RADIOAKTIVNÍ ODPAD

CO S RADIOAKTIVNÍMI ODPADKY?

Radioaktivními odpady rozumíme ty odpady, které mají radioaktivní vlastnosti, a nevíme, co s nimi. Kromě odpadů z energetiky se jedná například o dekontaminační prostředky, vysloužilé pracovní pomůcky, kontaminované kapaliny, vyřazené přístroje a v neposlední řadě i reaktory samotné. Zkrátka cokoli, co je radioaktivní.

Zatímco odpady z energetiky jsou vesměs stejného charakteru, ostatní radioaktivní odpad, který vzniká v tzv. institucionální sféře (výzkum, zdravotnictví nebo průmysl) jsou vpravdě velmi rozmanité. Nakládáním s většinou těchto institucionálních radioaktivních odpadů se v České republice zabývá Ústav jaderného výzkumu Řež, který je paradoxně také největším původcem tohoto druhu odpadu
u nás (až 60 %).

 

Radioaktivní odpad dělíme následovně:

Předně se tyto odpady dělí na pevné, kapalné a speciální.

 

Nízkoaktivní - obvykle zbytky málo kontaminovaných materiálů

Nízkoaktivní odpady tvoří asi 90 % veškerých radioaktivních odpadů. Jedná se o zbytky
z radioaktivních provozů, jako jsou drtě, kovy, papírové a plastikové obaly, nářadí a ochranné oděvy tvoří objemově značnou část radioaktivních odpadů jako celku. Tyto látky lze ukládat do povrchových úložišť. Spalitelná část těchto odpadů bývá před uložením zpopelněna. Poločas rozpadu nízkoaktivních odpadů je zhruba 30 let.

 

Středně aktivní - více kontaminované materiály

Tento odpad nemůže být zařazen do kategorie nízkoaktivního odpadu, ale zároveň nevyžaduje speciální zacházení jako vysokoaktivní odpad. Při manipulaci a přepravě středně aktivního odpadu je nutné stínění, ale uvolňované teplo je malé. Jedná se o servisní materiály, jako jsou povlaky paliva, konstrukční materiály palivových souborů, nečistoty ve formě kalů, náplně kolon chemické úpravy chladiv, moderátorů, ale i zařízení na úpravu vyhořelého paliva. Některé z těchto odpadů vyžadují trvalé uložení v hlubinném geologickém úložišti, v ostatních případech je možné použít úložiště povrchového typu.

 

Vysoce aktivní - například vyhořelé jaderné palivo či zbytky po jeho přepracování

Tento odpad uvolňuje značné množství tepla - vyžaduje chlazení a stínění. Více než 90 % tohoto druhu odpadu tvoří vyhořelé palivové články z jaderných elektráren. Zásadním nebezpečím vysoce aktivních odpadů je velká koncentrace radioaktivních a extrémně dlouhodobých radionuklidů, s poločasem rozpadu sto tisíc i více let. Odborníci uvádějí, že nejnebezpečnější doba je prvních zhruba 300 let.Ze všech radioaktivních odpadů představují vysoce aktivní odpady nejmenší množství co do objemu, ale obsahují 90 % veškeré radioaktivity. Bez zajímavosti není ani to, že i radioaktivní odpady se třídí. Více o tom ZDE.

 

Kam s tím?

Otázka, kam s ním, už vrtá v hlavách zodpovědnějších jedinců víc než to, jak snížit emise CO₂. Vysoce radioaktivní odpady ztrácejí svou radioaktivitu plus minus za několik set let. Možná i proto se první opravdu trvalé úložiště radioaktivního odpadu už buduje u finské elektrárny Olkiluoto. Odpad by se zde měl začít skladovat někdy od roku 2020. A to ve stometrové hloubce žulového masivu. Od roku 1983 se kutá v Nevadě úložiště v Yucca Mountain. I sem by se měl začít odpad navážet kolem roku 2020. Ale nebude. Obamova administrativa toto úložiště zatrhla kvůli nestabilnímu podloží. Vynalézavé Švédy napadlo ukládat radioaktivní odpad v žule na dně Baltského moře. Naopak zjemnělí Francouzi dávají přednost jílovým vrstvám u nic netušící vesnice Bure u Nancy. Švýcarsko zvažuje vykopat kobky pro radioaktivní odpad severozápadně od kantonu Curych a podobně jako francouzští specialisté i ti jejich doporučují jíl. Čína se chystá vyvážet svůj odpad do pouště Gobi. Více o hledání úložišť radioaktivních odpadů ve světě ZDE. Nicméně jako první vydali stavební povolení k vybudování trvalého podzemního úložiště jaderného odpadu ve Finsku. A to kdesi na ostrově Olkiluoto u jaderné elektrárny nedaleko Raumy na jihozápadě země a v provozu by mělo být asi v roce 2023. V současnosti se toto úložiště jaderného odpadu testuje. Více ZDE.

 

V České republice máme zatím tzv. dočasná úložiště, a to v dukovanské elektrárně. Toto úložiště (2 sklady, 55 000 m²) v současnosti stačí pro odpad z obou našich elektráren. Nicméně své úložiště buduje i Temelín (což v souvislosti s předchozí větou vyvolává jisté otázky) a ČEZ hodlá vybudovat mezisklad někde v okolí lokality, které se říká Skalka…, jak poetické. Ostatní jaderné odpady, tedy odpady z výzkumu či odpady ze zdravotnictví, se skladují v bývalých dolech Richard u Litoměřic a dole Bratrství u Jáchymova.

 

A co reaktory jako takové?

Radioaktivní odpady nejsou jen vyhořelé palivo nebo materiály ze zdravotnictví či výzkumu. Jsou to
i desítky zařízení, ve kterých všechno to štěpení a záření probíhá. A zatímco se pozornost věnuje výstavbám (popřípadě haváriím) jaderných elektráren, vysloužilé reaktory a jim podobná zařízení si žijí skromně bez zájmu veřejnosti a médií. A to je chyba. V současnosti je ve světě něco něco přes 200 zařízení tohoto typu, která jsou určena k likvidaci. Většina z nich proto, že jsou již za hranicí životnosti (která může být u reaktorů 50 i 60 let). O likvidaci několika reaktorů bylo rozhodnuto ‘politicky’ a 6 reaktorů je v likvidaci z důvodu havárie (jeden z nich i v Jaslovských Bohunicích). Po celé Evropě se tak v současnosti likviduje 50 reaktorů a během několika dalších let bude třeba zlikvidovat další reaktory tzv. 1. generace, která byla v módě v 60. letech minulého století.

 

Jak se likvidují jaderné reaktory? 

Dlouho. Neuvěřitelně dlouho. Dekonstrukce a likvidace takového zařízení může trvat až 15 let a probíhá v několika fázích.  Logicky nejprve je třeba zlikvidovat vyhořelé palivo. Pak následuje likvidace tzv. jaderného ostrova. Tedy místa, kde se nachází samotný reaktor a jeho primární okruh. Tedy prostor, ve kterém je předpoklad, že je rovněž zasažen radiací. Takže demontáž a likvidace zařízení v tomto okruhu rovněž vyžaduje zvláštní režim, a nejen bagr. V rámci ještě většího sekundárního okruhu padnou za oběť dekonstrukci turbíny a podobná velká zařízení a až úplně nakonec se likvidují budovy, skladiště a podobné přilehlé prostory. Jak vidno, likvidace takové elektrárny není jednoduchý proces. A věřte, že je i monstrózně finančně nákladný. Z toho důvodu země, které energii z jádra vyrábějí, většinou zakládají jakési jaderné účty. Na ty provozovatelé elektráren přispívají stanovenou částkou z každé vyrobené kilowatthodiny, a to po celou dobu provozu zařízení. No a až elektrárna doslouží, lze tyto prostředky použít k částečnému krytí její likvidace.

Zdroj: česká nukleární společnost

 

Jak zacházíme s radioaktivním odpadem v České republice?

Zodpovědně. V České republice zodpovídá za skladování radioaktivních odpadů stát prostřednictvím instituce, která se jmenuje SÚRAO. Ano, modří už vědí: Správa úložišť radioaktivních odpadů. Nedělá to samozřejmě zadarmo. Peníze získává jednak od státu formou dotací a jednak od původců jaderného odpadu (např. ČEZ zacvaká za každou megawatthodinu vyrobenou v jaderné elektrárně kolem 50 Kč).
A naopak, obce, na jejichž území se nachází úložiště jaderného odpadu, získávají z těchto peněz až
1,5 milionu korun ročně. Jste-li starosta či starostka a chybí vám v rozpočtu peníze, nechte za humny vykopat vybetonovanou díru a šup tam s vyhořelým uranem.

Ale jaderné odpady nepocházejí jen z elektráren. Obohacené jaderné odpady vznikají i ve výzkumu, potažmo ve zdravotnictví. Na přelomu roku 2013 bylo z ČR do Ruska vyvezeno na stovky kilogramů vyhořelého jaderného paliva z Centra výzkumu Řež. Pro účely technologického využití, například v jaderné pumě by bylo třeba koncentraci štěpitelného izotopu zvýšit na nějakých těch 95 %. Ve výzkumu se používá palivo s obohacením max. 90 %. Jen pro zajímavost, v energetických reaktorech se používá palivo s obohacením max. 5%. Podobných transportů se z ČR již uskutečnilo několik.

 

V roce 2004 vznikl GTRI (Global Threat Reduction Initiative). Toto uskupení si tak nějak klade za cíl minimalizovat možnou hrozbu pocházející ze zneužití jaderného odpadu. V rámci této iniciativy je obohacené jaderné palivo z výzkumných reaktorů ruského původu transportováno zpět do Ruska. Tento specifický program se pro změnu jmenuje RRRFR. tedy Russian Research Reactor Fuel Return. Na jeho působení se podílí mimo zainteresované země i ruské Ministerstvo pro jadernou energii a americké Ministerstvo energetiky. Česká republika se k RRRFR připojila v roce 2004.

 

Do roku 2015 by měly státy sdružené v EU předložit národní plány pro nakládání s jaderným odpadem. A zejména, jak mají v úmyslu ukládat vyhořelé palivo. EU jednotlivé plány vyhodnotí, ale bude mít právo „vetovat“ v případě, že by se plány odchýlily od bezpečnostních norem IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii). Snahou bruselských úředníků tak je vůbec poprvé přimět členské země EU k vypracování společné strategie, která by se zabývala jadernou bezpečností. Není od věci zdůraznit, že EU si od tohoto kroku slibuje i to, že se tímto aktem nechá inspirovat i zbytek světa. Vezmeme-li v potaz, že Evropa je druhý nejmenší světadíl světa, má Unie vskutku ambiciózní plány.

Sama EU považuje za nejúčelnější tzv. hlubinná úložiště. Výstavba jednoho takového úložiště podle odborníků zabere až 40 let. Máme tedy dost času. A je na místě se domnívat, že za 40 let už nás jaderná energetika nebude tolik rajcovat. A kdo ví, jak dlouho se udrží při životě samotná EU.

 

Předpokládané světové zásoby štěpných zdrojů mohou vydržet i tisíce let, tvrdí geologové. Případné fúzní zdroje jsou takřka nevyčerpatelné.

 

Jaderné energetice se brání Rakousko, Španělsko, Portugalsko a Dánsko. Tyto podlé země jsou výhradně proti výrobě elektřiny v jaderných elektrárnách. V Polsku v roce 2015 vypsali tendr na výstavbu vůbec první jaderné elektrárny. Naopak nejaktivnějším jaderným energetikem je zřejmě Litva, která vyrábí z jádra nejvíce energie na světě… a chce vyrábět ještě víc. 

 

Další jaderné velmoci jsou Francie, Německo, USA, Japonsko a Rusko. Největší frajeři jsou bezesporu Japonci. V tak seizmicky nestabilní zemi se rozhodne stavět jaderné elektrárny opravdu jen odvážný národ. A to Japonci, jak víme, jsou.

 

Co je to jaderná elektrárna? 

Řečeno chytře, jedná se o jakési technologické zařízení, které slouží k přeměně „vazebné energie jader těžkých prvků na elektrickou energii“. Z této myšlenky nikdo nezmoudří. Naopak řečeno zjednodušeně se jedná o parní elektrárnu, ve které se energie získaná z reaktoru používá k výrobě páry, která pohání turbíny, které pohánějí alternátory a tyto alternátory pak vyrábějí elektrickou energii.

 

V reaktoru dochází ke štěpení jader atomů těžkých prvků, převážně uranu nebo plutonia. To je vyvoláno srážkou letícího neutronu s jádrem atomu. Z místa štěpení se velkou rychlostí rozletí dva odštěpky (atomová jádra lehčích prvků) a dva nebo tři volné neutrony. Zabrzděním odštěpků - tedy přeměnou jejich kinetické energie na tepelnou - se v okolním materiálu uvolní teplo, které pak přestupuje z palivových proutků do chladiva proudícího reaktorem.

 

Jako palivo se v jaderných elektrárnách používá obohacený uran (izotop uranu U-235) - tedy přírodní uran, ve kterém byl navýšen obsah izotopu. Co že je to ten izotop? Izotop je označení pro nuklid v řadě nuklidů v jednom prvku. A co že je to ten nuklid, sakra? Nuklid je soubor atomů se stejným protonovým číslem a nukleonovým číslem. A to znamená co? To znamená, že tenhle fanklub je pro skutečné intelektuály, kteří vědí, že shodné protonové číslo znamená, že počet protonů v jádře znamená to, že se jedná o jeden prvek…, což dá přeci rozum, ne?

… A zpět k tématu. … byl navýšen obsah izotopu z původních 0,5 % na 2-5 % …, ať už to znamená cokoli.

 

Vyhořelé jaderné palivo z elektráren tvoří asi 1% objemu všech jaderných odpadů na světě.  Ovšem zároveň obsahuje 90 % veškeré radioaktivity v odpadech.

 

Získávání energie z jádra však není úplně dokonalý způsob výroby energie (ono taky co je dokonalé, že?). Proto se stále víc a víc do popředí dere nutnost vzniku tzv. fúzního reaktoru. Zatím kde nic tu nic.

 

První reaktor spustili (kde jinde) v USA. Jenomže ten vyráběl jenom plutonium. Další byl ve Velké Británii, ale z něj netekla „šťáva“ do veřejné sítě. Až sovětský čelověk nakopl kdesi u Oblinska v roce 1954 pekelný stroj o výkonu cca 5000 kW. Jenomže ten fungoval jen krátkou dobu, než byl odstaven (proč, to si dokážeme snadno domyslet).

 

V současné době pokrývají jaderné elektrárny přibližně 16 % celkové produkce světové elektřiny. Někdo by chtěl, aby to bylo více, jiný, aby to bylo méně. Nadšenci tvrdí, že díky jaderné energetice svět přijde ročně o téměř 2 miliardy tun emisí CO₂. To bylo ještě donedávna hlavní PRO jaderné energetiky. Nicméně tvrdit, že výroba energie z jádra je ekologická, není tak úplně přesné. I jaderná energie je energií z tzv. neobnovitelných zdrojů. To znamená, že při její výrobě vzniká odpad. Tedy radioaktivní odpad a horká voda. (Zde je dobré podotknout, že vodní pára má negativní vliv na poškozování ozonové vrstvy. Způsobuje asi 60 % zemského přirozeného skleníkového efektu.) Mimo to se jaderná elektrárna musí postavit, což je docela razantní zásah do krajiny a ekosystému. Byť na druhou stranu, jaderná elektrárna se dá postavit téměř všude. I v seizmicky neklidném Japonsku, že?

Proti jaderné energetice hovoří i občasná selhání s nedozírnými následky. Doposud došlo ve světě celkem k 6 velkým haváriím. Pojďme se na ně ve stručnosti podívat.

 

Malou galerii největších jaderných skvostů si můžete prohlédnout ZDE.

 

A co naše jaderné elektrárny?

Ani v tehdejším Československu jsme nemohli zůstat pozadu za světem. 22. února 1977 se v Jaslovských Bohunicích při výměně palivového článku dostal silikagel (absorbér vlhkosti) do tzv. „distančních mřížek“. Tím se narušil proces chlazení reaktoru a následné lokální přehřátí způsobilo tavení a propálení roury „potrubí těžké vody“ moderátoru. Těžká voda tak pronikla částečně i do sekundárního okruhu. A to už byl závažný problém.

 

Mimochodem, jen díky duchapřítomnosti a odvaze dvou zaměstnanců této elektrárny bylo zabráněno další havárii začátkem ledna 1976, kdy začal z reaktoru unikat CO₂. Jednalo se o mechanickou závadu a dva dotyční uzavřeli otevřený palivový kanál, kterým plyn unikal. Po vzoru ostatních i naše veřejná místa oba incidenty po dlouhou dobu utajovala.

 

Na radioaktivní odpad s lopatou

Jaderná energetika existuje už něco přes půl století. I přes drobné zádrhele ji v budoucnu čeká nejspíš konjunktura a stejně tak vášnivé diskuze o její smysluplnosti. Jako vedlejší efekt její existence tu za ono půlstoletí máme už něco kolem 300 tisíc tun radioaktivního odpadu. A každým rokem se toto číslo zvyšuje o 12 dalších tun (při stávajícím počtu jaderných elektráren). Jaderný odpad není plast, aby se šoupl do kontejneru, nebo autovrak, aby se někam nenápadně zaparkoval. Je to docela prevít a naštěstí je mu věnována patřičná pozornost. Například německé ministerstvo životního prostředí navrhuje radioaktivní odpad zakopat pod zem na 1000 let. Předpokládá, že během tisíce let lidstvo přijde na to, co s jaderným odpadem dál. Pak se prostě jednoduše vykope, zrecykluje nebo se z něj vyrobí dětské hračky. Ale vážně. Předpokládá se, že v budoucnu bude možné takto uložené palivo z bezpečných podzemních skladišť vyjmout a spálit například ve vysokotepelných reaktorech. Tato záhadná zařízení by se měla začít uvádět do provozu někdy po roce 2040. Nicméně v případě vysoce radioaktivního odpadu se při stávajících úvahách politiků jedná o provizorium. Komise EU již zveřejnila návrh směrnice pro nakládání s radioaktivním odpadem. Pokud bude směrnice schválena, pak bude platit právně závazný a vymahatelný systém, který zajistí, aby všechny členské země EU postupovaly společně. Návrh směrnice počítá, mimo jiné, s vytvořením společných úložišť. To povede pravděpodobně k nekonečným tahanicím, KDE budou tato úložiště vytvořena, a po jejich vyřešení k následnému „exportu“ jaderného odpadu „za účelem jeho bezpečného uložení“.

 

Jen v EU je v současnosti v provozu 143 jaderných reaktorů (ve 14 zemích). Ročně jen státy EU vyprodukují 7000 kubických metrů vysoce radioaktivního odpadu, ukládaného do tzv. dočasných úložišť. Ta nejsou příliš bezpečná. Jsou ohrožena mezinárodním terorismem, požáry či obyčejnými zemětřeseními. O mafiánech a drobných zlodějíčcích nemluvě.

 

Odkazy

První úložiště radioaktivních odpadů se testuje. Více o tom ZDE.

V úložištích jaderných odpadů dochází místo. Více o tom ZDE.

Rozhovor s účastníkem utajované havárie v Jaslovských Bohunicích.

A opačný názor.

Je elektřina z jádra skutečně něčím prospěšná tzv. boje proti změnám klimatu?  Více ZDE.

Odborněji zaměřený článek pojednávající o jaderných odpadech si přečtěte ZDE.

Jak je na tom Evropa s jadernými reaktory, které je třeba vyřadit z provozu? ZDE.

Bude Česká republika opět velmocí v oblasti těžby uranu? Článek z HN z dubna 2016 ZDE.

 

Zdroje: Odpady, ČVUT Praha, Centrum výzkumu Řež, internetové materiály, česká nukleární společnost, HN, temelin.cz

jak třídit.png

V ČR se aktuálně musíme zbavit kolem 9000 tun vysoce aktivního odpadu a vyhořelých paliv. SÚRAO má v ČR tři úložiště radioaktivního odpadu. Bratrství, úložiště Richard u Litoměřic a úložiště v areálu jaderné elektrárny Dukovany. V současné době vybírá SÚRAO lokalitu pro vznik hlubinného úložiště vyhořelého paliva z jaderných elektráren, vhodné místo chce vybrat do roku 2025.

 

Každý rok vyprodukují jaderné elektrárny po celém světě kolem 200 000 metrů krychlových nízkoaktivních a středně aktivních odpadů. Dále přibližně 10 000 metrů krychlových vysokoaktivních odpadů, včetně vyhořelého paliva. 

NEJPOPULÁRNĚJŠÍ HAVÁRIE JADERNÝCH ELEKTRÁREN

11. března 2011 Japonsko (Fukušima) 

Nejnovější z přírůstků jaderných nehod, který, jak se zdá, konečně přesvědčil i jinak odolné politiky, že jaderná energie sice představuje hezký byznys, ale není úplně bezpečná. O nehodě nemá smysl se rozepisovat. Elektrárna byla poškozena zemětřesením a s ním spojenou vlnou tsunami. Fanklub předpokládá, že skutečné škody se v současnosti tají a vyjdou najevo až za několik let, stejně jako ve většině níže uvedených jaderných příhod.

 

30. září 1999 Japonsko (Tokiamura)

Již druhá havárie této oblíbené japonské elektrárny (první někdy v roce 1997). Nekvalifikovaný personál nedopatřením odstartoval nekontrolovatelnou řetězovou reakci, která skončila krásným modrým výbuchem. Ponaučení? Nenechte v jaderných elektrárnách pracovat nekvalifikované pitomce, kteří neumějí ovládat čerpadla a raději používají kbelíky a kteří mají alespoň základní znalosti
o číslech…,  to byla totiž hlavní příčina této epochální jaderné katastrofy, na kterou jsou Japonci bezpochyby velmi pyšní.

 

26. dubna 1986 Ukrajina (Pripjať)

Legendární Černobylská havárie, která světu ukázala, že (tehdejší) Sovětský Svaz je skutečnou jadernou velmocí - a to ve všech oblastech. Samotným sovětským odborníkům porucha na jejich systému asi divná nepřišla. První, kdo zaregistroval něco podivného ráno 28. Dubna, byli Švédové, které vyděsila abnormální úroveň radiace. Záhy zjistili, že fouká od sovětských hranic. Ptají se Kremlu, Kreml zatlouká, jak jen to jde (těžko říct, jestli úmyslně nebo ze zvyku). Později však Kreml vyšel s pravdou ven. Sovětští jaderní experti zkrátka přetlakovali reaktor parou a ten vybuchl (nutno připomenout, že k nehodě nedošlo při běžném provozu, ale během plánované odstávky, kdy obsluha ignorovala všechna bezpečnostní opatření). Podle Greenpeace stály hrátky s tlakem páry 650 000 životů (Ruské zdroje uvádějí 50 ihned a dalších 10 000 v průběhu dalších několika let), o dlouhodobých následcích nemluvě. Jenže věřte Greenpeace a Rusům, že? Radioaktivní mrak se tehdy díky příznivým větrům přehnal přes celou Evropu. Nejen členové našeho fanklubu považují Černobylskou havárii za největší v dějinách čtvrtstoletí jaderné energetiky. Ještě větší pesimisté tvrdí, že byla dokonce „největší možnou havárií“. Ostatně co horšího než přímé obnažení jádra reaktoru spolu s hořením grafitu může nastat? Na druhou stranu, jeden nikdy neví. Animaci mraku nad Evropou si prohlédněte ZDE. Více o této havárii ZDE.

 

28. března 1979, USA (Pensylvánie)

Po Černobylu asi druhá nejzásadnější jaderná nehoda, která se nestala horší jen díky jiné technologii, než používali Sověti. Říká se, že spořílci, kteří chtějí ušetřit na daních, spouštějí 2. blok jaderné elektrárny Three Miles Island o něco dřív. Spekulace tvrdí, že možná i díky tomu (a souhrou dalších nešťastných náhod) dochází k poruše na chladicím systému a jádro se začne tavit. Naštěstí, na rozdíl od Černobylu, se s úbytkem chladiva výkon reaktoru snižoval. Následuje havárie. Podobně jako Sověti i Američané se zpočátku snaží věc ututlat. Nicméně ututlat do té doby největší jadernou havárii je moc i na experty ze země neomezených možností.

 

7. října 1957, Anglie (hrabství Cumbria)

Havárii způsobily nedostatečné bezpečnostní předpisy a rutina. Při manipulaci s palivem (při výrobě plutonia) tu a tam dochází k únikům energie. To však byla v té době rutinní potíž a vycházelo se z předpokladu, že na druhý den ráno bude vše v cajku. Jednoho dne však nebylo a v reaktoru vznikl požár. I Britové o události veřejnost oficiálně informují až několik dní po havárii. Vláda dokonce váhá s evakuací obyvatelstva z postižené oblasti. Tato havárie v dřevních dobách jaderné energetiky stála život pravděpodobně až 1000 lidí a z radioaktivního mraku se díky jihovýchodním větrům mohla radovat i kontinentální Evropa.

 

12. prosince 1952, Kanada, provincie Ontario

O iniciativních blbcích se říká, že jsou horší než třídní nepřátelé. Takovým byl patrně i technik, který nastavil regulační tyče do plně vytažené polohy, čímž nastavil štěpení uvnitř reaktoru elektrárny Chalk River na maximum. Nouzové zapuštění tyčí zpět selhává a stejně tak tristní nápad snažit se hasit vznikající problém vodou. Tyče změnou žáru popraskají a situace se odborníkům vymyká kontrole
a následuje záplava elektrárny a kontrolního stanoviště několika miliony litrů kontaminované vody. Jaderná havárie je na světě, ale oficiální místa se postarají o dokonalé zatajení (zatím nejlepší
v dějinách jaderných havárií) a celá věc se dostane na veřejnost až po několika letech, kdy už není možné (a ani se příliš nechce) určit počet obětí a výše škod.

 

Krom toho samozřejmě došlo i k mnoha menším poruchám, které se podařilo ututlat, popřípadě nebyly příliš mediálně zajímavé. 

Jaderná velmoc Japonsko má s ukládání jaderného odpadu zásadní problém. Jedná se o seismicky neklidné souostroví, kde je výstavba stálého úložiště jaderného odpadu více než riskantní podnik.

Concept 42
  • Wix Facebook page
  • Instagram Social Icon

© 2007 - 2019 TŘÍDĚNÍODPADU.CZ | CONCEPT42

Projekt není dotovaný z veřejných zdrojů.

750_wide.jpg