top of page

Textil – textilní odpad, třídění a likvidace

Jak správně třídit textil a ostatní doplňky

Textilní odpad vzniká převážně z vyřazeného oblečení, domácích textilií nebo látek. Třídění textilu umožňuje znovu využít již vyrobené produkty a snižuje množství odpadu. Na této stránce najdete informace o tom, co do textilního odpadu patří, jak s ním správně nakládat a kam jej odevzdat.

Doma vytříděný textil je možné vhazovat do kontejnerů na použitý textil, popřípadě je předávat charitativním organizacím. 

​

Sebraný textil se využívá následovně:

  • Opětovné nošení a další použití – hlavní a nejžádoucí způsob využití

  • Recyklace – jen v řádu jednotek procent (hadry, izolační materiály apod.) – technicky jde většinou o downcyklaci.

  • Vývoz do zahraničí – secondhandy (přesná data nejsou k dispozici

  • Energetické využití (spálení) – pro nevyužitelný textil

Co patří do textilního odpadu

Vhazujte pouze suché a použitelné věci, které mohou dál sloužit

  • Textil vždy zabalte do igelitového pytle nebo tašky a dobře zavažte

  • Nevhazujte nezabalené kusy oblečení ani obuvi

  • Znečištěný, plesnivý nebo mokrý textil do kontejnerů nepatří

CO TŘÍDIT

 

  • použitelné oblečení

  • použitelnou obuv

  • použitelné doplňky (opasky, čepice apod)

  • použitelné povlečení​​

  • funkční tašky apod.

CO NETŘÍDIT​

​

  • špinavé nebo poškozené oblečení

  • spodní prádlo

  • kapesníky

  • látkové pleny​​

  • záclony, koberce, deky

Vše, co je v kontejnerech na textil je určeno k dalšímu využití.

Proto nevhazujte do kontejnerů nenositelné, špinavé a zničené kusy. 

„Móda je tak nesnesitelná forma ošklivosti, že ji musíme měnit každých šest měsíců“. (Oscar WIlde)

Muž, který leze do kontejneru na tříděný textil

Co se s obsahem kontejneru na textil stane

  • Obsah kontejnerů sváží svozová auta do třídíren textilu.

  • Zde probíhá ruční třídění podle druhu, kvality a materiálu – rozlišuje se až 100–150 kategorií.

  • Nenositelný a nepoužitelný textil je vyřazen (viz níže).

  • Část textilu může projít dezinfekcí (zejména při vývozu nebo dalším prodeji).

  • Použitelný textil se balí a prodává k dalšímu využití (second handy, charita, export).

  • Část textilu míří k downcyklaci (hadry, čisticí textilie, výplně, izolace).

  • Zbytek, který nelze využít, končí energetickým využitím (spálením), výjimečně na skládkách.

​

„V ČR tvoří textil zhruba 4 – 6 % celkového komunálního odpadu“​

​

Kdo sbírá a zpracovává použitý textil

Sběrné kontejnery na textil, které se začaly plošně objevovat po roce 2007, neslouží ke klasické recyklaci, ale především k oddělení ještě použitelných věcí.
V České republice je dnes k dispozici více než 13 000 kontejnerů na textil.​

​

Firmy a organizace, které se zabývají sběrem použitého textilu

Diakonie Broumov   Potex   Dimatex   TextilEco  KlokTex Nejedná se o kolektivní systémy zpětného odběru, ale o komerční subjekty nebo neziskovky.

Tyto sběrové firmy jsou sdruženy v asociaci Aretex (Asociace recyklace použitého textilu).​​​

​

„V ČR se znovu použije nebo zrecykluje zhruba 15 % vyhozeného textilu“

Problematika recyklace textilu

(textil se vlastně nerecykluje)

Textil nelze recyklovat zpět na původní materiály v běžném měřítku. Teoreticky to možné je, ale pouze ve velmi omezeném množství a ve specializovaných linkách v zahraničí. V praxi se proto pod pojmem recyklace textilu myslí především mechanická downcyklace – tedy rozvláknění a další využití v podobě hadrů, výplní, izolací nebo technických textilií. více ZDE.

​

Proč nelze jednoduše textil recyklovat

Existuje několik důvodů, které brání jednoduché recyklaci textilních materiálů. Mezi ty zásadní patří:

  • Mnohodruhovost materiálů – většina textilií je směsí různých vláken (bavlna, polyester, elastan apod.).

  • Nízká materiálová hodnota – náklady na sběr, třídění a recyklaci převyšují cenu, jakou by měl získaný recyklát (recyklace prostě nemá cenu).

  • Design – jeden kus oblečení často kombinuje různé materiály kvůli funkci a vzhledu.

  • Doplňky – zipy, knoflíky, druky, potisky a další prvky komplikují zpracování.

  • Chemické ošetření – barvení, impregnace, zpomalovače hoření nebo vodoodpudivé úpravy

  • Barviva – potisky, složení barviv (nelze získat kvalitní jednodruhový recyklát a odbarvování by bylo jen další ekonomickou a ekologickou zátěží).

  • Znečištění – textil je často znečištěn (pot, tuky, kosmetika).

  • Chybí standardizace – Neexistují jednotné normy pro složení, značení a konstrukci oděvů z hlediska budoucí recyklace (viz třeba recyklační značky u plastů).

  • Chybí technologie – pokročilé recyklační technologie (chemická recyklace vláken) není dostupná lokálně a vyžaduje export materiálu do zahraničí, což je ekonomická i ekologická zátěž.

  • Náročnost recyklace – mimo technologií je zpracovatelský průmysl velkým odběratelem energií a producentem dalších odpadů.

​

Další problém: legislativa

​Textil měl být už v roce 2019 zařazen mezi komodity se zpětným odběrem. Nestalo se tak. Od roku 2025 však platí povinnost odděleného sběru textilu, vycházející z evropské legislativy. Problémem je, že funkční recyklační infrastruktura prakticky neexistuje. Výsledkem dlouhodobého neřešení problematiky jsou tisíce tun vytříděného textilu, který nebude možné efektivně zpracovat – a skončí buď energetickým využitím, nebo exportem do zahraničí. Nebo exportovat – článek na toto téma ZDE.

​

„V ČR se každý rok vyhodí zhruba 60 000 tun textilu“ (Zdroj: MŽP 2025)

​

Kolik se na světě vyrobí textilu

Dnes je to zhruba 100 miliard kusů oblečení ročně, což odpovídá průměrně 12–14 kusům nového oblečení na osobu za rok. Tato produkce od roku 2000 výrazně narostla a představuje jeden z největších spotřebních sektorů na světě. Více zde (anglicky).

​​​​​

Oranžové sběrné kontejnery na použitý textil

LZE RECYKLOVAT OBUV?

Každý rok se na světě vyrobí přibližně 20–24 miliard párů bot.

​

Obuv patří k nejproblematičtějším odpadům vůbec. Jeden pár bot běžně obsahuje směs kůže, syntetických polymerů, pryže, textilu, pěn, lepidel a chemických aditiv, které jsou pevně spojeny a nelze je jednoduše oddělit.

​

Plnohodnotná recyklace obuvi prakticky neexistuje. V omezeném rozsahu je možná pouze mechanická downcyklace (např. na pryžový granulát, výplně nebo tlumicí vrstvy), a to jen u některých typů bot.

​

Jedinou skutečně smysluplnou cestou je znovupoužití – tedy další nošení, opravy nebo druhotné využití. Jakmile boty doslouží, ve většině případů končí ve spalovnách nebo na skládkách.

CERTIFIKACE TEXTILU VE ZKRATCE
 

Výrobci mohou po splnění stanovených kritérií získat (a zaplatit) tzv. „ekologické“ certifikace. Mezi nejznámější patří GOTS, bluesign nebo Better Cotton Initiative (BCI).


PROBLEMATIKA EKOLOGICKÝCH CERTIFIKACÍ TEXTILU
 

Řeší jen část výrobního řetězce (např. pěstování bavlny, nikoli šití).

Často nepřekračuje rámec běžné legislativy, a slouží spíše jako marketingový nástroj než jako záruka skutečné udržitelnosti – viz greenwashing.

Až na výjimky tedy certifikace samy o sobě neříkají nic o skutečném dopadu výrobku na životní prostředí. Podrobnější rozbor tzv. ekologických certifikací najdete ZDE.

Využití starého textilu

Nejúčinnější způsob, jak snížit dopady textilního odpadu, je opětovné nošení – tedy princip re-use. Ten dává největší smysl tehdy, pokud probíhá v rámci jedné země nebo regionu. Realita je však jiná. Obchod s použitým textilem často funguje přeshraničně a sebraný textil se prodává do jiných částí světa. I přesto tento systém – navzdory svým problémům – oddaluje vznik odpadu a snižuje tlak na výrobu nového oblečení.

​​

Globálně se většina nepoužitelného textilu skládkuje nebo spaluje. Textilní průmysl zaměstnává přibližně 40 milionů lidí a ročně spotřebuje zhruba 90 milionů tun primárních materiálů, aniž by byl systémově zajištěn jejich návrat do oběhu.

 

„Textil je tak učebnicovým příkladem archetypální lineární ekonomiky“

​

Jak se obchoduje s použitým textilem

Stejně jako u jiných komodit je rozhodující kvalita sebraného materiálu. V České republice má použitý textil obecně nízkou hodnotu. Jsme do značné míry konfekční odkladiště a oblečení běžně prodávané na domácím trhu nemá vysokou materiálovou ani tržní cenu.

 

Jiná situace je v zemích s vyšší kupní silou, kde obsah sběrných kontejnerů vykazuje vyšší kvalitu i hodnotu – tedy odolnější materiály, lepší zpracování a menší opotřebení.

 

Kam se vyváží použitý textil z Evropy

Použitý textil z Evropy je často vyvážen do Afriky, Indie nebo Pákistánu, přičemž tento obchod naráží na řadu praktických omezení. V mnoha afrických zemích nelze ve větším měřítku uplatnit zimní oblečení kvůli klimatu. V některých převážně muslimských zemích je problematický prodej části letní konfekce, zejména dámské. Více na toto téma ZDE na blogu.

​

Vývoz secondhandového textilu nevyhovuje nadnárodním módním řetězcům, protože snižuje prodej nové konfekce. Další komplikací je nástup zemí, jako je Čína nebo Indie, které budují vlastní textilní výrobu a současně expandují globálně prostřednictvím platforem typu Temu nebo Shein Textilní průmysl je tak z pohledu udržitelnosti chaotický, nekoordinovaný a systémově neřešený byznys.

 

A v neposlední řadě vše komplikuje Čína nebo Indie, které mají zájem na budování vlastních textilek, popřípadě vlastním vývozu (Temu, Shein). Lze tedy říci, že textilní průmysl je z pohledu tzv. udržitelnosti zcela neorganizovaný byznys.

 

Lze textil kompostovat?

Ano – ale pouze výjimečně. Kompostovat lze jen textil ze 100% přírodních materiálů, jako je pravá bio bavlna, vlna, len, konopí, juta nebo bambus, a to bez chemických úprav, barviv a příměsí. Takové výrobky jsou dnes spíše výjimkou.

​

Drtivá většina konfekce tzv. rychlé módy je vyrobena z polyesteru, polyamidu, akrylu nebo nylonu, případně ze směsí s bavlnou. Tyto materiály kompostovat nelze a jejich recyklace je technicky i ekonomicky problematická.

 

Logo jako symbol marnosti

Milovníky konfekce a dobře viditelných značek nikdo nepřesvědčí o tom, že logo na rukávu z oděvu nedělá hodnotný výrobek. Nechtějí slyšet, že i velmi drahý kus oblečení je často krátkodobý produkt vyrobený v nízkonákladové výrobě v Asii. Trička amerického výrobce se ruka Američana nikdy nedotkla. Tihle hrdí nositelé log jsou užitečnou součástí systému, který je udržován reklamou, marketingem a mediálními zkratkami. 

​

Banner, upcyklační ateliér Klon
Třídění starého textilu
Ukázka textu o významu recyklace textilu z dob socialismu

Jak škodí výroba textilu

Odpadní vody

Mezi jednoznačně nejproblematičtější patří vedlejší efekt textilní výroby patří tzv. odpadní vody. Ty vznikají především v procesu, který se velmi poeticky nazývá „zušlechťování textilií“. Ve skutečnosti jde o praní surovin, odstraňování nečistot, výrobu páry, barvení, potisk a aplikaci impregnací.

​

Jen minimum vody se během těchto procesů (s výjimkou výroby páry) odpaří. Prakticky veškerá použitá voda se tak stává vodou odpadní. Tyto vody obsahují zbytky chemických látek, barviv, pomocných chemikálií a anorganických solí. Jsou často silně zabarvené, teplé a chemicky zatížené. Ano, v některých zemích procházejí čističkami odpadních vod. To však neznamená, že problém zmizí – odstraněné znečištění zůstává v čistírnách ve formě kalů, které jsou ve většině případů klasifikovány jako nebezpečný odpad.

​

„Až 20% z celkového průmyslového znečištění vody je zřejmě způsobeno barvením textilních materiálů“.

 

Energetická náročnost

Textilní výroba je výrazně energeticky náročná. Spotřebovává elektrickou energii, zemní plyn i páru – a to jak při výrobě vláken, tak při jejich zpracování, barvení a sušení. Vodní pára sama o sobě není znečišťující látkou, ale jako skleníkový plyn zesiluje účinky ostatních emisí v atmosféře. Energetická náročnost textilní výroby tak významně přispívá k tzv. klimatické zátěži celého odvětví.

 

Emise

Dalším typem znečištění jsou emise do ovzduší. Jde především o tzv. olejové mlhy, těkavé organické látky (VOC), prach... a zápach. Textilka je z tohoto pohledu chemický provoz se vším všudy. Podle řady zdrojů patří textilní průmysl mezi nejvýznamnější znečišťovatele životního prostředí. Stranou nelze ponechat ani masivní dopravu surovin i hotových výrobků a často velmi problematické pracovní a sociální podmínky v zemích výroby.

​

„Na světě se hrubým odhadem každý rok vyrobí přes 100 miliard kusů oblečení!“

 

Odpady (chemické odpady, barviva)

Některé z nich jsou recyklovatelné, jiné lze znovu použít, část je však toxická nebo alespoň nebezpečná. Jde především o zbytky chemických barviv, aditiv, pomocných látek a technologických chemikálií. Tyto odpady se spalují, skládkají nebo jsou odborně likvidovány.

Významnou část tvoří také odpady ze samotných textilií – nitě, příze, odstřižky látek, výrobní zmetky a textilní prach. Textilní výroba je zároveň významným zdrojem mikroplastových částic, které se uvolňují jak při výrobě, tak při následném používání a praní oděvů.

​

„Neustále nové módní trendy jsou vlastně zbraní textilního průmyslu v boji proti rostoucí trvanlivostí látek“

 

Nebezpečné odpady z  výroby textilu

Mezi nebezpečné odpady patří zejména barviva, pigmentační chemikálie, tiskací pasty, impregnace a olejové kondenzáty ze sušicích procesů. Tyto odpady jsou většinou spalovány ve specializovaných zařízeních. Dalším vážným problémem jsou mikroplasty, (popř. nanoodpady)  které dnes nacházíme nejen v oceánech, ale i v půdě, pitné vodě, potravinách – a s velkou pravděpodobností i v lidském těle.

​

Co jsou to textilní aditiva

Aby bylo oblečení „funkční“, přidávají výrobci do syntetických textilií různá aditiva. Typickým příkladem je sportovní a funkční oblečení, kde se kvůli potlačení zápachu používají nanočástice stříbra. Ty se však při každém praní uvolňují do odpadní vody. Textilní průmysl je tak dnes považován za největší zdroj stříbrných nanočástic v životním prostředí.

​

Tyto částice se hromadí v kalech čistíren odpadních vod. Kal je pak – kvůli obsahu fosforu – často aplikován jako hnojivo v zemědělství. Spolu s ním se tak na pole mohou dostávat i nanočástice stříbra. Stříbro je přitom ekotoxické a existují studie naznačující, že nanočástice menší než 30 nanometrů se mohou ukládat v tkáních vodních organismů, včetně embryí ryb.

Zdroj: Science Daily, Odpady.

​

Zdroj: internetové materiály, časopis Odpady, EKO-KOM, Potex, modnipeklo.cz, Diakonie Broumov, Ekolist, T. H. Eriksen, greenglasses.cz, V. Hubková: Příběh skříně, prumyslovaekologie.cz

CO JE TO FAST FASHION A SLOW FASHION

​

Fast Fashion – rychlá móda. Je závislá na uměle vytvářených trendech, krátké životnosti výrobků a neustálé obměně kolekcí.

​

Slow Fashion – tedy móda pomalá – se nezakládá na rychlosti produkce a minimálně podléhá módním trendům a marketingu.  Jde o přístup, přístup, ve kterém si designéři, výrobci, obchodníci i spotřebitelé více uvědomují dopady výroby na pracovníky, společnost i ekosystémy. Přechod od kvantity ke kvalitě snižuje tlak času a umožňuje dlouhodobější plánování, férovější pracovní podmínky a odpovědnější výrobu.“

BK_250x250.jpg

NEGATIVNÍ DOPAD TEXTILNÍHO PRLŮMYSLU

​

Každý rok se na světě vyrobí přes 100 miliard kusů oblečení.
Až 85 % textilu skončí do několika let na skládce nebo ve spalovně.


Textilní průmysl je odpovědný za cca 10 % globálních emisí CO₂ a až 20 % průmyslového znečištění vod.

​

Recykluje se jen zlomek. Většina textilu se nikdy znovu nevyužije.

Štítek z recyklované látky

Jak se opravdu recykluje textil

(možnosti, technologie a praktické využití)

Jaké existují metody recyklace textilu

Recyklace textilu se využívá v naprosto minimální míře.

Recyklaci textilu dělíme na:

  • mechanickou 

  • chemickou

  • recyklaci plastů

  • downcyklaci

Kolik textilu se opravdu zrecykluje

​

  • Na světě se prokazatelně zrecykluje méně než 1 % celkového přiznaného textilního odpadu.

​

  • V rámci Evropské Unie je zhruba 25–30 % textilu znovu použito nebo materiálově zpracováno, většinou však jen formou downcyklace nebo dalšího prodeje. Plnohodnotná recyklace tvoří jen zanedbatelný zlomek.

​

  • V České republice se podle odhadů znovu použije 15 % z celkového vytříděného textilu. Míra recyklace je zcela minimální, uplatňuje se downcyklace.

​​

„99% vyhozeného textilu se nikdy nevrátí do oběhu“

​

Většina recyklační aktivity dnes pořád zahrnuje mechanické třídění, drcení a downcyklaci textilu (např. na hadry, výplně, izolace nebo druhotná vlákna).

 

Komerční chemická recyklace (textil → nové vlákno) existuje u pár inovativních subjektů a technologií, ale stále se nachází spíše v pilotní/fázi rozvoje než ve velkém průmyslovém měřítku.

Banner knihy odpad domácí

Kde se recykluje textil

Firmy zabývající se zpracováním a recyklací textilu v ČR

​

  • Dimatex CS – se zabývá sběrem a recyklací textilu, výrobou čistících hadrů a retextilních produktů z odpadu.

  • Recycling Textile – firma zabývající se tříděním a zpracováním textilu pro další využití v oděvním průmyslu.

  • Textil Recy – menší společnost orientovaná na svoz, třídění a recyklaci použitého textilu.

  • Potex – ekologicko-charitativní projekt sběru a redistribuce/přesměrování textilu; část materiálu směřuje i k dalšímu zpracování.

  • Forewear – sociální podnik, který sbírá oblečení a některé zbytky recykluje do nových produktů.

​

Firmy zabývající se zpracováním textilu v zahraničí

  • AFRY – konzultant a technologický partner v oblasti mechanického i chemického recyklování textilních vláken, podporuje technologie i zařízení ve spolupráci s firmami.

  • SOEX Group – velká evropská firma provozující sběr, třídění a recyklaci použitých textilií a obuvi.

  • Circulose – firma specializovaná na mechanickou recyklaci textilu, která produkuje nové vlákno z odpadu vhodné pro výrobu tkanin.

  • Recover Textile Systems – španělská společnost zaměřená na mechanicky recyklované bavlněné vlákno a jeho použití v textilním řetězci.

​

Jak funguje mechanická recyklace textilu

Sebraný textil se nejprve dotřídí na třídicí lince – odstraňují se nevhodné kusy, doplňky (zipy, knoflíky) a materiály, které by mohly poškodit technologie. Následně textil putuje do rozvlákňovacích (páracích) strojů, kde je pomocí rotujících nožů mechanicky rozcupován na vlákna.

​

Výsledkem je směs vláken různých barev a materiálů, což zásadně omezuje další využití. Mechanická recyklace nevede k výrobě nových textilií vysoké kvality, ale k tzv. downcyklaci. Nízká estetická hodnota však nutně neznamená nízkou využitelnost.

​

Takto vzniklý recyklát se používá zejména:

  • jako izolační materiál (např. bandáže potrubí, akustické a tepelné izolace),

  • k výrobě lisovaných izolačních desek,

  • jako výplňový materiál (např. do sedadel automobilů, vlaků nebo nábytku),

  • k výrobě čisticích hadrů (pucvolu), kde se textil pouze nařeže bez dalšího zpracování.

​​

Pro některá použití (např. v automobilovém průmyslu) je však nutný jednodruhový recyklát – tedy vlákna ze stejného materiálu (např. pouze polyester nebo pouze bavlna). To je v praxi velký problém, protože většina oblečení je směsová.

​

Jednodruhový bavlněný textil lze po rozvláknění využít i k výrobě střešních lepenek, prachovek, filtračních vrstev nebo zátěžových koberců.

 

Mechanická recyklace textilu neuzavírá cyklus, ale prodlužuje život materiálu v méně náročných aplikacích. Nejedná se tedy o plně funkční recyklaci.

​

Jak funguje chemická recyklace textilu

Chemická recyklace je považována za jednu z mála cest, jak alespoň částečně snížit enormní množství textilního odpadu vznikajícího v důsledku tzv. rychlé módy. Jde však o technologicky složitá, energeticky náročná a finančně drahá řešení.

​

Cílem je rozložit syntetická vlákna na základní „stavební jednotky“ a následně z nich znovu vyrobit vlákno kvalitou srovnatelné s tzv. panenským materiálem. Technologie musejí zvládnout nejen samotné polymery, ale také barviva, aditiva, změkčovadla a další chemické přísady, které jsou v textilu běžné.

​

Jedním ze základních principů chemické recyklace je depolymerizace, tedy proces, při kterém se polymerní řetězce rozkládají zpět na monomerní složky – jde o opak polymerizace.

​

U polyesteru se nejčastěji používá glykolýza, při níž polyester reaguje s glykolem za přítomnosti katalyzátoru při teplotách okolo 200–250 °C. Výsledkem je látka zvaná bis(2-hydroxyethyl)tereftalát (BHET). Ta musí být následně důkladně vyčištěna od barviv a nečistot, poté ochlazena a vysušena.

Takto vzniklá recyklovaná pryskyřice má vlastnosti velmi blízké novému (panenskému) polyesteru a může být znovu použita k výrobě vláken, fólií nebo plastových výrobků.

​

Zásadním limitem je požadavek na vysokou materiálovou čistotu vstupní suroviny. Ve vstupním materiálu musí být často minimálně 90 % jednoho polymeru, což v praxi znamená velmi náročné třídění textilního odpadu. Směsové materiály (např. polyester s bavlnou nebo elastanem) jsou proto pro chemickou recyklaci nevhodné.

​

Plošnější zavedení chemické recyklace by si vyžádalo zásadní změnu v návrhu oblečení, značení materiálů i systému třídění textilu.

​

Bariéry chemické recyklace textilu

Neochota výrobců používat recyklované materiály. Výrobci rychlé módy dlouhodobě preferují co nejlevnější vstupní suroviny, přičemž nové (panenské) polymery jsou často levnější než recyklované materiály. Podobně i spotřebitelé rychlé módy obvykle upřednostňují nízkou pořizovací cenu před kvalitou a environmentálním dopadem výrobku. Technologie máme, chybí vůle textilního promyslu.

​

„Chemická recyklace dnes řeší jednotky procent textilního odpadu, nikoli systémový problém“.

VÝHODY MECHANICKÉ RECYKLACE TEXTILU

​

  • Technologicky jednoduchý a zavedený proces dostupný i v Evropě.

  • Nižší investiční náklady ve srovnání s chemickou recyklací.

  • Možnost zpracování přírodních vláken (bavlna, vlna) i některých syntetických materiálů.

  • Okamžité materiálové využití odpadu, zejména ve formě izolací, výplní, technických textilií nebo čisticích hadrů.

  • Nízká chemická zátěž.

NEÝHODY MECHANICKÉ RECYKLACE TEXTILU

​

  • Výrazné zkracování a poškození vláken _ nelze vyrábět nový kvalitní textil kvalitního textilu.

  • Downcyklace místo skutečné recyklace – výsledkem jsou výrobky nižší kvality.

  • Velmi omezené využití směsných materiálů.

  • Náročné ruční třídění (materiál, barva, příměsi).

  • Nízká ekonomická návratnost, recyklát má malou tržní hodnotu.

VÝHODY CHEMICKÉ RECYKLACE TEXTILU

​

  • Umožňuje recyklaci typu „vlákno → vlákno“, tedy výrobu nového vlákna bez zásadní ztráty materiálových vlastností.

  • Umožňuje zpracování vybraných druhů smíšeného textilního odpadu a dokáže odstranit barviva, aditiva a další chemické přísady.

  • Může snížit emise CO₂ až o 50–70 % ve srovnání s výrobou vláken z primárních fosilních surovin (tedy v závislosti na technologii, zdroji energie a kvalitě vstupního materiálu).

NEVÝHODY CHEMICKÉ RECYKLACE TEXTILU

​

  • Nelze efektivně zpracovávat textil s vysokým podílem přírodních vláken (bavlna, vlna, len apod.).

  • Vysoké nároky na předtřídění a separaci vstupních surovin, často je nutná téměř jednodruhová vstupní frakce.

  • Vysoké investiční náklady na technologie, provoz a chemikálie.

  • Energetická náročnost procesu, zejména při depolymerizaci a čištění výstupních surovin.

Zajímavosti a odkazy jinam

bottom of page