RADIOAKTIVNÍ ODPAD

JAK SE ZPRACOVÁVÁ RADIOAKTIVNÍ ODPAD?

Radioaktivními odpady rozumíme ty odpady, které mají radioaktivní vlastnosti, a nevíme, co s nimi. Kromě odpadů z energetiky se jedná například o dekontaminační prostředky, vysloužilé pracovní pomůcky, kontaminované kapaliny, vyřazené přístroje a v neposlední řadě i vybavení jaderných elektráren. Zkrátka cokoli, co je radioaktivní.

Zatímco odpady z energetiky jsou vesměs stejného charakteru, ostatní radioaktivní odpad, který vzniká v tzv. institucionální sféře (výzkum, zdravotnictví nebo průmysl) je vpravdě velmi rozmanitý. Nakládáním s většinou těchto institucionálních radioaktivních odpadů se v České republice zabývá Ústav jaderného výzkumu Řež, který je také největším původcem tohoto druhu odpadu v ČR (až 60 %).

Instalovaný výkon jaderných elektráren za minulý rok stoupl o 3,4 % na nové historické maximum 370 gigawattů. 

 

Radioaktivní odpad dělíme následovně:

Předně se tyto odpady dělí na pevné, kapalné a speciální.

 

1. Nízkoaktivní - obvykle zbytky málo kontaminovaných materiálů

Nízkoaktivní odpady tvoří asi 90 % veškerých radioaktivních odpadů. Jedná se o zbytky
z radioaktivních provozů, jako jsou drtě, kovy, papírové a plastikové obaly, nářadí a ochranné oděvy tvoří objemově značnou část radioaktivních odpadů jako celku. Tyto látky lze ukládat do povrchových úložišť. Spalitelná část těchto odpadů bývá před uložením zpopelněna. Poločas rozpadu nízkoaktivních odpadů je zhruba 30 let.

 

2. Středně aktivní - více kontaminované materiály

Tento odpad nemůže být zařazen do kategorie nízkoaktivního odpadu, ale zároveň nevyžaduje speciální zacházení jako vysokoaktivní odpad. Při manipulaci a přepravě středně aktivního odpadu je nutné stínění, ale uvolňované teplo je malé. Jedná se o servisní materiály, jako jsou povlaky paliva, konstrukční materiály palivových souborů, nečistoty ve formě kalů, náplně kolon chemické úpravy chladiv, moderátorů, ale i zařízení na úpravu vyhořelého paliva. Některé z těchto odpadů vyžadují trvalé uložení v hlubinném geologickém úložišti, v ostatních případech je možné použít úložiště povrchového typu.

 

3. Vysoce aktivní - například vyhořelé jaderné palivo či zbytky po jeho přepracování

Tento odpad uvolňuje značné množství tepla - vyžaduje chlazení a stínění. Více než 90 % tohoto druhu odpadu tvoří vyhořelé palivové články z jaderných elektráren. Zásadním nebezpečím vysoce aktivních odpadů je velká koncentrace radioaktivních a extrémně dlouhodobých radionuklidů, s poločasem rozpadu sto tisíc i více let. Odborníci uvádějí, že nejnebezpečnější doba je prvních zhruba 300 let.Ze všech radioaktivních odpadů představují vysoce aktivní odpady nejmenší množství co do objemu, ale obsahují 90 % veškeré radioaktivity. Bez zajímavosti není ani to, že i radioaktivní odpady se třídí. Více o tom ZDE.

 

Kam s tím?

Vysoce radioaktivní odpady ztrácejí svou radioaktivitu odhadem za několik set let. Možná i proto se první opravdu trvalé úložiště radioaktivního odpadu už buduje u problematické finské elektrárny Olkiluoto. Odpad by se zde měl začít skladovat v hloubce přes 400 m v žulovém masivu. A to od roku 2025. Od roku 1983 se kutá v Nevadě úložiště v Yucca Mountain. I sem by se měl začít odpad navážet kolem roku 2020. Ale nebude. Obamova administrativa toto úložiště zatrhla kvůli nestabilnímu podloží. Vynalézavé Švédy napadlo ukládat radioaktivní odpad v žule na dně Baltského moře. Naopak zjemnělí Francouzi dávají přednost jílovým vrstvám u vesnice Bure u Nancy. Švýcarsko zvažuje vykopat kobky pro radioaktivní odpad severozápadně od kantonu Curych a podobně jako francouzští specialisté i ti jejich doporučují jíl. Čína se chystá vyvážet svůj odpad do pouště Gobi. Více o hledání úložišť radioaktivních odpadů ve světě ZDE. Nicméně jako první vydali stavební povolení k vybudování trvalého podzemního úložiště jaderného odpadu ve Finsku. A to kdesi na ostrově Olkiluoto u jaderné elektrárny nedaleko Raumy na jihozápadě země a v provozu by mělo být asi v roce 2023. V současnosti se toto úložiště jaderného odpadu testuje. Více ZDE.

 

V České republice máme zatím tzv. dočasná úložiště, a to v dukovanské elektrárně. Toto úložiště (2 sklady, 55 000 m²) v současnosti stačí pro odpad z obou našich elektráren. Nicméně své úložiště buduje i Temelín (což v souvislosti s předchozí větou vyvolává jisté otázky) a ČEZ hodlá vybudovat mezisklad někde v okolí lokality, které se říká Skalka…, jak poetické. Ostatní jaderné odpady, tedy odpady z výzkumu či odpady ze zdravotnictví, se skladují v bývalých dolech Richard u Litoměřic a dole Bratrství u Jáchymova.

 

A co reaktory jako takové?

Zatímco se pozornost věnuje výstavbám (popřípadě haváriím) jaderných elektráren, vysloužilé reaktory a jim podobná zařízení si žijí skromně bez zájmu veřejnosti a médií. A to je chyba. V současnosti je ve světě něco něco přes 200 zařízení tohoto typu, která jsou určena k likvidaci. Většina z nich proto, že jsou již za hranicí životnosti (která může být u reaktorů až 60 let). O likvidaci několika reaktorů bylo rozhodnuto „politicky“ a 6 reaktorů se likvidovalo z důvodu havárie (jeden z nich i v Jaslovských Bohunicích). Po celé Evropě se tak likvidovalo a likviduje 50 reaktorů a během několika dalších let bude třeba zlikvidovat další reaktory tzv. 1. generace, které se budovaly v 60. letech minulého století.

 

Jak se likvidují jaderné reaktory? 

Dlouho. Neuvěřitelně dlouho. Dekonstrukce a likvidace takového zařízení může trvat až 15 let a probíhá v několika fázích. Logicky nejprve je třeba zlikvidovat vyhořelé palivo. Pak následuje likvidace tzv. jaderného ostrova. Tedy místa, kde se nachází samotný reaktor a jeho primární okruh. Tedy prostor, ve kterém je předpoklad, že je rovněž zasažen radiací. Takže demontáž a likvidace zařízení v tomto okruhu rovněž vyžaduje zvláštní režim, a nejen bagr. V rámci ještě většího sekundárního okruhu padnou za oběť dekonstrukci turbíny a podobná velká zařízení a až úplně nakonec se likvidují budovy, skladiště a podobné přilehlé prostory. Jak vidno, likvidace takové elektrárny není jednoduchý proces. A věřte, že je i monstrózně finančně nákladný. Z toho důvodu země, které energii z jádra vyrábějí, většinou zakládají jakési jaderné účty. Na ty provozovatelé elektráren přispívají stanovenou částkou z každé vyrobené kilowatthodiny, a to po celou dobu provozu zařízení. No a až elektrárna doslouží, lze tyto prostředky použít k částečnému krytí její likvidace.

Zdroj: česká nukleární společnost

 

Jak zacházíme s radioaktivním odpadem v České republice?

Zodpovědně. V České republice zodpovídá za skladování radioaktivních odpadů stát prostřednictvím instituce, která se jmenuje SÚRAO (Správa úložišť radioaktivních odpadů). Nedělá to samozřejmě zadarmo. Peníze získává jednak od státu formou dotací, a jednak od původců jaderného odpadu. A naopak, obce, na jejichž území se nachází úložiště jaderného odpadu, získávají z těchto peněz svůj díl.

V České republice plánujeme s umístěním zhruba 9,5 tisíce tun použitého paliva a kolem 4,5 tisíce kubíků ostatních druhů radioaktivních odpadů, jako jsou odpady z vyřazování jaderných elektráren.

Předpokládá se, že příprava úložiště jaderného odpadu v ČR bude stát 1,3 miliardy Kč. Mělo by být provozuschopné v roce 2065.

Ale jaderné odpady nepocházejí jen z elektráren. Obohacené jaderné odpady vznikají i ve výzkumu, potažmo ve zdravotnictví. Na přelomu roku 2013 byly z ČR do Ruska vyvezeny stovky kilogramů vyhořelého jaderného paliva z Centra výzkumu Řež. Pro účely technologického využití, například v jaderné pumě, by bylo třeba koncentraci štěpitelného izotopu zvýšit na nějakých 95 %. Ve výzkumu se používá palivo s obohacením max. 90 %. Jen pro zajímavost, v energetických reaktorech se používá palivo s obohacením max. 5%. Podobných transportů se z ČR již uskutečnilo několik.

 

Do roku 2015 měly státy sdružené v EU předložit národní plány pro nakládání s jaderným odpadem. A zejména, jak mají v úmyslu ukládat vyhořelé palivo. Sama EU považuje za nejúčelnější tzv. hlubinná úložiště. 

 

Předpokládané světové zásoby štěpných zdrojů mohou vydržet i tisíce let, tvrdí geologové. Případné fúzní zdroje jsou takřka nevyčerpatelné.

 

K 1. únoru 2019 bylo ve 30 státech světa podle statistik WNA (World Nuclear Association – Světová jaderná asociace) v provozu 445 jaderných reaktorů s celkovou instalovanou kapacitou 395 657 MWe. Ve výstavbě je jich 57 ve 17 zemích. Plánuje se výstavba 126 reaktorů. Celkem se ve světě předběžně uvažuje o vybudování dalších 383 reaktorů, jejichž instalovaný výkon by měl dosáhnout asi 439 572 MW.  Rozmístění jaderných reaktorů v Evropě ZDE.

Jaderné energetice se brání Rakousko, Španělsko, Portugalsko a Dánsko. Tyto podlé země jsou výhradně proti výrobě elektřiny v jaderných elektrárnách. V Polsku v roce 2015 vypsali tendr na výstavbu vůbec první jaderné elektrárny. Naopak nejaktivnějším jaderným energetikem je zřejmě Litva, která vyrábí z jádra nejvíce energie na světě. 

 

Nejvíce jaderných zdrojů funguje v USA (98), ve Francii (58), Číně (45), Japonsku (37), Rusku (35), Jižní Koreji (23), Indii (22), Kanadě (19) a Ukrajině a Velké Británii (obě 15). V zemích EU se většinou používají tlakovodní reaktory PWR (65 %), co do četnosti jsou na druhém místě varné reaktory BWR (22 %). Využívány jsou také reaktory těžkovodní, grafitové, plynem chlazené, rychlé a další typy. (Zdroj: ČEZ).

 

Co je to jaderná elektrárna? 

Řečeno chytře, jedná se o jakési technologické zařízení, které slouží k přeměně „vazebné energie jader těžkých prvků na elektrickou energii“. Z této myšlenky nikdo nezmoudří. Naopak řečeno zjednodušeně se jedná o parní elektrárnu, ve které se energie získaná z reaktoru používá k výrobě páry, která pohání turbíny, které pohánějí alternátory a tyto alternátory pak vyrábějí elektrickou energii.

 

V reaktoru dochází ke štěpení jader atomů těžkých prvků, převážně uranu nebo plutonia. To je vyvoláno srážkou letícího neutronu s jádrem atomu. Z místa štěpení se velkou rychlostí rozletí dva odštěpky (atomová jádra lehčích prvků) a dva nebo tři volné neutrony. Zabrzděním odštěpků - tedy přeměnou jejich kinetické energie na tepelnou - se v okolním materiálu uvolní teplo, které pak přestupuje z palivových proutků do chladiva proudícího reaktorem.

 

Vyhořelé jaderné palivo z elektráren tvoří asi 1% objemu všech jaderných odpadů na světě.  Ovšem zároveň obsahuje 90 % veškeré radioaktivity v odpadech.

 

Získávání energie z jádra však není úplně dokonalý způsob výroby energie. Proto se stále víc a víc do popředí dostává nutnost vzniku tzv. fúzního reaktoru. Co je to fúzní reaktor si přečtěte třeba ZDE.

 

První běžný reaktor spustili  v USA. Jenomže ten vyráběl jenom plutonium. Další byl ve Velké Británii, ale z něj netekla „šťáva“ do veřejné sítě. Až sovětský čelověk nakopl kdesi u Oblinska v roce 1954 pekelný stroj o výkonu cca 5000 kW. Jenomže ten fungoval jen krátkou dobu, než byl odstaven (proč, to si dokážeme snadno domyslet).

 

V současné době pokrývají jaderné elektrárny přibližně 16 % celkové produkce světové elektřiny. Někdo by chtěl, aby to bylo více, jiný, aby to bylo méně. Nadšenci tvrdí, že díky jaderné energetice svět přijde ročně o téměř 2 miliardy tun emisí CO₂. To bylo ještě donedávna hlavní PRO jaderné energetiky. Nicméně tvrdit, že výroba energie z jádra je ekologická, není tak úplně přesné. I jaderná energie je energií z tzv. neobnovitelných zdrojů. To znamená, že při její výrobě vzniká odpad. Tedy radioaktivní odpad a horká voda. Zde je dobré podotknout, že vodní pára má negativní vliv na poškozování ozonové vrstvy. Způsobuje asi 60 % zemského přirozeného skleníkového efektu. Mimo to se jaderná elektrárna musí postavit, což je docela razantní zásah do krajiny a ekosystému. K tomu je ještě třeba přičíst požadavky na kvalitu a bezpečnost, což se odráží v mnohem vyšších nákladech na stavbu. Otázkou tedy je, do jaké míry je třeba opravdu nové bloky elektráren stavět a do jaké míry je za tím vším podpora ekonomických zájmů. Více na toto téma třeba ZDE.

A co naše jaderné elektrárny?

Ani v někdejší Československo se nukleárním karambolům nevyhnulo. 22. února 1977 se v Jaslovských Bohunicích při výměně palivového článku dostal silikagel (absorbér vlhkosti) do tzv. „distančních mřížek“. Tím se narušil proces chlazení reaktoru a následné lokální přehřátí způsobilo tavení a propálení roury „potrubí těžké vody“ moderátoru. Těžká voda tak pronikla částečně i do sekundárního okruhu. A to už byl závažný problém.

Dvě jaderné elektrárny – temelínská a dukovanská – dokážou při plném provozu pokrýt téměř polovinu roční spotřeby ČR.

 

Mimochodem, jen díky duchapřítomnosti a odvaze dvou zaměstnanců této elektrárny bylo zabráněno další havárii začátkem ledna 1976, kdy začal z reaktoru unikat CO₂. Jednalo se o mechanickou závadu a dva dotyční uzavřeli otevřený palivový kanál, kterým plyn unikal. Po vzoru ostatních i naše veřejná místa oba incidenty po dlouhou dobu utajovala.

 

Odkazy

Aktuální zpravodajství ze světa jaderné energetiky na atominfo.cz.

Nukleární infografika na World Nuclear Assiciation Image Library.

Budeme ukládat radioaktivní odpad do kontejnerů? Možná. Více ZDE.

První úložiště radioaktivních odpadů se testuje. Více o tom ZDE.

V úložištích jaderných odpadů dochází místo. Více o tom ZDE.

Rozhovor s účastníkem utajované havárie v Jaslovských Bohunicích.

A opačný názor.

Je elektřina z jádra skutečně něčím prospěšná tzv. boje proti změnám klimatu?  Více ZDE.

Odborněji zaměřený článek pojednávající o jaderných odpadech si přečtěte ZDE.

Jak je na tom Evropa s jadernými reaktory, které je třeba vyřadit z provozu? ZDE.

Bude Česká republika opět velmocí v oblasti těžby uranu? Článek z HN z dubna 2016 ZDE.

 

Zdroje: Odpady, ČVUT Praha, Centrum výzkumu Řež, internetové materiály, česká nukleární společnost, HN, temelin.cz

V ČR se aktuálně musíme zbavit kolem 9000 tun vysoce aktivního odpadu a vyhořelých paliv. SÚRAO má v ČR tři úložiště radioaktivního odpadu. Bratrství, úložiště Richard u Litoměřic a úložiště v areálu jaderné elektrárny Dukovany. 

 

Každý rok vyprodukují jaderné elektrárny po celém světě kolem 200 000 metrů krychlových nízkoaktivních a středně aktivních odpadů. Dále přibližně 10 000 metrů krychlových vysokoaktivních odpadů, včetně vyhořelého paliva. 

NEJZNÁMĚJŠÍ HAVÁRIE JADERNÝCH ELEKTRÁREN

11. března 2011 Japonsko (Fukušima) 

Elektrárna byla poškozena zemětřesením a s ním spojenou vlnou tsunami. Předpokládá se, že skutečné škody se v současnosti tají a vyjdou najevo až za několik let, stejně jako ve většině níže uvedených jaderných příhod.

 

30. září 1999 Japonsko (Tokiamura)

Již druhá havárie této japonské elektrárny (první někdy v roce 1997). Nekvalifikovaný personál nedopatřením odstartoval nekontrolovatelnou řetězovou reakci, která skončila výbuchem. 

 

26. dubna 1986 Ukrajina (Pripjať)

Legendární Černobylská havárie, která světu ukázala, že (tehdejší) Sovětský Svaz je skutečnou jadernou velmocí - a to ve všech oblastech. Samotným sovětským odborníkům porucha na jejich systému asi divná nepřišla. První, kdo zaregistroval něco podivného ráno 28. Dubna, byli Švédové, které vyděsila abnormální úroveň radiace. Záhy zjistili, že fouká od sovětských hranic. Ptají se Kremlu, Kreml nic. Později však Kreml vyšel s pravdou ven. Sovětští jaderní experti přetlakovali reaktor parou a ten vybuchl (nutno připomenout, že k nehodě nedošlo při běžném provozu, ale během plánované odstávky, kdy obsluha ignorovala všechna bezpečnostní opatření). Podle Greenpeace stály hrátky s tlakem páry 650 000 životů (Ruské zdroje uvádějí 50 ihned a dalších 10 000 v průběhu dalších několika let), o dlouhodobých následcích nemluvě. Radioaktivní mrak se tehdy díky příznivým větrům přehnal přes celou Evropu. Černobylská havárie je považována za největší v dějinách čtvrtstoletí jaderné energetiky. Ostatně co horšího než přímé obnažení jádra reaktoru spolu s hořením grafitu může nastat? Na druhou stranu, jeden nikdy neví. Animaci mraku nad Evropou si prohlédněte ZDE. Více o této havárii ZDE.

 

28. března 1979, USA (Pensylvánie)

Po Černobylu asi druhá nejzásadnější jaderná nehoda, která se nestala horší jen díky jiné technologii, než používali Sověti. Říká se, že spořílci, kteří chtějí ušetřit na daních, spouštějí 2. blok jaderné elektrárny Three Miles Island o něco dřív. Spekulace tvrdí, že možná i díky tomu (a souhrou dalších nešťastných náhod) dochází k poruše na chladicím systému a jádro se začne tavit. Naštěstí, na rozdíl od Černobylu, se s úbytkem chladiva výkon reaktoru snižoval. Následuje havárie. Podobně jako Sověti i Američané se zpočátku snaží věc ututlat. Nicméně ututlat do té doby největší jadernou havárii je moc i na experty ze země neomezených možností.

 

7. října 1957, Anglie (hrabství Cumbria)

Havárii způsobily nedostatečné bezpečnostní předpisy a rutina. Při manipulaci s palivem (při výrobě plutonia) tu a tam dochází k únikům energie. To však byla v té době rutinní potíž a vycházelo se z předpokladu, že na druhý den ráno bude vše v pořádku. Jednoho dne však nebylo a v reaktoru vznikl požár. I Britové o události veřejnost oficiálně informují až několik dní po havárii. Vláda dokonce váhá s evakuací obyvatelstva z postižené oblasti. Tato havárie v dřevních dobách jaderné energetiky stála život pravděpodobně až 1000 lidí a z radioaktivního mraku se díky jihovýchodním větrům mohla radovat i kontinentální Evropa.

 

12. prosince 1952, Kanada, provincie Ontario

Technik nastavil regulační tyče do plně vytažené polohy, čímž nastavil štěpení uvnitř reaktoru elektrárny Chalk River na maximum. Nouzové zapuštění tyčí zpět selhává a stejně tak i nápad snažit se hasit vznikající problém vodou. Tyče změnou žáru popraskají a situace se odborníkům vymyká kontrole a následuje záplava elektrárny a kontrolního stanoviště několika miliony litrů kontaminované vody. Jaderná havárie je na světě, ale oficiální místa se postarají o dokonalé zatajení (zatím nejlepší
v dějinách jaderných havárií) a celá věc se dostane na veřejnost až po několika letech, kdy už není možné (a ani se příliš nechce) určit počet obětí a výše škod.

 

Krom toho samozřejmě došlo i k mnoha menším poruchám, které se podařilo ututlat, popřípadě nebyly příliš mediálně zajímavé. 

Podle agentury Reuters je jedno z nejnebezpečnějších úložišť jaderného odpadu zřízeno v bývalém Sovětském svazu. Jde o území mezi Uzbekistánem, Tádžikistánem a Kyrgistánem. Typicky „po Rusku“ mizerně zbudované úložiště obsahuje radioaktivní odpady pocházející z tajných vojenských projektů. K první havárii zde došlo zřejmě v roce 1958, kdy voda z protržené přehrady strhla část radioaktivních odpadů. Radioaktivita pronikla na pole, do vodních toků. Zhoubná onemocnění v této oblasti převyšují prý dvojnásobně okolní průměr. Pro zpevnění tohoto rizikového úložiště je podle expertů třeba něco kolem 30 milionů Eur. A ty peníze samozřejmě tyto země nemají. Další dědictví země, ze které nikdy nevzešlo nic dobrého.

  • Wix Facebook page
  • Instagram Social Icon
trideniodpadu.cz kontakt

© 2007 - 2020 TŘÍDĚNÍODPADU.CZ | CONCEPT42

KONTAKT

Tento web není dotovaný z veřejných zdrojů.

Kniha 7 pádů dpadu