FANKLUB OBALŮ

Budeme-li hledat ten opravdu úplně nejzbytečnější odpad, který je čistě produktem nesvéprávné konzumní společnosti a odpad, který je opředen bezpočtem nesmyslných pověr, pak to bude určitě odpad z obalového průmyslu. Či lépe řečeno obaly všeobecně. Množství obalového odpadu zaznamenává neustálý vzestup. Jen v ČR to bylo mezi léty 2009–2016 to bylo necelých 30 %! Takový úspěch si už bezesporu zaslouží, aby obalové materiály měly svůj fanklub. Členství je samozřejmě zdarma. Platit budeme všichni v budoucnu.

Co je to (sakra) ten obal?

Myšlenka obalu spatřila světlo světa už hodně dávno. Archeologové by mohli vyprávět. V pradávných dobách sloužil obal výhradně k ochraně zboží. Jednalo se o košíky, legendární amfory, sudy, kusy plátna – o přírodní materiály. A pouze ti nejbohatší a nejurozenější si mohli dovolit něco na způsob toho, čemu dnes říkáme balené zboží. Tehdy se vpravdě neplýtvalo. Balení tak, jako ho známe dnes, započalo svou úspěšnou kariéru někdy v 18. století v Anglii. Od té doby se mnohé změnilo. Především množství obalů a náš stereotypní zvyk, jak na obaly pohlížíme. A právě tyto dvě položky (množství a zvyk) jsou základním pilířem problému, který s obaly máme dnes. A věřte, směrnice a zákazy ho nevyřeší.

Z celkového množství obalů připadá až 50 %
na obaly na jedno použití!

Největší barbaři, co se obalové kultury týče, se vyskytují bezesporu v Asii. Tam najdeme zabalené snad i jednotlivé měsíčky pomeranče. Není také žádným tajemstvím, že právě Asie je jedním z nejzásadnějších znečišťovatelů moří a oceánů plastovými obaly (více na toto téma ZDE). A zatímco v Asii si plyne život po svém, my v Evropě na sebe uvalujeme sankce. (Za změnu lze považovat současnou akci Číny, která spouští zásadní změny ve své politice dovozu – slovo dovoz je třeba zdůraznit – odpadu. Ale to je na jiné povídání. Členy fanklubu obalů bude určitě nejvíce zajímat to, jak nesmyslným odpadem obaly často jsou a jak jich můžeme vyprodukovat ještě více, abychom se v nich jednoho dne mohlo po ulicích brouzdat stejně, jako se ve středověku naši předkové brouzdali po ulicích skrze splašky.

Od praktické funkce k nesmyslu

Jak už bylo řečeno, prvotní funkce obalu byla prapůvodně nezbytná ochrana zboží nebo materiálů před poškozením. Lhostejno zda-li při transportu nebo skladování – obal obsah chránil. Z tohoto praktického účelu se později vyklubala (s notnou pomocí fenoménu zvaného marketing) funkce již méně praktická, avšak o to více populární – a sice funkce prodejní. Ještě dnes slýcháváme větu o tom, že "obal prodává". Obal se totiž během let stal sám o sobě reklamou – stojíte před regálem a vybíráte podle obalu (pravda, nebo podle ceny). A obal prodával. V dobách, kdy neexistovala televizní ani rozhlasová reklama a natož internet, byl obal a informace na něm uvedené vskutku zásadní. V době, o které je řeč, však bylo obalů relativně pomálu a velmi často byly následně využívány pro praktické účely v domácnostech. Jednalo se o papírové, skleněné nebo dřevěné obaly.

 

Od umělé hmoty k reálnému problému

Není bez zajímavosti, že první plasty byly na bázi přírodních látek (dnes tomu říkáme bioplasty). Avšak náročnost výroby a trvanlivost byly překážkou k jakémukoli jejich praktickému použití. Svět ale na plasty nezapomněl. Po bezpočtu testů a bezesných nocích v laboratořích se v období kolem I. války začaly objevovat plasty tak, jak je známe dnes. První umělou hmotou byl bakelit. Frma BASF představila polystyren. Patentován je polyethylenteraphalát (PET). Pak se svět seznamuje s PVC a polyetylénem. A další umělé hmoty se objevovaly tak rychle, jak jen chemici dokázali nové míchat a vymýšlet. Ačkoli jsou umělé hmoty nanejvýš praktickým materiálem, právě jejich použití v obalovém průmyslu jejich povšechnou užitečnost zastírá temným mračnem nicoty. A nejenom v průmyslu obalovém. Protože s obalovým průmyslem jde ruku v ruce jednoúčelovost – tedy produkty na jedno použití. Vedle obalů do téže kategorie marnivosti spadá plastové nádobí, příbory, plastové tašky a sáčky. Lze říci, že plasty v oblasti rychlo obrátkového obchodu se staly problémem v okamžiku, kdy jejich výrobní cena umožnila jejich masovou produkci a používání. A v dnešní době produkce velmi často znamená i nadprodukci.

 

Může za všechno zákazník?

Tu a tam narazíte na chytré povídání o tom, že zákazník řídí vše, co mu výrobci a prodejci dodávají. Náš zákazník – náš pán, zní tento archetyp. Možná tomu tak bylo. Ovšem od té doby, kdy výrobce / obchodník zjistil, že může s myšlením zákazníků manipulovat a měnit jej k obrazu svému, již zákazník řídí letadlo, které je mimo kurz a řídí ho autopilot se sebevražednými sklony. Důkazem budiž balená voda. Vynález ze staré antiky. Balenou vodu jako hlavní zdroj pitné vody západní svět 20. století převážně nepotřeboval. A přece se obchodníkům a marketérům podařilo přesvědčit zákazníky o opaku. (Článeček na toto téma ZDE.) Žijeme v době, kdy nevíme čemu dřív věřit. A tak z pochopitelných důvodů věříme tomu, co je pro nás k víře nejuchopitelnější. A položme si dost nevšední otázku: kdopak asi pro nás ty nejuchopitelnější témata k víře připravuje? (Něco málo na toto téma ZDE.)  No nic. Každopádně je dost těžké si představit, že by běžný spotřebitel, který má svých vlastních starostí nad hlavu, přemýšlel o tom, jak udělat svět lepší vlastním rozumem. A tady se dostáváme do žhavého středu tohoto konkrétního problému naší planety. Vše, čím se řídíme, co děláme, jak přemýšlíme a vůbec jací jsme, řídí ekonomický aspekt. Jako je dlouholetý narkoman závislý na substanci, jsme my závislí na tzv. ekonomickém růstu. Víc, víc a ještě víc. A bez ohledu na to, jak tento přístup odporuje všem přírodním zákonům (a vlastně i naší lidské logice), praktikuje se v západním světě ostošest. Nemůžeme vinit výrobce z chamtivosti, když po nich majitelé nebo akcionáři vyžadují každý rok více. Vyšší obrat, vyšší marže nebo jakýkoli jiný ukazatel, který dokáže s něčím v pozitivním slova smyslu pohnout vzhůru. A pokud neexistuje, vymyslíme si ho :-) Ekonomika má nad námi stejnou moc, jakou měla ve středověku církev svatá – tedy téměř absolutní. Ponechme stranou, kam to může vést.

Každopádně obalové materiály jsou spolu s elektroodpadem a textilem nejrychleji rostoucí komodity odpadů, se kterými máme co do činění. Všechny tři kategorie mají jedno společné. Výrobní cena je tak nízká, že umožnila téměř nekontrolovatelnou nadprodukci – a ta jde logicky ruku v ruce s produkcí odpadů. A pokud budeme hovořit o obalových materiálech, ty existují logicky nejenom samy o sobě v kategoriích potravinářství, rychlo obrátkového zboží, ale právě i jako součást textilního/obuvnického obchodu a elektroniky. Jsou prostě všude. Další zásadní nárůst obalových odpadů přinesl rozmach rychlého občerstvení a  internetové obchodování (e-shopy), které musí zabalit doslova vše. Internetoví obchodníci si z naprosté většiny se svými obaly hlavu nelámou. A my zákazníci také ne. Nicméně již existují první smělé vlaštovky. Třeba firma Recyklbox.

Jak zastavit odbržděný vlak plný odpadu

Pomyslný rozjetý vlak plný obalových materiálů se dnes snažíme přibrzdit dost nešikovně buďto směrnicemi a zákazy, nebo vírou ve spásonosnost recyklace. Obojí může být líbivé, ale zároveň velmi neúčinné. Každému, komu nezáleží na podstatě problému, ale na jeho řešení, dojde, že jedinou cestou je obalové šílenství zastavit. Zavést něco, čemu můžeme říkat obalová kultura. Tato iniciativa nemůže vzejít od spotřebitele (sedícího za kniplem výše zmíněného letadla mimo kurz se zapnutým autopilotem). Tato iniciativa musí vzejít od skutečných původců zbytečně vyprodukovaného a do oběhu vypuštěného obalového materiálu. Od výrobců a obchodníků. Ti se musejí chytnout za nos (nejlépe svůj vlastní) a říct si: nejde to jinak? Nějak, abychom svou existencí tolik neškodili světu, nemrhali materiály a – ano – pořád na tom něco trhnuli. Bohužel, je to právě nastavení naší mysli, které je silně stereotypní a brání nám v tom, abychom se posunuli ve vnímání naši existence alespoň o nepatrnou píď dál. A to je, přiznejme si, skvělá zpráva pro všechny členy fanklubu obalů. nebo ne? 

K. Smejkal Partie Poražených
Třídění odpadu nechrání přírodu. Ani životní prostředí. Bojuje s následky absence jakékoli obalové kultury.
Obaly se staly problémem v okamžiku, kdy je technologie umožnily vyrábět ve velkém.
Obalové materiály jsou spolu s elektroodpadem a textilem nejrychleji rostoucí kategorií odpadů co do množství, které je třeba likvidovat. 
Internetové nakupování přineslo další markatní zvýšení množství jednorázových obalů.
VŠECHNO ZLÉ JE K NĚČEMU TROCHU DOBRÉ
Množství obalů s sebou přineslo i vznik tzv. obalových společností. U nás tuto funkci zastává společnost EKO-KOM. Ta z povinných poplatků od výrobců provozuje síť kontejnerů na vybrané tříděné odpady a zároveň velmi vehementně podporuje třídění odpadů – na kterém je existenčně závislá. Zamyšlení o Eko-komu ZDE.
Virga_kniha_Martin_Hobrland.jpg
Trideniodpadu.cz_Logo.jpg
  • Wix Facebook page
  • Instagram Social Icon

© 2007 - 2019 TŘÍDĚNÍODPADU.CZ | CONCEPT42

Projekt není dotovaný z veřejných zdrojů.

750_wide.jpg