JAK SE RECYKLUJE ELEKTROODPAD

 

Recyklace elektroodpadu není recyklací v pravém slova smyslu. Starou televizi nesemeleme, a ze zbytků novou nevyrobíme. Ani černobílou. Ani náhodou. Recyklací elektroodpadu se rozumí recyklace některých materiálů, které elektrospotřebiče obsahují. A že jich není málo.

 

Všechno začíná u nás. U zodpovědných spotřebitelů, kteří ty elektrospotřebiče, které někdo někde vyrobil, prodal nám je, a nám dosloužily, odevzdáme v rámci zpětného odběru. Ty menší pak vhodíme do některého ze sběrných kontejnerů. Zato, že můžeme starý elektrospotřebič odevzdat, jsme většinou zaplatili tzv. recyklační poplatek. Tato skutečnost má svá tajná zákoutí. My zaplatíme recyklační poplatek a pak vysloužilý elektrospotřebič zdarma poskytneme někomu, kdo ho v principu zpeněží. Svět je plný paradoxů. Ale to by bylo jiné zajímavé povídání. 

Sběrem vytříděného elektroodpadu se u nás zabývá několik subjektů. Provoz těchto společností je financován výrobci a dovozci elektrozařízení. Těm to od roku 2005 nařizuje zákon. Bohužel, na jejich stránkách se o tom, jak se elektroodpad recykluje, moc nedozvíte. Jsou to ostatně jen organizace, které organizují, propagují a starají se o finanční stránku věci. Což také není na škodu. Krom toho, Česká republika podepsala tzv. Basilejskou úmluvu, na jejímž základě se zavazuje nevyvážet elektroodpad do zemí třetího světa. Budiž.

 

Takže jsme odevzdali náš starý, vysloužilý elektropředmět tam, kam jsme ho odevzdat měli. Následně (a zjednodušeně) se vysloužilé elektrospotřebiče svezou do dílen, kde se demontují. Mnohdy se jedná o tzv. chráněné dílny, což má svou pozitivní stránku. Elektroodpad nedemontují jen chráněné dílny. Ty by to nezvládly, ale jejich přítomnost v celém tom procesu, dodává tomuto druhu podnikání punc prospěšnosti. 

Některé spotřebiče se demontují snadno. Jiné, jako například televize, monitory nebo chladírenská zařízení by se měly demontovat ve speciálních podmínkách, protože tyto mohou obsahovat nebezpečné látky. Vlastní proces recyklace v našich končinách tedy začíná většinou ruční demontáží spotřebičů, kdy se separují jednotlivé materiály. Plast, sklo, kov a vlastní elektrokomponenty. Očividně se jedná o činnost náročnou, zdlouhavou a nepříliš zábavnou. 

Existuje i mechanické zpracování. To probíhá za pomocí mocného drtiče. To, co drtič rozdrtí běží následně na pásu a ručně se vybírají velké kusy. Zbytek se rozdrtí na velmi jemnou frakci a postříká se tekutým dusíkem. Ta zmrzne a následně se semele na velmi jemný prášek. To se dále třídí magnetickou separací, areací a kdoví čím ještě na jednotlivé frakce. O co zde jde především, jsou drahé kovy. Těch se touto metodou dá získat zpět kolem 80 % jejich původního množství.  Tato technologie není v ČR dostupná.

Zdroj: Ústav chemických procesů AV ČR, Praha.

 

Při ruční demontáži je každé zařízení nejprve rozebráno na jednotlivé díly. Skříň, obrazovka, kovové součásti, kabely, motory atd. Jednotlivé díly se pak zpracovávají podle druhu. Dále využitelné materiály typu plast, sklo nebo hliník jsou postoupeny dál k patřičným zpracovatelům. Co se zpracovat nedá je odpad, který se spálí. Tento odpad, činí údajně kolem 15 — 20 % z celkového množství demontovaného elektroodpadu. Toto rozmezí záleží na druhu elektroodpadu i zpracovateli. Jelikož většina plastů, které používá elektrotechnický průmysl, obsahuje značné množství tzv. zpomalovačů hoření, nejsou tyto plasty vhodné pro chemickou recyklaci.

 

Základem recyklace elektroodpadu je separace jednotlivých materiálů

 

Vlastní elektronika, motory, transformátory, apod jsou předávány (prodávány) dalším zpracovatelům.

 

Pojďme si popovídat třeba o takové recyklaci tištěného spoje. To jsou takové ty destičky, většinou zelené, s naletovanými čudlíky a dalšími pitominkami, díky kterým vám hraje televize a funguje počítač. Nosným materiálem, tedy tím, z čeho je taková deska vyrobena, je laminát. Nejčastěji se vyskytujícím materiálem na plošných spojích jsou cín, kterým se to vše letuje. Dále zinek, olovo, nikl. A i cenné kovy typu stříbro, palladium, zlato. (Hodně staré tištěné spoje obsahují velký podíl olova a tak vlastně nejsou elektroodpadem, ale nebezpečným odpadem.) Nejčastěji používaným způsobem separace elektronických součástek je mechanicky je odstranit nebo tavit.

 

Mechanické odstranění odděluje jednotlivé součástky (tranzistory, diody, rezistory, kondenzátory) klasicky ručně. Kleštěmi nebo prostě silou. Odstranění tavením používá teplotu kolem 400 °C. Ta dokáže postupně roztavit pájené spoje a uvolní jednotlivé součástky z pinů (to jsou ty malé dírky v desce, odborně zvané konektory). Součástky pak samy odpadnou nebo se jim pomůže. Když se elektronika odstraní, likvidují se i samotné desky. A to většinou drcením, popřípadě kryogenním drcením (prudké ochlazení). Následně dochází k separaci feromagnetických materiálů z této drti prostřednictvím magnetické separace, vibračním tříděním, gravitační úpravou či elektrostatickou separací, což jsou metody, které využívají vlastností materiálů k jejich oddělení.

 

Tak, co dál. Teď je třeba získat drahé kovy. To se provádí buď extrakcí v tavenině olova, kyanidovým louhováním, sulfáto-nitrátovou cestou a elektrolýzou. Při extrakci v tavenině olova putuje drť do tavicího zařízení, kde se mísí s roztaveným olovem. Plast shoří, železo společně s částí barevných kovů vyplave na hladinu taveniny, kde je vyloveno. V roztaveném olovu zůstane většina ušlechtilých kovů. Tato tavenina se prožene vzduchem, kde část obecných kovů a olova zoxiduje a odstraní se jako struska. Zbylá část taveniny se podrobí rafinaci, při které se získá měď, selen, nikl, tellur, olovo, cín a rtuť. Tento způsob není ale příliš ekologicky šetrný. 

Při kyanidovém loužení se získává zlato za podmínky, že pozlacený materiál je obnažen a že celý jeho povrch je v kontaktu s loužicím roztokem. Tento postup je znám svou vysokou účinností a jeho výhodou je fakt, že ostatní kovy nejsou dotčeny. Tedy nejčastěji používané slitiny na bázi mědi, zinku a niklu mohou být dále metalurgicky rafinovány, aniž by se tyto prvky dostávaly do roztoků, ze kterých by musely být obtížně extrahovány. Nevýhodou jsou provozní rizika a potenciální možnost havárie spojená s používáním toxického kyanidu. 

Sulfáto-nitrátová cesta se používá pro separaci palladia. Elektrolyticky se zpracovávají frakce barevných kovů nebo výluh z některého odpadu. Roztok obsahuje velké množství kovů (měď, zinek, nikl, kadmium, stříbro atd.), přičemž izolace všech složek ze směsi není ekonomicky a ekologicky možná. Při elektrolýze se většinou získá podíl mědi, drahé kovy zůstávají v anodických kalech.

 

Jak vidno, je to už spíše chemie a metalurgie než třídění odpadů, jak ho známe. Na konci celého procesu jsou roztříděné jednotlivé materiály, které pak znovu najdou uplatnění při výrobě nových (nejen) elektrospotřebičů, které se za pár let zase stanou elektroodpadem. A tak to jde dokola a dokola. Na jedné straně je pěkné, že vytříděného elektroodpadu přibývá, ale ve skutečnosti by bylo lepší, kdyby ho naopak ubývalo, nemyslíte?

 

Program předcházení vzniku odpadů, který je s drobným zpožděním součástí naší legislativy, se na elektroodpad dívá i poněkud jinou optikou. Vychází se zde z předpokladu, že nezanedbatelné množství je vyřazováno ve stále ještě funkčním stavu. Zkrátka vyhazujeme ještě funkční elektrospotřebiče, abychom si mohli koupit nové – podle výrobců ještě lepší. V rukách zpracovatelů odpadů tak končí tuny funkčních zařízení. Pěknou snahou programu je takové funkční elektrospotřebiče vrátit znovu do oběhu, aby mohly ještě dále sloužit. Ponechme stranou poněkud zmatenou situaci, která souvisí se zákonem o zpětném odběru odpadu, a přiznejme této myšlence její nárok na existenci. Drobné zamyšlení na toto téma ZDE.

 

Více o elektroodpadu ZDE.

Reportáž ze slovenského podniku ZEDKO, který se od roku 1996 zabývá recyklací elektroodpadu ZDE.

Zdroje: VŠCHT Praha, Odpady, internetové materiály

jak třídit.png

Od roku 2019 platí pro zpětný odběr elektrozařízení nové rozdělení do šesti kategorií

  • Zařízení pro tepelnou výměnu (lednice, čerpadla, klimatizace apod)

  • Obrazovky, monitory

  • Světelné zdroje

  • Velká zařízení (kterýkoli vnější rozměr přesahuje 50 cm)

  • Malá elektrozařízení

  • Malá zařízení informačních technologií (jejichž vnější rozměr nepřesahuje 50 cm

Odvětví tzv. recyklace elektroodpadu má za hlavní úkol zpětné získání vzácných kovů.

Ekonomicky nejvíce atraktivní složkou elektronického odpadi jsou tzv. plošné spoje.

Virga_kniha_Martin_Hobrland.jpg
Remobil_trideniodpadu.cz.png
  • Wix Facebook page
  • Instagram Social Icon
trideniodpadu.cz kontakt

© 2007 - 2020 TŘÍDĚNÍODPADU.CZ | CONCEPT42

KONTAKT

Tento web není dotovaný z veřejných zdrojů.

Kniha 7 pádů dpadu