JAK SE RECYKLUJE ELEKTROODPAD

Jak se recyklují tištěné spoje

Pojďme si popovídat třeba o takové recyklaci tištěného spoje. To jsou takové ty destičky, většinou zelené, s naletovanými čudlíky a dalšími pitominkami, díky kterým vám hraje televize a funguje počítač. Nosným materiálem, tedy tím, z čeho je taková deska vyrobena, je laminát. Nejčastěji se vyskytujícím materiálem na plošných spojích jsou cín, kterým se to vše letuje. Dále zinek, olovo, nikl. A i cenné kovy typu stříbro, palladium, zlato. (Hodně staré tištěné spoje obsahují velký podíl olova a tak vlastně nejsou elektroodpadem, ale nebezpečným odpadem.) Nejčastěji používaným způsobem separace elektronických součástek je mechanicky je odstranit nebo tavit.

Mechanické odstranění odděluje jednotlivé součástky (tranzistory, diody, rezistory, kondenzátory) klasicky ručně. Kleštěmi nebo prostě silou. Odstranění tavením používá teplotu kolem 400 °C. Ta dokáže postupně roztavit pájené spoje a uvolní jednotlivé součástky z pinů (to jsou ty malé dírky v desce, odborně zvané konektory). Součástky pak samy odpadnou nebo se jim pomůže. Když se elektronika odstraní, likvidují se i samotné desky. A to většinou drcením, popřípadě kryogenním drcením (prudké ochlazení). Následně dochází k separaci feromagnetických materiálů z této drti prostřednictvím magnetické separace, vibračním tříděním, gravitační úpravou či elektrostatickou separací, což jsou metody, které využívají vlastností materiálů k jejich oddělení.

Tak, co dál. Teď je třeba získat drahé kovy. To se provádí buď extrakcí v tavenině olova, kyanidovým louhováním, sulfáto-nitrátovou cestou a elektrolýzou. Při extrakci v tavenině olova putuje drť do tavicího zařízení, kde se mísí s roztaveným olovem. Plast shoří, železo společně s částí barevných kovů vyplave na hladinu taveniny, kde je vyloveno. V roztaveném olovu zůstane většina ušlechtilých kovů. Tato tavenina se prožene vzduchem, kde část obecných kovů a olova zoxiduje a odstraní se jako struska. Zbylá část taveniny se podrobí rafinaci, při které se získá měď, selen, nikl, tellur, olovo, cín a rtuť. Tento způsob není ale příliš ekologicky šetrný. 

Při kyanidovém loužení se získává zlato za podmínky, že pozlacený materiál je obnažen a že celý jeho povrch je v kontaktu s loužicím roztokem. Tento postup je znám svou vysokou účinností a jeho výhodou je fakt, že ostatní kovy nejsou dotčeny. Tedy nejčastěji používané slitiny na bázi mědi, zinku a niklu mohou být dále metalurgicky rafinovány, aniž by se tyto prvky dostávaly do roztoků, ze kterých by musely být obtížně extrahovány. Nevýhodou jsou provozní rizika a potenciální možnost havárie spojená s používáním toxického kyanidu. 

Sulfáto-nitrátová cesta se používá pro separaci palladia. Elektrolyticky se zpracovávají frakce barevných kovů nebo výluh z některého odpadu. Roztok obsahuje velké množství kovů (měď, zinek, nikl, kadmium, stříbro atd.), přičemž izolace všech složek ze směsi není ekonomicky a ekologicky možná. Při elektrolýze se většinou získá podíl mědi, drahé kovy zůstávají v anodických kalech.

Jak vidno, je to už spíše chemie a metalurgie než třídění odpadů, jak ho známe. Na konci celého procesu jsou roztříděné jednotlivé materiály, které pak znovu najdou uplatnění při výrobě nových (nejen) elektrospotřebičů, které se za pár let zase stanou elektroodpadem. A tak to jde dokola a dokola. Na jedné straně je pěkné, že vytříděného elektroodpadu přibývá, ale ve skutečnosti by bylo lepší, kdyby ho naopak ubývalo, nemyslíte?

​

Zdroje: VŠCHT Praha, Odpady, internetové materiály