Sklo – výroba, třídění a recyklace
Sklo patří mezi dobře recyklovatelné materiály a zároveň mezi tradiční obalové i stavební suroviny. Vyrábí se především z křemičitého písku a dalších příměsí. Správné třídění skla umožňuje jeho opakované využití a snižuje spotřebu surovin i energie.
Za vynálezem skla prý vězí Egypťané. Někdy kolem roku 3 000 př. n. l. si z něj vyráběli ozdoby a jiné ptákoviny. V principu není sklo vlastně ničím jiným než roztaveným pískem s příměsemi jako jsou potaš, soda nebo oxid vápenatý. A říká se, že až přes 60 % sklářských písků lze při výrobě skla nahradit recyklátem. Sklo dělíme na bílé a barevné. Rozbitné a nerozbitné a taky na čisté a špinavé. Sklo má tu výhodu, že se dá snadno recyklovat. A hlavně recyklát využít.
Recyklace skla je v principu mrhání energií. Funkční produkt se zničí, aby se z recyklátu vyrobil ten samý.
DO BÍLÉHO PATŘÍ:
-
Čiré průhledné lahve, zavařovací sklenice
DO ZELENÉHO PATŘÍ:
-
Lahve z barevného skla (od piva, vína, limonád)
-
Tabulové sklo, sklenice
-
Barevné skleněné obaly od léků, kosmetiky
DO KONTEJNERŮ NEPATŘÍ:
-
Keramika
-
Porcelán
-
Zrcadla, plexisklo, sexysklo
-
Drátované sklo
-
Varné sklo
-
Žárovky, výbojky a zářivky
-
Obrazovky monitorů, televizí a různé displeje
Jak třídit sklo
Někde jsou kontejnery zvlášť na bílé a barevné sklo, jinde pouze na sklo barevné. Proč? Barevné sklo kvalitu recyklovaného barevného skla zásadně neovlivní, ale příměs barevného skla znehodnocuje sklo čiré. Tam, kde se bílé sklo samostatně nezpracovává, se proto sbírá jen sklo barevné. NIcméně moderní dotřiďovací linky dokážou různě barevná skla od sebe oddělit. Ale nejsou všude.
Nejběžnější barevná skla jsou zelené (barvené sloučeninami chromu) a hnědé, jehož barvu způsobují sloučeniny železa a síry.
Pokud se ze starého skla nestane sklo nové, použije se skelná drť do izolačních materiálů, brusiv nebo betonových směsí.
Výhodou skla není recyklovatelnost, ale možnost opakovaného použití obalů. Vratné lahve lze použít desítky cyklů, což je z environmentálního hlediska výhodnější než recyklace.
Sklo – ideální materiál
Skleněné obaly patří mezi materiály s dlouhou tradicí opakovaného použití. Přesto jejich podíl postupně klesá. Důvody jsou logistika, náklady na manipulaci, skladování a tlak na levnější jednorázové obaly.
Před vyhozením není třeba odstraňovat etikety ani kovová víčka.
Nezapomínejte, že některé lahve jsou stále ještě vratné.
Sklo tvoří přibližně 8–10 % komunálního odpadu. V ČR se ročně vytřídí zhruba 130–150 tisíc tun obalového skla a dlouhodobě patříme mezi evropský nadprůměr ve třídění tohoto materiálu.
Výhodou recyklace skla je, že kvalita materiálu se opakovaným zpracováním prakticky nesnižuje. Do výroby nového skla lze běžně přidávat 60–80 % skleněných střepů, což výrazně šetří energii i primární suroviny (písek, vápenec, soda). Na druhou stranu, při použití logiky re-use jedna skleněná lahev se může při zálohování a opakovaném použití otočit v oběhu 20–40×.
Většina obalového skla se v ČR zpracovává ve velkých sklářských provozech zejména na severu Čech a jižní Moravě.
PROČ SE TŘÍDÍ BAREVNÉ
A ČIRÉ SKLO ZVÁŠŤ?
Je to jednoduché, z barevných střepů nelze vyrobit čiré průhledné sklo.
KOLIK ENERGIE ŠETŘÍ RECYKLACE SKLA
Recyklace jedné tuny skla může ušetřit až 1,2 tuny primárních surovin (písek, vápenec, soda) a zároveň snížit spotřebu energie při výrobě až o 20–30 %.
Výroba skla
Základní surovinou pro výrobu skla jsou tzv. sklářské písky s vysokým obsahem oxidu křemičitého (většinou 60–75 %). Dále se přidávají látky obsahující oxid vápenatý, sodný nebo draselný. Této směsi říkají skláři „sklářský kmen“. Součástí vsázky bývá i recyklované sklo — skleněné střepy, které snižují energetickou náročnost výroby.
Podle požadovaných vlastností se přidávají příměsi: barviva, stabilizátory nebo speciální chemické složky pro výrobu technických skel.
Sklo se taví obvykle při teplotách kolem 1400–1600 °C, křemenné sklo pak až kolem 2000 °C. Tavení patří k energeticky nejnáročnějším částem výroby. Po vytvarování musí sklo řízeně chladnout v tzv. chladicích pecích (annealing), aby se odstranilo vnitřní pnutí a výrobek nepraskal.
Druhy skla
Sodnovápenaté sklo
To se vyrábí tavením zmíněných sklářských písků s vápencem a sodou. Jedná se o nejčastěji využívaný druh skla, který nachází uplatnění při výrobě tabulového skla, sklenic nebo lahví.
Křišťálové (draselné nebo olovnaté) sklo
Obsahuje draslík nebo oxid olovnatý. Má vyšší lesk, lepší lom světla a používá se pro dekorativní sklo, bižuterii nebo luxusní výrobky. U olovnatého skla se dnes často hledají bezolovnaté alternativy.
Křemenné sklo
Vzniká tavením velmi čistého oxidu křemičitého při vysokých teplotách. Je odolné vůči vysokým teplotám a UV záření. Používá se například ve světelné technice, elektronice nebo laboratorním vybavení.
Boritokřemičité sklo
Obsahuje oxid boritý, má nízkou tepelnou roztažnost a vysokou chemickou odolnost. Známé je z laboratorního skla nebo varných nádob (typ Pyrex).
Vodní sklo
To není nic jiného než obchodní terminologie tavenin alkalických křemičitanů. Využívá se jako pojivo, impregnace či plnidlo v chemickém průmyslu nebo ve stavebnictví.
Drátěné sklo
Je speciální bezpečnostní sklo, do jehož struktury je během výroby zatavena kovová (nejčastěji ocelová) síťka. Ta drží střepy pohromadě v případě rozbití a zároveň zvyšuje požární odolnost skla. Používá se ve dveřích, světlících, průmyslových objektech nebo jako protipožární výplň stavebních otvorů.
Nevýhodou je horší mechanická odolnost oproti moderním bezpečnostním sklům (kaleným či vrstveným) a komplikovaná recyklace — kovová výztuž musí být před zpracováním oddělena.
Bezpečnostní skla
Kalené sklo
Vzniká rychlým ochlazením zahřátého skla. Je několikanásobně pevnější než běžné sklo a při rozbití se rozpadá na malé neostré kousky. Používá se u sprchových koutů, autoskel, nábytku nebo fasád.
Vrstvené sklo (lepené)
Skládá se z několika tabulí skla spojených plastovou fólií. Při rozbití střepy zůstávají přilepené na fólii. Typickým příkladem je čelní sklo automobilů nebo bezpečnostní stavební sklo.
Zrcadlové a pokovené sklo
Je sklo opatřené tenkou kovovou vrstvou (hliník nebo stříbro), která vytváří odraz. Používá se pro zrcadla, reflexní fasády nebo technické aplikace. Kvůli kovovým vrstvám se recykluje obtížněji než běžné obalové sklo.
Tepelně izolační skla
Vícevrstvá skla používaná ve stavebnictví (okna, fasády). Prostor mezi tabulemi je vyplněn vzduchem nebo inertním plynem. Často mají i speciální pokovené vrstvy. Recyklace je komplikovaná.
Optická a technická skla
Skla s přesně definovanými optickými vlastnostmi. Používají se ve fotoaparátech, mikroskopech, laserech, elektronice nebo medicíně. Jejich složení bývá velmi specifické a recyklace je velmi omezená.
Pěnové sklo
Z odpadního skla lze vyrábět tzv. pěnové sklo. Jemně rozemleté střepy se smíchají s přísadou (obvykle uhlíkovým práškem nebo jiným nadouvadlem) a zahřejí asi na 800–900 °C. Vznikající plyny vytvoří v roztaveném skle póry a výsledkem je lehký, pevný a nehořlavý materiál. Používá se jako tepelná izolace, zásypový materiál nebo stavební prvek. Výhodou je jeho dlouhá životnost, nenasákavost a možnost výroby z recyklovaného skla.
Zdroje: Odpady, Wikipedie, Asociace českých výrobců skla, časopis ABC, internetové materiály.
V ČR je k dispozici přes 100 000 kontejnerů na sklo.
ČÍM SE BARVÍ SKLO
Hnědá – sloučeniny železa a síry
Zelená – oxidy železa nebo chromu
Fialová – oxid manganičitý (burel)
Červená – sloučeniny selenu (historicky i kadmia)
Růžová – oxid erbia
Sklo se prakticky nerozpadá. Pokud se nedrží v tekutém stavu, může ve volné přírodě vydržet tisíce až miliony let bez viditelného rozkladu.
Sklo teoreticky recyklovatelné donekonečna, realita je taková, že jen část skla se skutečně vrací zpět do výroby nových obalů. zbytek se využívá jako stavební materiál, izolace nebo energicky využitá – tedy downcykluje se.
Recyklace skla
Recyklace obalového skla je ukázkou toho, jak recyklací velmi často nahrazujeme možnost znovupoužití již hotových nádob, sklenic nebo lahví. Recyklát se prodává sklárnám k výrobě nového skla. Méně kvalitní recykláty se využívají k výrobě pěnového skla, nebo abraziv.
Jak se získává sklo k recyklaci
Základním předpokladem úspěšné recyklace skla je jednodruhovost vstupní suroviny. Jinými slovy: čím lépe je sklo vytříděné, tím kvalitnější je výsledný recyklát.
Sklo se k recyklaci dostává především ze tří zdrojů:
-
z domácností prostřednictvím kontejnerů a sběrných dvorů,
-
z průmyslu
-
ze stavebních demolic,
-
ze samotného sklářského průmyslu (výrobní zmetky, které lze okamžitě vrátit do výroby).
Autoskla a některá technická skla se recyklují jinými postupy než běžné obalové sklo.
Problémy recyklace skla
Jsou to skleněné výrobky s příměsemi nebo pevně spojené s jinými materiály (například kovové části, plastové vrstvy, drátěné výztuže).
Nejvhodnější pro recyklaci je čisté obalové sklo. Tabulové sklo lze recyklovat také, ale obvykle jiným tokem než sklo obalové, protože má odlišné složení.
Nelze recyklovat všechny druhy skel dohromady.
Jak probíhá recyklace běžného obalového skla
Prvním krokem je separace podle barvy — čiré sklo do bílých kontejnerů, barevné do zelených. V některých oblastech se sbírá dohromady a dotřiďuje až na lince.
Na třídicích linkách se sklo:
-
zbavuje kovových částí (magnetické separátory),
-
čistí od lehkých nečistot (profukování),
-
dotřiďuje optickými a laserovými separátory podle barvy či typu, popřípadě se ručně dotřiďuje.
Etikety ani víčka není nutné doma odstraňovat. Technologie si s nimi poradí.
Další kroky při recyklaci obalového skla jsou:
-
Vyčištěné sklo se drtí na střepy (tzv. skleněný recyklát) o velikosti přibližně 3 mm až 2,5 cm. Tento materiál musí splňovat přísné normy . Nesmí obsahovat netavitelné příměsi.
-
Jednodruhové střepy se pak prodávají sklárnám, kde se používají jako surovina pro výrobu nového skla.
-
Méně kvalitní recyklát nachází uplatnění například při výrobě pěnového skla, stavebních materiálů nebo abrazivních směsí.
Jak se recykluje tabulové sklo
Tabulové sklo, tedy okna, výlohy, skleněné desky, se recykluje podobně jako obalové sklo, ale většinou odděleně kvůli odlišnému chemickému složení. Po demontáži se odstraní rámy, těsnění, fólie nebo kovové části. Sklo se následně drtí na střepy, čistí od nečistot a používá se buď k výrobě nového plochého skla, nebo jako příměs do stavebních materiálů (izolace, pěnové sklo, betonové směsi).
Jak se recyklují ostatní druhy skel
Laboratorní a varné sklo (borosilikátové)
Kvůli jinému složení se většinou nerecykluje společně s obalovým sklem. Často končí jako stavební přísada nebo se energeticky využívá.
Křišťálové a olovnaté sklo
Obsah olova komplikuje recyklaci. Zpracovává se odděleně nebo se používá při výrobě speciálních skel či technických materiálů.
Drátěné a vrstvené sklo
Před recyklací je nutné odstranit kovovou výztuž nebo fólie. Poté lze střepy využít podobně jako tabulové sklo.
Technická skla (optická, sklokeramika apod.)
Mají specifické složení, proto se většinou recyklují jen v rámci výrobních procesů nebo končí jako druhotná surovina ve stavebnictví.
Praktický význam recyklace skla
Sklo je sice výborně recyklovatelný materiál, ale samotná recyklace není automaticky ekologickým řešením. Výroba nového skla i z recyklátu je energeticky náročná a často nahrazuje ještě efektivnější variantu. A sice opakované používání obalů. Přestože se v ČR i Evropě recykluje většina skleněných obalů, skutečný potenciál spočívá spíše v prevenci vzniku odpadu a rozumném systému vratných obalů (ovšem ne tak, jak je mnohdy zbrkle navrhován). Recyklace tak zůstává spíše nutným kompromisem než ideálním řešením.
Použití skleněných střepů ve výrobě může snížit spotřebu energie až o 20–30 % oproti výrobě ze základních surovin.
KOLIK SE VYROBÍ A ZRECYKLUJE SKLA
Celosvětová výroba skla je odhadována na zhruba 195 milionů tun ročně; obalové i ploché sklo dohromady.
Zrecykluje se přibližně 27 milionů tun, což je asi 20–25 % produkce. Recyklace je výrazně vyšší u obalového skla (láhve a sklenice) než u plochého nebo stavebního skla.
Recyklace skleněných obalů v ČR dlouhodobě patří k 80–84 % vytříděného materiálu, což je nad evropským průměrem.
Zdroj: recovery-worldwide, samosebou.cz