Upcyklace.cz.jpg

CO JE TO REUSE

Anglický termín re-use přeložíme nejspíš jako znovupoužití. Naši předkové tento přístup znali a používali. Nenutila je k tomu žádná ochrana životního prostředí, ekologie nebo bruselské směrnice. Nutilo je k tomu něco, o co pozvolna přicházíme. Rozum. Lepší, než něco vyhodit, je použít to znovu nebo tomu prodloužit životnost

Znovupoužívání je pro tzv. životní prostředí, cirkulární ekonomiku nebo jakoukoli jinou aktivitu, která má vést ke snížení množství odpadů a mrhání materiály, ten nejzásadnější význam.  Jenomže v době, kdy naši existenci provází nadprodukce úplně všeho, je znovupoužívání vlastně velmi komplikovaná činnost. Těch věcí je příliš mnoho.

REUSE_U_Tunelu.jpg

JAK FUNGUJE PRINCIP REUSE

KRÁTKÝ VÝLET DO MINULOSTI

Historii významu slova REUSE bychom mohli vystopovat kamsi do hluboké minulosti. Ve skutečnosti lidstvo nutila věci znovu nebo co nejdéle používat nikoli jejich společenská odpovědnost k životnímu prostředí, ale ekonomická nutnost. Pojmy jako recyklace, upcyklace, remanufacturing, reuse, downcyklace a všechny jejich deriváty, kterými se dnes oháníme a jejichž obsahová náplň je dnes když ne vyprázdněná, tak alespoň zmatečná, měly tehdy čistě ekonomický cíl: zachovat materiály a již vytvořené hodnoty. Předejít škodám, které představovalo vyhození věci. Rozbité kovové předměty se přetavovaly. Oblečení se běžně dědilo nebo přešívalo. Stroje se opravovaly. Dnes bychom nazvali přetavování recyklací. Přešívání oblečení upcyklací nebo reuse.  A opravu repasem. Jenomže to všechno jsou jen slova, která potřebujeme, abychom vyplnili prázdná místa po skutcích. 

CSR_Navzdory.com.jpg
REUSE V SOUČASNOSTI

Dnes chápeme slovo REUSE jako činnost, kdy danou věc použijeme znovu. Ideálním příkladem jsou vratné obaly. Obal – třeba lahev – se použije několikrát. (Ano, zarputilí environmentalisté mohou oponovat tím, že k opětovnému naplnění lahve je třeba energie, vznikají emise. Ale to při recyklaci taky. A mnohem víc.) Zálohovaná lahev má svou ekonomickou hodnotu jako produkt. Recyklací produkt mizí, zbude jen materiál, ze kterého se vyrobí nová lahev – tedy nový produkt. Výrobci i prodejci zaběhnutý princip vratných obalů opustili z důvodu jeho ekonomické nákladnosti. Teď ho využívají jako ekologický benefit. Hloupé. Minimálně čtvrtinu obalů, které spotřebujeme, je možné znovu použít. To, že to jde, dokazuje několik e-shopů, které opětovně používají kartonové krabice. Výrobcům ani prodejcům nic a nikdo nebrání, aby princip znovu používání obalů zavedli.

Minimálně čtvrtina obalů je znovu použitelných

Snaha opětovného využívání a prodlužování životnosti věcí je v současnosti komplikovaná všudypřítomnou nadprodukcí. Vcelku běžně se v domácnostech znovu používaly kovové obaly, papírové krabice, sklenice. To je dnes právě díky nadprodukci téměř nemožné. A absurdní je, že pokud kovou nebo papírovou krabic potřebujeme, jdeme si ji koupit do Ikea. Totéž platí o sklenicích a dalších věcech. Jednou z příčin takové anomálie je to, že nejsme schopni chápat skutečnou hodnotu věcí. Hodnotu pro nás představuje suma v penězích, tzv. společenská hodnota nebo touha vlastnit. Výsledkem takového přístupu je všeobecně známý jev, kterému říkáme plýtvání. Vždy totiž plýtváme tím, co pro nás nemá momentálně hodnotu, viďte?

Nevyhazujte to. Použijte to znovu. Dejte to někomu. Prodejte to. Nic víc se za tím neskrývá. Jednodušší už to být nemůže. Význam znovupoužití ve smyslu tzv. předcházení vzniku odpadů je zásadní. V zaběhnutém názvosloví v oblasti Waste Management, kterému se také někdy říká 3R, je „re-use“ uváděno buď první, nebo druhé. Nikdy však za posledním „recycle“. Jinak řečeno, znovupoužívání věcí je pro snižování množství odpadu zásadnější, než jeho redukování nebo recyklace (která de-facto množství odpadu nesnižuje vůbec).

Magnetofon_M2405.jpg

JAK ZNOVU POUŽÍVAT

Předně neexistuje žádná sada rad co a jak dělat. Co znovu používat a co ne. Spoléhat můžete na různé náměty a tipy, kterých je plný internet, ale vždy je na místě používat vlastní rozum. Brát na zřetel vlastní možnosti a především zvážit, co jste ochotni udělat. A co ne.

Některé věci stačí použít ke stejnému účelu. Například sklenice, plastové tašky a sáčky, krabice. Plata na vejce. Jiné je třeba pro účely dalšího použití nechat opravit.

V každém případě pokud jakoukoli věc znovu použijete nebo prodloužíte její užitnou dobu, uděláte pro tzv. životní prostředí více, než když ji odevzdáte k recyklaci.

Grains in Mason Jars

PRÁVO NA OPRAVU

Není žádným tajemstvím, že výrobci se opravitelnosti svých produktů brání. nebo ji navazují na značkové servisy, čímž se nepřímo generují příjmy těmto subjektům. Návody k použití nejsou pro opravy dostačující. Spotřebitel je tak často nucen výrobek vyhodit a koupit si nový. Jistěže takovýto stav nemá s tzv. udržitelností nic společného. Jde o bohapusté plýtvání za účelem zisku. Životnost produktů je krátká, často uměle zkracovaná tabulkovými upgrady, zpětnou nekompatibilitou softwaru, nekvalitními komponenty. Jinak řečeno, producenti si pravidla toho, jak s věcmi zacházíme, přizpůsobili sobě. A to je špatně. 

750_wide.jpg

Proto EU chystá změnu a opatrně se bude snažit si na výrobce došlápnout. Pokusí se je přinutit umožnit opravitelnost. Nařízení se bude týkat v první fázi , mimo jiné: chladniček, praček, televizorů, monitorů nebo svářecích agregátů. Tento krok je zásadním počinem k omezení materiálového plýtvání. Čistě teoreticky přinutí velkoproducenty změnit jejich dřevní způsob myšlení, plánování a managementu vůbec. Většina dnešních manažérů žije v lineární bublině, což je dáno tím, že všichni hrají podle stejných pravidel, vycházejí ze stejných předpokladů a sledují stejné cíle. A podobně zabedněně se chová většina spotřebitelů. Chce levné věci, che je rychle a chce, aby měly vždy požadovanou společenskou hodnotu. Výsledek takových přístupů je zjevný.

Opravárenství (tím nejsou myšleny tzv. značkové servisy) je obor, který může zásadně přispět k udržitelnější výrobě a zmírnit její devastující následky pro planetu. Výrobci pak mohou tyto servisy financovat. V současnosti (někteří) výrobci financují kolektivní systémy, které se místo nich starají o sběr produktů s ukončenou životností. Jakési kolektivní financování opravárenského sektoru se zdá být naprosto logickým pokračováním této cesty. Oprávněná je obava, že se do toho výrobci sami od sebe hrnout nebudou. Pro zlepšení je pak dále nutná alespoň minimální podpora této změny ze strany státu. Kupříkladu ve Švédsku se počítá s možností daňových úlev pro opravárenský průmysl. A co brání tomu, aby repasovaný výrobek měl nižší DPH?

Výrobci jsou v nelehké pozici. Za posledních několik desítek let si spotřebitele rozmazlili. Spotřebitel vzal za samozřejmé, že u masového zboží jde o šunt vyrobený povětšinou někde v Asii a že nic nevydrží. Za takové zboží pak byl ochoten i málo zaplatit. Co se stane, pokud stejnému spotřebiteli výrobce nabídne stejný produkt o třetinu dražší s tím, že mu vydrží místo dvou let nejmíň let deset? Jinak řečeno náprava toho, co globální nadprodukce přinesla, bude dlouhý a pro mnohé velmi bolestivý proces.

Kniha 7 pádů dpadu
Třidění odpadu CZ logo

© 2007 - 2021 TŘÍDĚNÍODPADU.CZ | CONCEPT42

Tento web není dotovaný z veřejných zdrojů.

Logo © Designology