DIGITÁLNÍ ODPAD

Odpady z digitalizace

Co je to digitální odpad? Sami ještě přesně nevíme. A tak ho bezstarostně vytváříme a ukládáme. V současnosti se digitální odpad projevuje nenápadně. Vyrábíme pevné disky, stavíme obrovské komplexy budov datových skladů, přenášíme data po kabelech i vzduchem. To vše napájíme elektřinou a vydatně chladíme, aby se nám data nepřipekla. Zkrátka, tento digitální odpad je odpadem digitální doby. Pokud tedy budeme hovořit o digitálním odpadu, budeme se pohybovat v nedaleké budoucnosti. Ta nám ukáže, jak jsme byli na tento druh odpadu připraveni, když jsme četli tyto řádky.

Předně je třeba si digitální odpad rozdělit na dvě základní kategorie. A sice odpad z ukládání dat a odpad z jejich přenosu. Ačkoli se jedná o dvě zcela propojené oblasti, každá z nich může mít na tzv. životní prostředí a množství odpadů jiný vliv. Odpad z ukládání dat si dnes představujeme jako odpad hmotný. Tedy fyzická zařízení, která lze teoreticky rozebírat a některé materiály znovu využívat. Odpad z přenosu dat je částečně rovněž fyzický, ale zároveň je produktem i digitální smog. Nebo elektrosmog, chcete-li.

Zatímco u jiných kategorií odpadů se někteří z nás snaží jejich množství předcházet, u digitálního odpadu (tedy dat) se chováme zcela bezstarostně. Dojde nám místo na disku, koupíme si nový. Dojdou nám data v mobilu, přikoupíme nová. Potřebujeme data ukládat, postavíme si datový sklad.

Protože tzv. digitální odpad v současnosti nepředstavuje problém, nikdo se jím nezabývá.

Neekologicé kryptoměny

Mohlo by se zdát, že digitální měna bude ekologičtější než bankovky a mince. Není tomu tak. K těžbě např. Bitcoinu se ročně na světě spotřebuje téměř 130 terrawatthodin, což je zhruba stejná spotřeba, jakou má například Argentina. Navíc hardware má krátkou životnost a je třeba jeho častá obměna. Více na toto téma ZDE.

Data jsou nehrychleji přibývající neviditelný odpad

Každý den vznikají data. Ve vašem chytrém mobilu, počítači. Vznikají v bankách, e-shopech, továrnách, vývojových centrech. Vznikají téměř všude, kde je zapnutý nějaký ten počítač nebo jiné zařízení, které je dokáže generovat. Nedá se to zastavit. Tato data jsou někde uložena a zálohována. Buď na pevných discích, nebo v cloudových službách – což nejsou obláčky v nebi, ale velká datová centra stojící na pevné zemi. Jsou vlastněná firmami jako Microsoft, Google, Apple a mnoha dalšími. V současnosti generují nejvíce dat vyspělé země USA a Evropy. To se může velmi rychle změnit s budováním infrastruktury doposud méně vyspělých zemí typu Ruska, Indie, Číny a jim podobných.

Co je to digitální odpad?

Předně je tu náš starý známý ELEKTROODPAD. Jde o o zařízení pro uskladnění dat po skončení doby jejich funkční i technické životnosti. Pevné disky, veškerá s nimi související elektronika, chladicí zařízení, komponenty přenosové sítě apod. Pravděpodobně sem časem zapadnou i solární panely, popřípadě další vysloužilá zařízení pro výrobu tzv. obnovitelné energie. Dále pak jde tento digitální odpad ruku v ruce s koncovými zařízeními pro běžné uživatele, stejně jako s výkonnými zařízeními pro datová centra. Lze očekávat značný nárůst množství celkově vyprodukovaného fyzického elektroodpadu. To bude zapříčiněno jednak zvýšením výroby, která se bude snažit pokrýt potřebu poptávky. V druhé řadě pak ještě rychlejším „stárnutím“ jednotlivých zařízení a jejich vyřazováním z provozu ještě před jejich skutečnou schopností dále sloužit. V současnosti neexistuje žádný preventivní systém, který by shromažďoval finanční prostředky tak, jako je tomu například u oblasti solárních panelů nebo jaderné energetiky. Otázkou je, jak se s budoucím množstvím elektroodpadu vypořádají existující kolektivní systémy sběru fyzického elektroodpadu... a planeta vůbec.

Napájet a chladit

Velká datová centra je zjevně třeba napájet elektřinou a především chladit. A to tak, že velmi. Běžné servery prý přestávají fungovat při teplotě kolem 50°C. Ne vždy je při provozu možné spoléhat na energii z tzv. obnovitelných zdrojů, které jsou nespolehlivé. Je třeba mít záložní zdroje pro případy výpadků. To v současnosti řešíme napájením z běžné sítě nebo průmyslovými akumulátory. Ty však mají jen omezenou životnost. Bohužel, pokrok nám v ukládání elektrické energie jaksi vázne. Elektřinou napájíme nejen samotné servery, ale i výkonná chladicí zařízení. Chlazení spotřebuje více elektrické energie než samotná počítačová zařízení. Není tajemstvím, že chladicí zařízení jsou pro životní prostředí nepříliš příznivá. Spotřebovávají elektřinu, vodu a používané chemikálie poškozují ozónovou vrstvu.

Datová centra prý spotřebují 1 – 1,5 % z celkové vyrobené elektřiny

Pomáhat a chránit

S tím, jak bude potřeba datových úložišť a kapacity přenosových sítí vzrůstat – a pokud do té doby nepřijdeme na jiný způsob jak toto řešit – bude třeba stavět více velkých klimatizovaných budov. Stejně tak neustálá potřeba vyšší přenosové kapacity pravděpodobně způsobí zejména v městských aglomeracích přírůstek digitálního smogu. Ten pochází ze všech komunikačních vysílačů a elektrické přenosové sítě. Oficiálně jeho škodlivost na lidské zdraví nebyla prokázána. Neoficiálně se však hovoří o možném negativním vlivu. Ostatně jde o záření. A proto, i když nebylo nic oficiálně prokázáno, existují hygienické limity. K tomu, aby bylo v této otázce jasno chybějí pravděpodobně dlouhodobé pozorovací studie. Pokud vás toto zajímá, jukněte někam na Google.

CO JSOU TO VELKÁ DATA?

V datech jsou ukryty pravé poklady. To vám řekne každý datový analytik. Tahle velká data (Big Data) jsou dnes hojně využívána snad ve všech oblastech, do kterých pronikla automatizace. Díky analýzám a využití velkých dat lze odhalovat anomálie, docílit lepší logistiky nebo efektivity. Lze monitorovat, zpracovávat, odhadovat, predikovat, nebo se jen tak radovat. Jedna z definicí popisuje Velká data jako soubory dat, které není možné zachycovat a zpracovávat běžnými softwarovými prostředky v rozumném čase. (Wikipedia)

CO JE TO INTERNET VĚCÍ?

Je to Internet of things (IoT). Jde o síť vytvořenou mezi fyzickými zařízeními. Většinou senzory, které jsou vmontovány do čehokoli, kam je vmontovat lze. Podmínkou je, aby byla všechna tato zařízení navzájem propojena a mohla sdílet svá data. Každé jednotlivé zařízení lze v síti identifikovat. Odhaduje se, že do roku 2020 se bude jednat nejméně o 30 miliard zařízení. V současnosti se IoT objevuje ve formě tzv. chytrých domácností, chytrých měst, apod. V internetu věcí spolu s výše zmíněnými velkými daty je v současnosti viděna budoucnost – jakýsi další krok zatím dost nemotorné digitalizace. Článek o Internetu věcí na Wikipedii ZDE.

Odhaduje se, že každý den vznikne jen na internetu 2,5 trilionu (čili krát 10 na osmnáctou) bajtů dat.

Neustálou potřebu ukládat někde data jistě znáte i z vlastní zkušenosti. Stovky fotografií, stažená videa, empétrojky... popřípadě vaše projekty – ať už video, hudební, grafické nebo literární. To vše je třeba někde skladovat. Pevné disky telefonů a tabletů praskají ve švech. Domů si pořizujete externí disky, nebo si platíte některý z úložných systémů typu iCloud, OneDrive, GoogleDrive, Mega... a bezpočet dalších. Podívejte se na simulaci toho, jak narůstají data na internetu ZDE. Jenomže naše osobní data (nejsou myšlena data osobní, to je na jiné povídání) jsou jen kapkou v moři proti datům, která generuje a generovat bude průmysl, doprava, obchod a výzkum. Takže velké firmy nemohou spoléhat na úložiště určená pro běžné spotřebitele. Jsou nucena budovat si vlastní datová centra a sklady aby data byla pod kontrolou. Protože data jsou nejen vzácná, ale i velmi citlivá na zneužití, jak víme.

Dnes nedokážeme nikdo se svéprávnou přesností říci, co s našimi daty budeme za nějakých deset let dělat. Kolik jich vlastně bude. Kolik se jich přenese a jak se budou přenášet. Stojíme tak vlastně na prahu jakési nové doby. Doby, kterou si možná z nedostatku předvídavosti idealizujeme. A hlavně nemáme plán B. Ostatně, skoro jako vždy.

Ukládání elektrické energie

Tady se nejedná o nic mimořádně chytrého. Jde o další obchodní příležitost, kdy investor vyrobenou elektřinu vyrobí a následně ji bude (zřejmě spekulativně) prodávat. Předpokládá se, že kapacita těchto úložišť do roku 2024 stoupne až třináctinásobně na nějakých 158 GWh. Nejvíce aktivní v této oblasti jsou v Číně a USA. U nás zahájilo provoz úložiště v areálu tušimické elektrárny s kapacitou 2,8 MWh. Byznys, který ukládání elektrické energie nabízí jistě nepovede k tomu, aby se spotřeba snižovala, viďte?

Digitální odkazy

Článek o ekologické problematice těžby kryptoměn ZDE.
Zajímavý článek o měření digitálního smogu v domácnosti si přečtěte ZDE.
Kolik elektrické energie spotřebuje Google? Článek z roku 2014 z webu nazeleno.cz ZDE.
Jak se recyklují elektrické kabely ZDE.

CO JE TO ELEKTROMAGNETICKÉ ZÁŘENÍ?

Elektromagnetické vlny procházejí naším tělem a vyvolávají uvnitř něj elektrický proud. Tělo přirozeně využívá elektrické impulsy k mnoha účelům (k myšlení, přenosu smyslových informací, zahájení svalového pohybu a kontrole srdečních stahů). Dokonce i správný průběh všech chemických procesů, které probíhají v našich buňkách, tkáních a orgánech a o kterých si ani nemyslíme, že jsou ve své podstatě elektrické, závisí na elektrickém náboji uvnitř těla. Při vystavení elektromagnetickému záření se mohou objevit tyto příznaky: závratě, úzkost, zarudnutí kůže, únava, bolest hlavy nebo poruchy spánku.

(Zdroj: empatia.cz)