. Přisvištěli letadlem. A chtějí zastavit klimatické změny. Nakoupí si kávu do jednorázových kelímků, a chtějí zastavovat klimatické změny. Jejich značkové oblečení pochází z fabrik kdesi v Asii. A přitom právě tenhle druh textilního průmyslu svým dílem k urychlení těch změn, které chtějí zastavit, přispívá. Co tím chtěl autor říci? To, že vykřikovat do světa prázdné fráze a dávat najevo sou sounáležitost s něčím, o čem nemám páru, je hloupé. S trochou cynismu tak chci říci, že z klimatických změn se stal vlastně takový marketingový tahák. Jinak řečeno, pokud chceme jakkoli rychlý postup klimatických změn zpomalit, musíme si zamést svinec před vlastním prahem. Já začal u kelímků. A tričko s nápisem jako výše zmínění Amíci nenosím. Možná je to málo. Možná víc.
RECYKLACE JE V PRVNÍ ŘADĚ BYZNYS. AŽ PAK EKOLOGIE
Dotace jsou skvělý byznys. Lze na nich postavil kde co. A nemusíte se vlastně ani moc snažit, protože se najde bezpočet takových, kteří vám se získáním peněz (za provizi) rádi pomohou. Týká se to samozřejmě i dotací v oblasti odpadového podnikání. Ještě než začnete pokyvovat hlavou, že takové dotace přeci dávají smysl, tak dovolte, abych vám ocitoval větu z webu akciové společnosti GrantConsulting. Vcelku bez okolků se zde loni psalo: „Získejte dotaci na podporu podnikání v oblasti odpadů. Výzva je nyní v přípravách a bude vyhlášena v březnu (2018, pozn. autora) s alokací téměř 600 mil. Kč. Sáhněte si na tyto dotace a podnikejte v oblasti s velkou budoucností. Recyklace je v první řadě ekonomická činnost, tedy velmi lukrativní byznys, potom teprve ta ekologická.“ No, co myslíte? Ona je to pravda. Kdyby odpady nebyly byznys, topili bychom se v odpadcích. Ostatně o to se píše i v TÉHLE KNÍŽCE (sorry za reklamu). Jenomže pokud jsou odpady tak lukrativní byznys, pak je zjevné, že žádný z odpadových byznysů nebude stát o to, aby odpadů ubývalo. Protože když odpadů ubude, ubude i zdrojů pro lukrativní byznys, viďte? Co s tím? No nic.
Co mne ještě zaujalo na akciové společnosti GrantConsulting byl příspěvek na jejich facebooku. Oni v GrantConsulting nebudou žádní lumeni. Protože jinak by nenapsali toto: „Až vyrostu, bude ze mne Tesla! Nečekejte až Vaše auto vyroste a kupte si Teslu rovnou a zaplaťte ji z dotace. Žádost o dotaci za Vás rádi připravíme a Vy budete už jen jezdit. Pište a volejte, zájem je velký.“ Tesla není žádné ekovozítko, ale chytře uchopená obchodní příležitost. Majitelé Tesly jsou většinou lidé, kteří mají potřebu dát světu na vědomí, jak jsou bohatí, technologicky vyspělí a ekologicky smýšlející. Děsí mne představa, že Tesly, které u nás vidím, jsou z takzvaných ekologických dotací.
TROCHA HUMORU DEVELOPERY NEZABIJE
Téma na tenhle týden mi vnukl developer Skanska. Proti našemu domu staví další železobetonový nesmysl a dnes (sobota) začali jejich úkáčka bušit kladivy (tušili jste, že kladivo je ve stavebnictví stále nejpoužívanější nástroj?). Ostatně v tomhle kraválu žijeme už 2 roky. No nic. Každopádně jsem na facebooku Skanska našel odkaz na dost povrchní článek, který mne pobavil, takže mne vztek na časově dezorientované námezdní Ukrajince přešel. Článek 10 konkrétních kroků k zero waste a cirkulární kanceláři je zřejmě dílem Institutu Cirkulární Ekonomiky. Téma cirkulární kanceláře je poutavé. Zvláště ve vztahu k developerským firmám. Tyto firmy, výměnou za několik předražených bytů a kancelářských prostor, staví železobetonová monstra oplácaná sklem všude, kde najdou volný flek. Monstra jsou vybavena výkonnými klimatizacemi a v jejich okolí nenajdete často nic jiného, než beton, uježděnou mrtvou zem, pár bizarních záhonků a importovaných stromů (říkají tomu příroda). Hezké na oko. Avšak nic, z čeho by to životní prostřední mělo důvod jásat. Co teď, žejo? Stavět takový developer nepřestane. Stavět tak, aby se nejednalo jen o certifikované nesmysly, aby se dbalo na lokální prostředí a ne jenom na termíny, výši nákladů a to, jak udržet ceny nemovitostí co nejvýše taky ne. Developerství nemá mezi lidmi nejlepší pověst. A protože to, co dělají, dělat přestat nemohou, taková cirkulární kancelář se šikne. Třídí se v ní odpad. Tiskne se tam úsporně. Používají se perlátory. Šetří se tam energiemi. Zkrátka dělá se tam všechno to, co by se běžně dělat mělo a dost často se to i dělá. Akorát se netušilo, že je to cirkulární. Takže když to vezmu zkratkou přes oslí můstek k vám domů, kde třídíte odpad, šetříte energiemi nebo tisknete úsporně, máte vlastně ekologickou cirkulární domácnost a je úplně jedno, co děláte jinak.