(Ne)kologické certifikace

Takzvané ekologické certifikace jsou prostředkem, kterým výrobci propagují ekologičnost/udržitelnost svých produktů nebo služeb. V principu fungují tak, že si výrobce o certifikát zažádá. Vyplní dotazník a doloží certifikační autoritou požadované podklady, aby splnil její požadavky. Ty však v mnoha případech nejdou za hranici běžné legislativy, popřípadě slušného chování. Za udělený certifikát pak výrobce pravidelně platí a může ho využívat. Naprostá většina certifikací pak v praxi nemá valnou výpovědní hodnotu. Ale lidé mají rádi oficiality a tak poskytují všemožným certifikacím živnou půdu. Z té rostou „certifikační autority“, které pak profitují z potřeby výrobců uspokojit potřebu zákazníků, kteří mají o ekologické produkty nebo služby zájem.

Certifikace kapsulí

Jednou takovou certifikací se v roce 2024 pyšnila značka Nespresso. Jde o certifikaci B-Corp. A na základě této certifikace o sobě značka Nespresso (jinak součást koncernu Nestlé) prohlásila: „Certifikací B Corp se Nespresso připojuje ke globálnímu hnutí, které využívá své podnikání jako cestu ke konání dobra“. Dobře tedy. Potíž s certifikací B-Corp je v tom, že nemá žádný právní status, protože je udělována soukromou neziskovou organizací. Takže někdo v Nestlé zřejmě vyplnil online dotazník, poskytl požadované údaje, zaplatil a začal konat dobro. Úsměvné, viďte? O kapslích Nespresso něco málo ZDE.

Bavlněná certifikace

Jiným příkladem budiž ekologické certifikace textilu. Textil je problém. Tedy textil, který produkují tzv. výrobci fast fashoin módy. Zkrátka laciné konfekce, kterou lidé tak rádi nakupují v módních řetězcích typu HM, C&A, Primark, apod. Výroba oblečení tzv. rychlé módy probíhá většinou v Asii. Ve Vietnamu, Bangladéši, Indii, a afrických zemích. To protože zde jsou minimální náklady na výrobu a pracovní sílu. A mnohdy i minimální požadavky co do ekologičnosti (nebo udržitelnosti, chcete-li) výroby. Jenomže existují-li certifikační agentury, které dokážou nějakou tu etickou nebo environmentální drobnost přehlédnout, proč si certifikaci nedopřát, že? Příkladem takové bizarní certifikace budiž BCI (Better Cotton Iniciative), což je bývala neziskovka, která vyvinula normy pro udržitelnější získávání bavlny. Ta je totiž dnes jedním z nejčastěji používaným textilním materiálem. Pokud se někdy náhodou s certifikací BCI setkáte, pak vám tato certifikace říká, že použitá bavlna pochází od řádného člena organizace BCI. Aby textilka certifikací získala, musela použít nejméně 5 % bavlny z programu výše zmíněné neziskovky Better Cotton (s tím, že množství se s dobou členství zvyšuje). Tahle bavlna vzniká tak, že (opravdu ekologická) bavlna je míchána s obyčejnou. Navíc je vcelku možné, že část bavlny, se kterou BCI operuje, může pocházet z nechvalně známé oblasti Sin-ťiang, kde je pracovní tábor pro Ujgury (článek na toto téma ZDE). Ale s touto certifikací se v Evropě zřejmě nesetkáte, protože její normy povolovaly použítí většího množství pesticidů (ano, bavlnu je třeba vydatně chemicky ošetřovat), než umožňují současné Evropské normy.

Papírová certifikace

Podobně jsou na tom i certifikace papíru. Papír se běžně vyrábí i z recyklátu (podobně jako sklo). To jeho výrobu zlevňuje a svým způsobem dává disciplíně recyklace papíru smysl. A jak víme, k výrobě papíru se používají celulózová vlákna, která v západním světě získáváme z jehličnatých stromů. Samotnou výrobu papíru proto certifikovat půjde jen velmi těžko, což ale nic nevylučuje. A tak certifikátoři začali certifikovat vstupní surovinu. Dřevo. Dnes existují dvě zásadní certifikace. FSC (Forest Stewardship Council) a PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification). Svým způsobem jde o konkurenci, nicméně obě certifikace mají zaručit, že lesy, ze kterých dřevo pochází (lhostejno k jakým účelům), jsou obhospodořovány s ohledem na tzv. životní prostředí, zohledňují sociální (a samozřejmě) ekonomické faktory. Princip je pak velmi podobný, jako u všech ostatních certifikací. Zaplať, dostaneš. Potíž je ale v tom, že naprostá většina evropských lesů nejsou lesy. Jsou to stromové plantáže jehličnanů určené na pokácení. Zůstaneme-li ve střední Evropě, pak sem jehličnaté stromy nepatří. Jejich domovinou jsou severněji položené končiny, kde se jim daří. Střední Evropa byla spíše domovem listnatých stromů, nejčastěji buků. Jenomže listnaté stromy rostou pomaleji, kroutí se a tím pádem se hůře zpracovávají. A tak někdy od 18. století začali lidé systematicky pěstovat stromy jehličnaté. Ty z lesů postupně listnáče s vydatnou pomocí lesníků vytlačily a dnes tvoří až 90 % lesních porostů. Jinak řečeno, z ekonomických důvodů se během několika staletí zcela změnilo složení lesů. K horšímu. Převažují stromy, kterým se v našich podmínkách nedaří. Jsou tak velmi snadnou kořistí kůrovců, obětí vichřic a v neposlední řadě spadané jehličí okyselujeí lesní půdu, takže pod smrky nic neroste – byť to je z pohledu lesních hospodářů výhoda. A to nemluvě i soustavném ničení lesní půdy těžkou technikou, která v ní zahubí vše živé. Nicméně to nebrání tomu, aby byly certifikace FSC, PEFC a další udělovány. No nic. Pokud by vás zajímalo, jak opravdu udržitelné lesní hospodářství funguje, zkuste některou z knih Petera Wohllebena, například „Můj první les“.

Pokud tedy narazíte na ekologickou certifikaci, zkuste si ji nejprve prověřit a zhodnotit její význam vlastním rozumem. Mnoho z nich je opravdu pouze zavádějících a soustředí se na monetizaci environmentálních témat. Sem spadají i certifikace udělované v rámci mořského rybolovu. Pokud máte ryby rádi, kouněte na zajímavý dokument „Seaspiracy“. Ten je k vidění na Netflixu.

O tzv. ekologických certifikacích by se šlo rozepsat mnohem obšírněji. Nicméně pokud vás tato tématika zaujala, použijte internet.

MH

---