Kovy jako odpad – třídění, recyklace a využití kovů

Jaké je základní dělení kovů z pohledu odpadů a recyklace

– jak se třídí kovový odpad

​

Železo a ocel

Mít svaly ze železa není žádná výhra. Čisté železo je totiž překvapivě měkký kov a samo o sobě má jen omezené využití. Pokud chceme mluvit o pevnosti a odolnosti, bavíme se spíš o oceli. Ocel je slitina železa především s uhlíkem a případně dalšími prvky (chrom, nikl, mangan apod.), které jí dávají požadované vlastnosti.

​

Recyklace oceli není žádná novinka — kovový šrot se znovu taví už více než 200 let. Dnes má recyklace zásadní ekonomický i ekologický význam. Výroba oceli z recyklátu totiž může ušetřit přibližně 60–80 % energie oproti výrobě z železné rudy a zároveň výrazně snižuje emise CO₂ i potřebu těžby surovin.

 

Jak se recykluje ocel

Ocel se recykluje hlavně tavením v elektrických obloukových pecích, kde se zpracovává kovový šrot. Klasická výroba oceli z rudy probíhá v kyslíkových konvertorech, kde se šrot přidává jako příměs. Vedlejším produktem metalurgických procesů jsou strusky, které se dále využívají například ve stavebnictví.

​

„Ocel lze recyklovat prakticky donekonečna, aniž by zásadně ztratila své vlastnosti“.

​

Neželezné kovy

Neželezné kovy jsou všechny kovy, které neobsahují železo. Jinými slovy: všechno to, co nepřitáhne magnet (teda s výjimkou třeba kobaltu a niklu, nebo některých slitin, které mohou být slabě magnetické). Patří sem například hliník, měď, zinek, olovo, cín, nikl, titan nebo různé slitiny těchto kovů. Najdeme je v hliníkových plechovkách, měděných kabelech, mosazných předmětech, okapech ze zinku a často ve staré elektronice.

​

Tyto kovy mají často velmi zajímavé vlastnosti — nízkou hmotnost, vysokou vodivost, odolnost proti korozi nebo chemickou stabilitu. Proto se bez nich neobejde elektrotechnika, stavebnictví, doprava ani moderní technologie. A také proto mají obvykle vyšší hodnotu než běžný železný šrot.

​

Recyklace neželezných kovů

Hlavní důvod recyklace je zjevný: energie a peníze. Výroba hliníku z recyklátu například spotřebuje asi o 90–95 % méně energie než výroba z bauxitu. U mědi je úspora energie zhruba 80 % a podobné je to i u dalších kovů.

Zásoby některých kovů nejsou nevyčerpatelné. U některých (například mědi nebo niklu) se dokonce diskutuje o budoucím nedostatku. Recyklace tak není jen ekologická záležitost, ale především strategická.

​

Jak se recyklují neželezné kovy

Technologie se liší podle kovu, ale princip je podobný:

1. Třídění a separace – často pomocí magnetů, vířivých proudů, optických separátorů nebo ručního dotřiďování.

2. Mechanická úprava – drcení, lisování nebo granulace.

3. Tavení a rafinace – odstranění příměsí a výroba nového kovu či slitiny.

​

Těžké kovy

Pod pojmem těžké kovy se skrývá poměrně pestrá skupina prvků — například rtuť, kadmium, olovo, chrom nebo nikl. Najdeme je v bateriích, elektronice, starších světelných zdrojích nebo některých průmyslových výrobcích.

​

Problém těžkých kovů spočívá v jejich toxicitě. Některé se v organismech kumulují a mohou způsobovat vážné zdravotní problémy. Proto se u nich nemluví o recyklaci, ale často spíš o bezpečném odstranění a kontrole jejich šíření v životním prostředí.

​

Typickým příkladem je rtuť z úsporných zářivek nebo kadmium z některých typů baterií. Pokud skončí ve směsném odpadu, mohou se dostat do půdy, vody nebo potravního řetězce — což rozhodně není scénář, o který bychom stáli.

 

Drahé kovy

Vzácné kovy jsou z definice vzácné — a proto také drahé. Patří sem například zlato, stříbro, platina nebo palladium. Dnes už se nepoužívají jen ve šperkařství. Klíčovou roli mají v elektronice, katalyzátorech automobilů, medicíně, chemickém průmyslu nebo třeba ve výrobě skla.

​

Recyklace drahých kovů

Recyklace drahých kovů proto rychle roste. Velká část těchto kovů se dnes získává z elektroodpadu — starých mobilů, počítačů, televizí nebo automobilových katalyzátorů. Takzvaná „městská těžba“ (urban mining) se postupně stává významným zdrojem surovin.

​

V České republice patří mezi hlavní zpracovatele drahých kovů například společnost Safina, přes kterou prochází značná část recyklovaných drahých kovů z průmyslu i elektroodpadu.

​

Ani tak ale recyklace zatím nepokrývá poptávku. Moderní technologie totiž spotřebu drahých kovů neustále zvyšují — a elektroniky se zatím zbavujeme rychleji, než ji stíháme efektivně recyklovat.

 

„Recyklace drahých kovů zdaleka neuspokojuje poptávku“