Mikroplasty – co to je, kde vznikají a jaká představují rizika
Co je to mikroplast?
Jako mikroplasty označujeme drobné částice plastů o velikosti přibližně od 1 mikrometru do 5 milimetrů. Jejich menší varianta — tzv. nanoplasty — může mít velikost už kolem stovek nanometrů a lidským okem je nelze rozeznat.
Jak vznikají a odkud se berou mikroplasty
Mikroplasty se dnes vyskytují prakticky všude: ve vodě, půdě, vzduchu i v potravním řetězci. Vznikají buď postupným mechanickým rozpadem plastových výrobků (tzv. fragmentací), nebo jsou vyráběny záměrně — například jako mikročástice do kosmetiky či průmyslových materiálů.
Plasty se totiž ve skutečnosti biologicky nerozkládají, ale postupně se rozpadají na stále menší fragmenty. Odhady jejich úplného rozpadu se pohybují v řádu stovek až tisíců let — pokud k němu vůbec někdy dojde.
Mikroplasty tak představují relativně nový typ environmentální zátěže, o jehož dlouhodobých dopadech zatím víme překvapivě málo.
Z každého kusu plastu se časem může stát mikroplast
Přes 90 % plastů v mořích a oceánech je tvořeno mikroplastovým odpadem (byť odhady se samozřejmě liší).
Cp je to primární mikroplast
Pod pojmem primární mikroplast rozumíme plastové částice, které jsou záměrně vyráběny v mikroskopické velikosti, aby zlepšily vlastnosti různých výrobků. Najdeme je například v kosmetice a čisticích prostředcích (peelingové částice), pracích prostředcích, syntetickém textilu, pneumatikách, nátěrech, impregnacích nebo některých filtračních a průmyslových aplikacích. Objevují se i ve farmaceutickém průmyslu.
Používáním, praním nebo běžným opotřebením se tyto částice uvolňují do prostředí — nejčastěji kanalizací, ale i vzduchem. Současné čistírny odpadních vod je sice částečně zachytí, ale zdaleka ne všechny. Mikroplasty tak končí ve vodních tocích, půdě i potravním řetězci.
Co je to sekundární mikroplast
Sekundární mikroplasty vznikají rozpadem větších plastových kusů. Působí na ně sluneční záření, mechanické opotřebení, chemické látky nebo prosté stárnutí materiálu. Plast se biologicky nerozkládá — postupně se „drobí“ na stále menší částice.
Zatímco produkci primárních mikroplastů lze regulovat (a někde se to už děje), vznik těch sekundárních probíhá prakticky nekontrolovaně. Nejvíce jich vzniká ve vodních ekosystémech, na skládkách nebo při běžném používání plastových výrobků.
Lze mikroplasty ze životního prostředí odstranit?
Vlastně ne. Nikdo dnes nedokáže přesně spočítat, kolik mikroplastů v prostředí je. Velké plastové kusy bychom teoreticky ještě dokázali sesbírat — byť by to byl mimořádně drahý úklid. Mikroplasty ale při současných technologiích prakticky odstranit neumíme. A v tom spočívá jejich hlavní problém.
Pro představu: v mořském prostředí byly zaznamenány mikroplastové částice o velikosti kolem jednotek mikrometrů. A je dost pravděpodobné, že existují ještě menší, které zatím ani neumíme spolehlivě měřit. Navíc i větší kusy plastového odpadu se ve vodě pohybují v různých hloubkách — jejich vztlak ovlivňuje slanost vody, teplota, tlak, proudění i obyčejný vítr.
Mikroplasty jsou ještě horší případ. Jsou prakticky nepolapitelné, obtížně měřitelné a technologicky zatím téměř neodstranitelné.
Otázkou zůstává, do jaké míry má dnes rozdělení na primární a sekundární mikroplasty praktický význam — v prostředí se totiž dříve či později všechny promíchají.
KDE NAJDETE MIKROPLASTY U VÁS DOMA?
-
Syntetické oblečení – polyester, fleece, nylon – při praní uvolňují mikrovlákna.
-
Pneumatiky a obuv – mikročástice se donášejí domů i zvenku.
-
-
Kosmetika a drogerie – peelingy, pasty, čisticí prostředky (mikročástice nebo polymery).
-
Plastové obaly a vybavení – mechanickým opotřebením se rozpadají.
-
Koberce, nábytek, textilie – syntetická vlákna končí v prachu.
-
Malby, laky, nátěry – postupně se drolí.
Mikroplasty v půdě
Jsou mikroplasty v půdě nebezpečné? Pravděpodobně ano. Už dnes jsou její běžnou součástí a podle některých studií mohou ovlivňovat půdní mikroorganismy, koloběh živin i schopnost půdy zadržovat vodu a vzduch. Část mikroplastů se do půdy dostává například prostřednictvím kalů z čistíren odpadních vod, kompostů nebo rozpadem plastových materiálů v krajině.
Protože plast není přirozenou součástí ekosystému, půdní organismy si s ním neumějí poradit. A jelikož půda produkuje naši potravu, je logické předpokládat, že se mikroplasty postupně vracejí zpět k člověku potravním řetězcem. Mikroplastové částice byly už prokázány i v některých rostlinách.
Dopady na lidské zdraví zatím nejsou jednoznačně prokázány, ale už samotná představa, že pravidelně konzumujeme drobné kousky plastu, není zrovna uklidňující.
Mikroplasty v moři
Velké plastové odpady vytvářejí v oceánech oblasti zvýšené koncentrace plastů — často označované jako „plastové skvrny“. Nejznámější je ta v severním Pacifiku, ale podobných oblastí je několik. Odhaduje se, že v oceánech se nacházejí miliony tun plastů a většinu počtu částic tvoří právě mikroplasty! Ty zatím neumíme efektivně odstranit — jakýkoli filtr by totiž zachytával i plankton a další základ mořského života.
Významným zdrojem mikroplastů je také praní syntetického textilu. Odhady mluví až o stovkách tisíc tun mikrovláken ročně, která se dostávají do vodních toků.
Mikroplasty dnes nacházíme v tělech ryb, ptáků, mořských savců i planktonu. Jinými slovy — mikroplast už je součástí mořského ekosystému. A běžný plastový odpad je vlastně jen budoucí mikroplast.
Mimochodem: mikroplasty byly nalezeny i ve vodách stovky metrů pod zemským povrchem.
Mikroplasty ve vzduchu
Kvůli své velikosti se mikroplasty dostávají i do atmosféry. Vítr je zvedá z půdy, silnic, oceánů i městského prostředí. Byly nalezeny dokonce ve vysokohorských oblastech — například ve francouzských Pyrenejích téměř ve třech tisících metrech nad mořem.
Mikroplasty se tak pohybují prostředím prakticky nepřetržitě — voda, půda i vzduch tvoří jeden velký recyklační okruh, který jsme si tak trochu neplánovaně vytvořili.
Velkým zdrojem jsou syntetické textilie:
„Při jednom praní oblečení z polyesterů se do kanalizace uvolní až 700 000 mikroplastových vláken. Až 60 % textilu se vyrábí s použitím plastů“.
Regulace mikroplastů
Evropská unie už postupně omezuje záměrně přidávané mikroplasty (například v kosmetice nebo některých průmyslových aplikacích). Úplný zákaz všech výrobků s mikroplasty zatím neexistuje, ale regulace se zpřísňuje a některé produkty už na trh nesmí.
Se sekundárními mikroplasty — tedy těmi vznikajícími rozpadem plastů — se ale zatím technologicky příliš dělat nedá. A právě ty tvoří většinu problému.
Balená voda v plastu může obsahovat 22× více mikroplastů než voda kohoutková (zdroj: Environmental Science & Technology)
Mikroplasty v balené vodě
Studie ukazují, že balená voda může obsahovat více mikroplastů než voda kohoutková. V některých měřeních se uvádí až řádově vyšší koncentrace, pravděpodobně kvůli obalům a manipulaci s nimi.
KDO „OBJEVIL“ MIKROPLASTY
Už v roce 1972 američtí oceánografové Edward J. Carpenter a Kenneth L. Smith Jr. publikovali studii o drobných plastových částicích v Sargasovém moři. Plast tehdy ještě nikdo nebral jako zásadní problém, takže to moc pozornosti nevzbudilo.
Termín „microplastics“ zavedl britský biolog Richard Thompson z University of Plymouth až v roce 2004 (časopis Marine Pollution Bulletin). Tehdy se začalo mluvit o mikroplastech jako o globálním environmentálním problému.
BIZARNÍ FAKTA O MIKROPLASTECH
-
Mikroplasty už byly nalezeny v lidské krvi, plicích i placentě. .
-
Padají z nebe – vědci je našli i ve vysokohorských oblastech, kam nevede silnice.
-
Odhaduje se, že člověk ročně sní nebo vdechne desítky tisíc mikroplastových částic. Dietní doporučení zatím neexistuje.
-
Mikroplasty byly nalezeny i v hlubokomořských příkopech a arktickém ledu.
-
V balené vodě jich bývá často víc než ve vodě kohoutkové .
Mikroplasty a zdraví
U mikroplastů zatím nedokážeme přesně určit jejich dlouhodobý dopad na lidské zdraví. Některé studie naznačují možné souvislosti, ale jednoznačný vědecký konsenzus zatím neexistuje. Plastové polymery samy o sobě bývají relativně inertní — tělo je často skutečně jen vyloučí.
Problém ale může nastat u příměsí. Mikroplasty totiž často obsahují nebo na sebe vážou různé chemické látky — například změkčovadla (ftaláty), zpomalovače hoření, stabilizátory nebo látky absorbované z okolního prostředí. Ty už biologicky aktivní být mohou.
Jinými slovy — samotný plast možná takový problém není. To, co na sobě nese, už být může.
Lze snížit množství mikroplastového odpadu?
Zatímco u klasických plastových obalů můžeme aspoň částečně pomoci změnou spotřebních návyků nebo lepším tříděním, u mikroplastů je situace složitější. Často vznikají skrytě — opotřebením pneumatik, praním syntetického oblečení, degradací plastů v prostředí nebo jako součást průmyslových výrobků.
Výrobci zatím většinou nemají povinnost mikroplasty explicitně označovat (i když regulace se postupně zpřísňuje). A některé technologie na nich dokonce stojí.
Reálně tak mikroplasty zatím nemáme úplně pod kontrolou. Dlouhodobým řešením bude spíš změna materiálů, výrobních procesů a legislativy než individuální snaha spotřebitelů. A samozřejmě prevence — protože mikroplasty, které už v prostředí jsou, nezmizí.
Na závěr malá připomínka kontextu:
-
oceány produkují zhruba polovinu kyslíku na Zemi (hlavně díky fytoplanktonu),
-
zároveň pohlcují asi třetinu antropogenních emisí CO₂,
-
a poskytují obživu miliardám lidí.
Mikroodkazy
O mikroplastech, které (možná) sníme a vypijeme ZDE.
O mikroplastech a jejich škodlivosti na stránkách Greenpeace ZDE.
Mikroplastové částice objeveny v lidských výkalech přímo TADY.
Mikroplastům se už zřejmě nevyhneme. Více ZDE.
Kde všude můžeme najít mikroplasty? ZDE.
Pneumatiky jako zásadní zdroj mikroplastů ZDE.
CO JE TO MICROBEAD?
Jsou to drobné plastové kuličky (nejčastěji polyetylen, polypropylen nebo polystyren) o velikosti obvykle pod 1 mm. Používaly se hlavně v kosmetice a čisticích produktech – například peelingových gelech, zubních pastách nebo čisticích pastách – kvůli abrazivnímu efektu.
USA jejich používání zakázaly zákonem Microbead-Free Waters Act (2015), zákaz následně přijala řada dalších zemí včetně Velké Británie, Kanady či některých států EU. Evropská unie dnes postupně omezuje všechny záměrně přidávané mikroplasty v kosmetice, detergentech a dalších výrobcích – některé zákazy už platí, jiné nabíhají postupně až do 30. let.
Místo plastových mikrokuliček se používají alternativy jako drcené skořápky, písek, vosky, celulóza nebo minerální prášky.