Jak se recykluje elektroodpad – postupy a možnosti zpracování
Elektroodpad obsahuje plasty, kovy i nebezpečné látky. Recyklace elektroodpadu spočívá především v demontáži zařízení a separaci jednotlivých materiálů, které lze znovu využít nebo bezpečně zlikvidovat.
Recyklace elektroodpadu není recyklací v pravém slova smyslu. Ze staré televize novou nevyrobíme. Ani černobílou. Ani náhodou. Recyklací elektroodpadu se rozumí recyklace (technicky vzato často downcyklace) a bezpečná likvidace některých materiálů, které elektrospotřebiče obsahují. A že jich není málo.
Recyklace elektroodpadu je kompromisem mezi ekonomikou a ekologií.

Jak probíhá recyklace elektroodpadu
Recyklace elektroodpadu probíhá kombinací ruční demontáže a mechanického zpracování. Cílem je oddělit jednotlivé materiály a bezpečně odstranit nebezpečné složky.
Separace materiálů v elektroodpadu
Vyřazené elektrospotřebiče ze sběrných míst se svážejí do specializovaných zpracovatelských zařízení. Část demontáží skutečně probíhá i v chráněných dílnách (zejména u menších zařízení).
Při ruční demontáži se nejprve odstraní:
-
baterie a akumulátory
-
kondenzátory, rtuťové spínače
-
obrazovky CRT
-
chladicí média z lednic a klimatizací
-
tonerové kazety a další nebezpečné součásti
Až pak se zařízení rozebírá na plastové, kovové, skleněné a elektronické části.
Některé skupiny zařízení (např. chladničky, staré televizory, zářivková svítidla) musí být zpracovávány ve speciálních podmínkách kvůli obsahu nebezpečných látek (freony, rtuť, olovo, PBDE apod.).
Mechanické zpracování
Po odstranění rizikových částí následuje drcení ve speciálních drtičích. Materiál je poté separován pomocí:
-
magnetické separace (železo)
-
vířivých proudů (eddy current) (hliník a neželezné kovy)
-
optických separátorů (plasty podle typu)
-
hustotní separace / vzduchových třídičů
Použití tekutého dusíku není běžný standardní postup u elektroodpadu. Využívá se spíše výjimečně při speciálních procesech.
Drahé kovy (měď, zlato, stříbro, palladium) se obvykle získávají následným metalurgickým zpracováním (často mimo ČR). Účinnost získávání cenných kovů z tištěných spojů může přesahovat 80–95 %, záleží na technologii. Mobilní telefony a tablety jsou na tyto kovy vcelku štědré.
Při zpracování elektroodpadu nejde primárně jen o drahé kovy, ale také o prevenci úniku toxických látek do prostředí.
Další možnosti recyklace elektroodpadu
Kromě klasické mechanické a ruční recyklace se testuje několik nových (často pilotních) metod zpracování elektroodpadu.
Chemická recyklace
Používají se kyseliny, louhy nebo organická rozpouštědla k selektivnímu získávání kovů z DPS a baterií. Metoda je velmi efektivní k získávání drahých kovů. Problémem je toxicita roztoků a následná likvidace těchto odpadních tekutin.
Biometalurgie (bioleaching)
Mikroorganismy rozpouštějí kovy z elektroniky. Jde o technologii, která je ve výzkumné fázi. Její možnou výhodou je nízká energetická náročnost.
Elektrohydraulická fragmentace
Rozklad materiálu elektrickými pulzy ve vodě. Tato metoda lépe separuje jednostlivé materiály, takže není třeba mechanické drcení.
Pokročilá pyrolýza / plazmové zpracování
Termické rozklady bez kyslíku nebo v plazmě. Technologie umožňuje rozklad plastů a efektivní získávání kovů. Naráží však na vysokou pořizovací cenu a energetickou náročnost.
Selektivní rozpouštění polovodičů
Zatím v testovací fázi. Jde o procesy pro získávání křemíku, gallia nebo india z elektroniky a fotovoltaických panelů.
Limity recyklace elektroodpadu
Recyklace elektroodpadu naráží na několik zásadních limitů. Moderní recyklační technologie jsou finančně náročné a řada pokročilých metod je stále ve fázi výzkumu nebo pilotního provozu, takže jejich efektivita zatím není jistá. Situaci komplikuje i rychlý vývoj elektroniky – nové materiály, kompozity a miniaturizace zařízení ztěžují separaci a opětovné využití surovin. Překážkou bývá také složitá legislativa, logistika sběru a mezinárodní obchod s použitou elektronikou, který se někdy pohybuje v šedé zóně. Výsledkem je, že část elektroodpadu se stále nedaří materiálově využít a končí energetickým využitím nebo skládkováním.
Pragmatičtější se zdá systémová změna ekodesignu, jednotné značení materiálu a možnost opravitelnosti Jinak řečeno, prodloužit životnost. Ale vysvětlujte to výrobcům, že?
Problematické látky v elektroodpadu
Starší elektrozařízení obsahují bromované zpomalovače hoření, zejména PBDE (polybromované difenylethery). Ty jsou toxické, bioakumulativní a perzistentní (to znamená, že se rozkládají velmi pomalu).
Evropská legislativa (nařízení o POPs) omezuje jejich obsah. Materiály s vyšším obsahem těchto látek nesmí být uváděny zpět na trh a musí být bezpečně odstraněny.
Základem recyklace elektroodpadu je separace jednotlivých materiálů
Od roku 2018 (v ČR prakticky od 2019) se elektrozařízení dělí do šesti skupin:
-
Zařízení pro tepelnou výměnu – lednice, mrazáky, klimatizace, tepelná čerpadla apod.
-
Obrazovky a monitory – televize, displeje, notebooky s větší obrazovkou.
-
Světelné zdroje – zářivky, výbojky, LED zdroje.
-
Velká zařízení – alespoň jeden rozměr nad 50 cm (pračka, sporák, velké spotřebiče).
-
Malá elektrozařízení – vše pod 50 cm bez obrazovky (vysavače, nářadí, drobná elektronika).
-
Malá IT a telekomunikační zařízení – mobily, routery, tablety apod. (< 50 cm).
EKONOMIKA RECYKLACE ELEKTROODPADU
Recyklace se vyplácí hlavně tam, kde existuje dostatek kvalitního vytříděného materiálu a stabilní poptávka po recyklátu.
Náklady výrazně ovlivňují sběr, třídění, doprava, energie i práce.
Pokud jsou levné primární suroviny (ropa, kovové rudy), zájem o recyklované materiály klesá.
Naopak legislativa, recyklační poplatky nebo povinné podíly recyklátu mohou recyklaci ekonomicky podpořit. V praxi proto některé odpady mají vysokou hodnotu (kovy, papír, PET), zatímco jiné se recyklují spíše z ekologických než ekonomických důvodů.
NELEGÁLNÍ RECYKLACE ELEKTROODPADU
Až 30 % přeshraničních přeprav elektroodpadu je nelegálních
Objem nelegálně obchodovaného elektroodpadu může být kolem 70 % s hodnotou k 20 miliardám USD ročně.
Nejhorší situace je na skládkách elektroodpadu v Ghaně a Nigérii. Své mega skládky elektroodpadu má i Čína.
CO JE TO BASILEJSKÁ ÚMLUVA
Je to mezinárodní dohoda z roku 1989, která reguluje přeshraniční přepravu nebezpečných odpadů. Jejím cílem je zabránit tomu, aby bohaté státy vyvážely problematický odpad (např. elektroodpad či toxické materiály) do zemí, které nemají kapacity na jeho bezpečné zpracování.
Stanovuje povinnost předchozího souhlasu přijímající země, podporuje zpracování odpadu co nejblíže místu jeho vzniku a omezuje nelegální „dumping“ odpadu do Afriky a Asie.
Recyklace tištěných spojů
Tištěné spoje (plošné spoje) jsou laminátové desky (nejčastěji sklolaminát FR-4), na nichž jsou měděné vodivé dráhy a naletované součástky. Jsou základními komponenty v elektronice.
Obsahují:
-
měď (největší podíl kovu)
-
cín (pájka), u starších zařízení i olovo
-
nikl, zinek
-
zlato, stříbro, palladium (v malém množství, ale vysoké hodnoty)
Starší spoje mohou obsahovat vyšší podíly olova nebo bromovaných zpomalovačů hoření.
Postup recyklace
Předúprava a mechanická separace
Nejprve se odstraní větší komponenty (ručně nebo strojně). Pak následuje:
-
drcení na menší frakce
-
magnetická separace (železo)
-
separace vířivými proudy (neželezné kovy)
-
gravitační nebo elektrostatická separace
Cílem je oddělit kovovou frakci od laminátu (pryskyřice + skleněná vlákna).
Metalurgické zpracování
Kovová frakce se dále zpracovává:
Pyrometalurgicky (tavením)
Materiál se taví ve vysokých teplotách. Organická část shoří, kovy se koncentrují v kovové lázni. Tento způsob je robustní a používá se průmyslově, ale je energeticky velmi náročný.
Hydrometalurgicky (chemické loužení)
Používají se kyselé roztoky nebo jiné selektivní postupy k rozpouštění kovů.
Zlato lze získávat loužením (dříve kyanid, dnes spíše jiné systémy).
Měď a další kovy se následně získávají elektrolýzou.
Účinnost získávání drahých kovů může přesahovat 90 %, zejména ve velkých specializovaných hutích.
Rafinace
Získané kovové koncentráty putují do rafinerií, kde se oddělují jednotlivé prvky (měď, zlato, stříbro, palladium atd.).
Drahé kovy se často zpracovávají mimo ČR ve velkých hutních komplexech (Belgie, Německo).
Limity recyklace
-
Laminát (pryskyřice + sklo) se obtížně recykluje a často končí energetickým využitím.
-
Miniaturizace elektroniky snižuje obsah kovů na kus.
-
Chemické procesy jsou technologicky náročné a musí být přísně kontrolované.
Recyklace tištěných spojů je „precizní metalurgická operace“ než „recyklace“.
Zdroje: VŠCHT Praha, Odpady, internetové materiály, Reuters, GivingCompas

PROGRAM PŘEDCHÁZENÍ VZNIKU ODPADŮ
je součástí české i evropské legislativy. U elektroodpadu vychází z toho, že část zařízení je vyřazována stále funkční nebo opravitelná. Proto se stále více podporuje jejich oprava, opětovné použití a prodlužování životnosti.
Ekonomicky nejatraktivnější složkou elektroodpadu bývají plošné spoje. Obsahují měď i drahé kovy jako zlato, stříbro či palladium, které se při recyklaci snaží zpracovatelé získat zpět.
Celosvětově se recykluje méně než 20 % elektroodpadu.
V ČR reuse elektrozařízení zatím tvoří nižší jednotky procent ze sebraného elektroodpadu.
10–15 % elektroodpadu je stále funkčních nebo opravitelných.
Zajímavosti a odkazy
-
Více o elektroodpadu ZDE.
-
O tom, jak se recykluje elektroodpad si můžete přešíst na stránkách chytrarecyklace.cz.
-
Reportáž z podniku ZEDKO, který se od roku 1996 zabývá recyklací elektroodpadu ZDE.





