(Ne)kologické certifikace

Takzvané ekologické certifikace jsou prostředkem, kterým výrobci propagují ekologičnost nebo udržitelnost svých produktů či služeb. V principu fungují tak, že si výrobce o certifikát zažádá, doloží požadované podklady a podstoupí proces hodnocení podle předem daných kritérií. V mnoha případech je součástí i audit třetí stranou. Za používání certifikační značky se obvykle platí licenční poplatek. Problém je v tom, že kvalita a přísnost jednotlivých certifikací se dramaticky liší. Některé jdou výrazně nad rámec legislativy. Jiné jen formálně potvrzují, že firma dodržuje to, co jí stejně ukládá zákon. A některé jsou jen marketingovým nástrojem než skutečným environmentálním závazkem.

Lidé mají rádi loga, pečetě a razítka. Certifikace tak vytvářejí důvěru – a zároveň živnou půdu pro „certifikační autority“, které reagují na poptávku trhu po ekologickém pocitu.

Certifikované ryby. A dobrý pocit k tomu.

Supermarket Albert nalepil v roce 2024 na své mrazáky nálepku, která hlásala, že „ryby jsou ulovené a chované tak, aby ryb v moři neubývalo“. Samo o sobě je to hezké sdělení. Kdo by si nepřál, aby ryb neubývalo. Potíž je v tom, že podobně vágní tvrzení bylo podpořeno odkazem na certifikace – MSC (Marine Stewardship Council).

MSC je dnes nejrozšířenější environmentální certifikace pro volně lovené mořské ryby. V roce 2023 pocházelo přibližně 19–20 % celosvětového úlovku z rybolovů zapojených do programu MSC (certifikovaných nebo ve fázi posuzování). To znamená, že zhruba pětina globální produkce se opírá o toto logo s modrou rybičkou.

MSC je nezisková organizace založená v roce 1997 (mimo jiné ve spolupráci s WWF). Certifikace hodnotí tři hlavní oblasti: stav rybí populace, dopad rybolovu na ekosystém a kvalitu řízení rybolovu. Certifikaci samotnou však neuděluje přímo MSC. Provádějí ji akreditované certifikační společnosti třetích stran.

Jenže v posledních letech MSC čelí opakované kritice vědců i ekologických organizací. Kritika se týká například:

• certifikování rybolovů s vedlejšími úlovky ohrožených druhů,

• udělování certifikace populacím, jejichž stav je předmětem sporů,

• nebo příliš dlouhých přechodných období pro nápravu problémů.

Finanční model MSC je přitom založen převážně na licenčních poplatcích za používání loga. Přibližně 85–90 % příjmů organizace pochází z poplatků firem, které chtějí modrou pečeť na svém obalu. Samotné hodnocení rybolovu stojí žadatele často desítky až stovky tisíc dolarů (v závislosti na rozsahu a délce procesu).

Ekonomická logika je tedy zřejmá: čím více certifikovaných produktů, tím více příjmů z licencí. To samo o sobě ještě neznamená manipulaci. Ale střet zájmů ano. Je to organizace, která je financována z certifikací, má zároveň dohlížet na jejich přísnost. A zákazník? Ten si koupí lososa v Albertu s dobrým pocitem, protože logo garantuje „udržitelný mořský rybolov“.

Zabíjíme ryby po milionech. Vytahujeme z moří celé populace, narušujeme potravní řetězce, chováme lososy v klecích, krmíme je barvivy a antibiotiky. Ale udržitelně.

Když jsme u lososů – podobně funguje i certifikace ASC (Aquaculture Stewardship Council), která se zaměřuje na akvakulturu (tedy farmový chov ryb a mořských plodů). I ASC čelila kritice v souvislosti se skotskými lososími farmami, kde byly certifikovány provozy s problémy v oblasti nemocí ryb, úniků chovaných jedinců do volné přírody či používání léčiv. A stejně jako u MSC je i zde certifikace prováděna třetími stranami a organizace je z velké části financována z licenčních poplatků.

Dokument „Seaspiracy“ (viz níže) věnoval certifikacím značnou pozornost a prezentoval velmi kritický pohled, včetně tvrzení o nedostatečných kontrolách a předem ohlášených auditech. Je fér dodat, že film byl sám kritizován za zjednodušování a selektivní práci s fakty. Realita je – jako obvykle – složitější než hodinový dokument na Netflixu.

Certifikace kávových kapsulí

Jednou z viditelných certifikací je B Corp (udělovaná organizací B Lab). Touto certifikací se v posledních letech chlubí i značka Nespresso, součást koncernu Nestlé.

Certifikace B Corp nemá právní status. Uděluje ji nezisková organizace B Lab na základě bodového hodnocení v oblastech jako správa firmy, pracovní podmínky, vztah ke komunitě a dopad na životní prostředí. Firmy musí projít hodnocením (B Impact Assessment), doložit data a podstoupit ověřování. Certifikace je časově omezená a musí se obnovovat. Ano. Je to tedy víc než jen „vyplněný online dotazník“. Na druhou stranu – stále jde o soukromý standard, nikoli zákonný rámec. Certifikace B Corp navíc neznamená, že konkrétní produkt je ekologický. Hodnotí se firma jako celek. Nestlé tak prodává kapsule, které mají nepopiratelný environmentální dopad a přesto získá certifikaci. O kapslích Nespresso něco málo ZDE.

„Certifikací B Corp se Nespresso připojuje ke globálnímu hnutí, které využívá své podnikání jako cestu ke konání dobra“.

Certifikace bavlny

Textil je kapitola sama pro sebe. Zejména rychlá móda (fast fashion), jejíž produkce probíhá převážně v Asii – Bangladéš, Indie, Vietnam, Čína, Turecko. Nízké náklady, vysoká produkce, rychlá obměna kolekcí.

Jedním z nejrozšířenějších označení bavlny je dnes Better Cotton (dříve Better Cotton Initiative – BCI). Nejde o „bio bavlnu“. Jde o program, který má zlepšovat zemědělské postupy (nižší spotřeba vody, odpovědnější práce s pesticidy, sociální podmínky).

Důležité je pochopit systém tzv. „mass balance“. To znamená, že bavlna z programu Better Cotton se v dodavatelském řetězci fyzicky míchá s běžnou bavlnou. Značka tedy nemůže tvrdit, že konkrétní tričko obsahuje 100 % této bavlny. Pouze že odpovídající množství bylo do systému dodáno. Better Cotton není „organická“ certifikace. Používání pesticidů je omezené, nikoli vyloučené.

Organická bavlna má jinou certifikaci – například GOTS (Global Organic Textile Standard), která je výrazně přísnější a sleduje celý zpracovatelský řetězec.

Příkladem až bizarní certifikace je BCI (Better Cotton Iniciative), což je bývala neziskovka, která vyvinula normy pro udržitelnější získávání bavlny. Pokud se někdy náhodou s certifikací BCI setkáte, pak vám tato certifikace říká, že použitá bavlna pochází od řádného člena organizace BCI. Aby textilka certifikací získala, musela použít nejméně 5 % bavlny z programu výše zmíněné neziskovky Better Cotton (s tím, že množství se s dobou členství zvyšuje). Tahle bavlna vzniká tak, že (opravdu ekologická) bavlna je míchána s obyčejnou. Je ale dost možné, že část bavlny, se kterou BCI operuje, může pocházet z nechvalně známé oblasti Sin-ťiang, kde je pracovní tábor pro Ujgury (článek na toto téma ZDE). Ale s touto certifikací se v Evropě zřejmě nesetkáte, protože její normy povolovaly použití většího množství pesticidů (ano, bavlnu je třeba vydatně chemicky ošetřovat), než umožňují současné Evropské normy.

Papírová certifikace

U papíru se nejčastěji setkáme s certifikacemi FSC (Forest Stewardship Council) a PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification).

Obě se týkají především původu dřeva, nikoli samotné výroby papíru. Certifikují lesní hospodaření a tzv. „chain of custody“ – tedy dohledatelnost materiálu v celém řetězci.

FSC je obecně považována za přísnější systém s větším důrazem na ochranu biodiverzity a sociální práva. PEFC je více založen na národních standardech a bývá vnímán jako méně restriktivní – ale stále jde o uznávaný mezinárodní systém.

Ano, většina evropských lesů jsou hospodářské lesy. Ano, historicky došlo k rozsáhlé přeměně smíšených lesů na smrkové monokultury (zejména od 18.–19. století). Ano, to přispělo k dnešním problémům s kůrovcem a suchem.

To ale automaticky neznamená, že všechny certifikace jsou bezcenné. Znamená to spíše, že certifikace pracují v rámci existujícího hospodářského modelu a nesnaží se jej systémově zlepšit.

Certifikovaný hospodářský les stále není prales.Pokud by vás zajímalo, jak opravdu udržitelné lesní hospodářství funguje, zkuste některou z knih Petera Wohllebena, například „Můj první les“.

Jak se vyznat v ekologických certifikacích

Samotné logo certifikační autority ještě nic neznamená. Je dobré vědět, že existují dva druhy certifikací

• Povinné – jde o splnění zákonem daných hygienických požadavků a jsou důležité.

• Dobrovolné – ty slouží často jen marketingu a jejich význam může být sporný. Výjimkou jsou certifikace typu FSC, EU Organic apod., které mají dané podmínky pro udělení.

• Dobrovolné (marketingové) certifikace často zvýrazňují jen některé aspekty produktu. Může to být způsob samotného lovu, zabíjení, pěstování, těžby, ale ne již celkový dopad na ekosystém. Certifikace může často znamenat jen to, že daný produkt splnil minimum požadavků v jedné jediné konkrétní oblasti.

• Samotné logo certifikace bez vysvětlení je red light. Poctivé certifikační autority nemají důvod být anonymní.

• Zjistěte si, kdo certifikaci platí. Ano, je to komplikované, ale proveditelné. Pokud je provoz certifikační autority financován z velké části poplatky firem, které má kontrolovat, půjde nejspíš o střet zájmů.

• Pokud se nějaká ekologická certifikace objevuje na produktu, který je dostupný masově a za nízké ceny, je pravděpodobné, že taková certifikace pracuje s nízkými standardy, aby byla průmyslově použitelná a zpeněžitelná.

• V principu platí, že žádná dobrovolná certifikace neznamená, že výrobek, nebo způsob jeho vzniku, nezpůsobuje škody životnímu prostředí. Říká pouze to, že daný produkt splnil určitá pravidla nezbytná pro udělení dané certifikace (loga).

Pokud tedy narazíte na ekologickou certifikaci, zkuste si ji nejprve prověřit a zhodnotit její význam vlastním rozumem. Dost z nich je opravdu pouze zavádějících a soustředí se na monetizaci environmentálních témat. Sem spadají i certifikace udělované v rámci mořského rybolovu. Pokud máte ryby rádi, koukněte na zajímavý dokument „Seaspiracy“. Ten je k vidění na Netflixu.

---