OSTATNÍ ODPADY
Bylo by velmi naivní domnívat se, že na světě jsou jen ty odpady, které můžeme třídit, nebo o kterých sem tam něco šustne v médiích. Svět odpadů skrývá i méně známé druhy. Některé z těch méně známých jsou dokonce veřejnosti téměř neznámé. Žijí si svým životem stranou zájmu. To však neznamená, že by na ně nepamatovala legislativa, katalog odpadů, nebo jejich původci.
Na této stránce najdete informace o jinak málo známých odpadech, které se nepodařilo zařadit do ostatních kategorií.
CO₂
Ano, životadárný CO₂ je také někdy považován za odpad. Zdá se nám, že je ho přespříliš a že je příčinou klimatických změn (zastarale řečeno globálního oteplování). No, s jistotou to nevíme, ale proč tomu nevěřit. Pokud tedy budeme považovat CO₂ za odpad pak vězte, že i s ním se dá dále pracovat. CO₂ lze prý použít k výrobě polyuretanů. Firma Covestro plánuje zprovoznění výrobní linky na výrobu polyolu, což je jedna ze složek, ze které se polyuretany vyrábějí. A ve které nahradí až pětinu fosilních surovin. Dále se pracuje s myšlenkou, která by dokázala využít CO₂ k výrobě syntetických vláken a kaučuků. Jak vidno, CO₂ se možná naučíme zpracovávat k výrobě chemikálií. Dovolte kacířské zamyšlení: pokud se jednou CO₂stane surovinou, ze které dokážeme něco vyrábět (a zpeněžit to), bude ho třeba mít neustále dostatečné množství, viďte?
Mimo to do roku 2020 MŽP nemá v úmyslu povolit v České republice ukládat CO₂ pod zem. Na Islandu to už vědci zkusili. V roce 2012 tu napumpovali do země 220 tun CO₂. Přidali něco vody a radovali se, jak to všechno hezky zareagovalo s čedičem. Jediná překážka, která zatím brání měnit plyn na minerál je astronomická cena. A pravda taky enormní množství vody.
Zdroj: Odpady 1, 2 a 7/2016 | EPS ČR
ELEKTRICKÉ KABELY
Elektrické kabely jsou svým způsobem elektroodpad. A jako každý elektroodpad v sobě skrývají vzácné kovy, které je z nich vhodné získat zpět pro další použití. Stejně tak je možné zpětně využít i materiály z izolace. Předně se snažíme z kabeláží získat měď a hliník. A jak se recyklují kabely? Jako u všech odpadů je třeba je precizně vytřídit podle druhu. Gumové a tzv. samo-zhášecí kabely recyklovat nelze vůbec. Pálí se. Silné kabely se takzvaně pářou a kov se z nich vyjímá ručně. Většina ostatních kabelů prochází procedurou drcení s následným oddělením lehké izolace od těžšího kovu pomocí jednoduchých separátorů. Kovy získané tímto postupem se najdou uplatnění převážně v kovohutích. Granulát získaný z izolací je pak dále prodáván zpracovatelům plastu. Kabely a drátky je možné odevzdávat do kontejnerů na elektroodpad. Máte-li jich větší / delší množství, neváhejte je věnovat sběrnému dvoru. Více o recyklaci elektrických kabelů naleznete ZDE.
JEMNOZRNNÉ ODPADY Z HUTNÍHO PRŮMYSLU
Že jste o tomto odpadu nikdy neslyšeli? Není se čemu divit. Žije si svým vlastním životem v podobě odprašků z filtračních zařízení, hutních kalů nebo jako drobný odpad do velikosti zhruba 30 mm. Tento odpad je zajímavý tím, že obsahuje vysoký podíl kovů. A ty je fajn získat zpět. Donedávna se tyto vzácné odpady nijak nevyužívaly. Ačkoli jen u nás na severní Moravě jich vzniká 200 000 tun ročně. Dnes se i tyto odpady zpracovávají. Dík za to patří české firmě Progres Ekotech. Firma vyvinula vlastní technologii, která z jemnozrnných kovonosných odpadů vytváří brikety. Tím je možné tento materiál znovu vrátit do vsázky. Této technologii se říká EcolBriq.
Jelikož tohoto druhu vzniká po světě obrovské množství, a donedávna byl tento odpad likvidován bez užitku, má česká technologie velký potenciál.
Zdroj: Odpady 122018, Progres Ekotech.
CHEMICKÉ ZBRANĚ
Jak víme, poprvé se začalo lidstvo vyvražďovat chemickými zbraněmi ve velkém za 1. světové války u Ypres. Od té doby se staly bohužel svým způsobem populární. Chemické (a biologické) zbraně nejsou jen možnou hrozbou současnosti a budoucnosti, ale i kostlivcem ve skříni minulosti. USA a Rusko sice údajně zlikvidovalo až 90% svých oficiálně přiznaných zásob, avšak zbytek se odhaduje na nějakých 7000 tun. Ten je třeba zlikvidovat. A ještě předtím ideálně i najít. Potíž je totiž i s pozůstatky těchto druhů zbraní tam, kde byly použity nebo testovány. Popřípadě kde byly v minulosti likvidovány – či lépe řečeno ukryty. Jde o pobřežní vody Evropy, Severní Ameriky, Japonska a Austrálie, popřípadě hlubinné mořské oblasti Pacifiku. A co je nejzávažnější je to, že některá tato místa nejsou řádně zdokumentována a to, že obaly, ve kterých byly uskladněny, může postupně narušovat koroze. Je více než zjevné, že nejen likvidace, ale i vyhledávání a identifikace dříve uložených chemických zbraní je nejen problematická, ale především finančně nákladná. Likvidace probíhá například pomocí hydrolýzy a výsledek procesu je pak předáván komerčním firmám zabývajícím se zpracováním průmyslového odpadu. O historii chemických zbraní si přečtěte ZDE.
(Zdroj: Ústav chemie ochrany prostředí, VŠCHT Praha, Odpady 3/2017)
KERAMICKÉ IZOLÁTORY
Co je to? Technicky a logicky vzato se jedná o něco, co izoluje elektřinu. Izolátory najdeme na stožárech elektrického vedení, v trafostanicích a všude tam, kde je zapotřebí něco odizolovat. Životnost takového jednoho izolátoru se udává kolem plus minus 50 let. Záleží na počasí, námaze a dalších faktorech. Co je zajímavější je to, že ročně se jich za nové vymění přes 20 000 kusů. To je prý v přepočtu něco kolem 200 tun. Rok co rok. Běžně se izolátory ukládaly na skládky. Jejich smysluplnému zpracování bránilo materiálové složení. Převážně tzv. litinové spodky, které byly na keramické tělo izolátoru nalisovány. A tudíž i těžko (ekonomicky nákladně) oddělitelné. Zatímco izolátory se nemění, změnila se doba. ČEZ, kterému v oblasti elektrické energie patří kde co, v roce 2015 konečně našel zpracovatele, který je schopen použité izolátory zpracovat. Zpracovatel dokáže keramiku získanou z izolátorů zpracovat při své vlastní výrobě. Litinu pak prodává k dalšímu zpracování.
(Zdroje: ČEZ, Odpady 10/2015)
MAGNETOVÝ PRACH
Co je to magnetový prach? Je to jeden z druhů odpadů, který vzniká zejména při výrobě zařízení k získání tzv. čisté a obnovitelné energie. Zejména pro generátory větrných elektráren se používají velmi účinné magnety. Ty obsahují vzácný minerál neodym. Tento neodym je řazen mezi tzv. kritické materiály (malé zamyšlení nad nimi ZDE). Jelikož je třeba jednotlivé komponenty řezat, brousit a jinak upravovat, vzniká prach. Ten se 'rozpráší' po podlahách dílen a zlikviduje se. A s ním i nemalé množství výše zmíněné suroviny. Nicméně možným zpětným znovuvyužitím tohoto prachu se zabývají vědci v USA.
(Zdroj: ameslab.gov)
ORGANICKÁ ROZPOUŠTĚDLA
Co jsou to organická rozpouštědla? Nic, co byste chtěli mít doma ve vitrínce na ozdobu. Jsou obsažena například v nátěrových hmotách, sklolaminátech, plastu, odmašťovadlech nebo v tiskařských produktech. A samozřejmě mnoha dalších zázracích. V každém případě se jedná o nebezpečné odpady. U vás doma jich moc nenajdete. V průmyslu však již ano. Jejich funkce je, přes všechny snahy najít alternativní řešení, zatím nenahraditelná. Co tedy s nimi? Věřte nevěřte, mohou se destilovat. Použité ředidlo (nebo jiná taková látka) se přivede k bodu varu a tím se ředidlo odpaří od nečistot. Výpary se pak opět nechají zkondenzovat. Recyklace jako vyšitá. Téměř. Zbudou ty nečistoty. Ty se pálí ve spalovnách nebezpečných odpadů. Více o destilaci těchto neřádů čtěte ZDE.
Zdroj: Drexx | Odpady 2/16
JEDNORÁZOVÉ PLENY
Jednorázové plenky jsou dost kontroverzní vynález. Světlo světa spatřily někdy v 50. letech minulého století a od té doby se stávají druhem odpadu, který zabírá čelní příčky co do množství a otravnosti. Statisticky kdosi spočítal, že po každém škvrněti, které si ulevuje do jednorázových plenek, zbude prý kolem tuny odpadu. To je zapříčiněno i tím, že díky pohodlnosti jejich používání, nechává mnoho mamek své prcky používat pleny déle, než by dopustily, kdyby je musely prát. Jednorázové pleny (pro děti i dospělé) jsou problematický odpad. Tento odpad se pálí a skládkuje. Potíž je v jeho vlhkosti. Ta dělá rotyku zejména na skládkách. Jistě vás zajímá: je možné jednorázové pleny recyklovat? Zatím ne. Odhaduje se, že zhruba 10% matek v ČR volí klasické pleny. V tomto patříme na špičku ve vyspělých ekonomikách! Materiály, ze kterých jsou klasické pleny dnes vyráběny, jsou vysoce absorpční a jejich výrobci tvrdí, že je jejich efekt s jednorázovými plenami srovnatelný. A jelikož dnes za nás perou pračky, neexistuje žádná zásadní překážka, proč je nepoužívat. Ale je to každého osobní věc. A jen tak mimochodem, používání klasických plenek vyjde levněji.
PROPAN BUTANOVÉ BOMBY
Dnes se jim již říká LPG – zkapalněný uhlovodíkový (ropný) plyn. Na tento druh odpadů se zapomnělo a v současnosti, pokud nemáte k lahvi potvrzení o nákupu, neexistuje možnost zpětného odběru. Potíž je zejména se starými lahvemi.
Běžná propanbutanová lahev je použitelná maximálně 10 let od poslední revize. To znamená, že starší lahve již ani nelze legálně plnit. Jedná se o odpad, který lze charakterizovat jako „přenosné tlakové nádoby“. Ty musí být označeny od výrobce (značkou o tlakové zkoušce, značkou shody s technickými předpisy CE a dalšími údaji). To je jediné, co po nich současná legislativa (pokud je známo) žádá.
Kam s propanbutanovou bombou / lahví? Rozhodně ne do směsného odpadu. Nenechávejte ji na ulici nebo na chodníku. Nepřevezme ji od vás ani sběrný dvůr.
-
Jako optimální se jeví prázdnou lahev prodat na inzerát (pokud není starší 10ti let).
-
Další možnost je kontaktovat výrobce nebo plnírny a pokusit se domluvit na přímo. Některé plnírny nárazově lahve vykupují.
-
Ve sběrnách železného šrotu si ji od vás vezmou pouze demontovanou. A o to se sami nepokoušejte!
Obce mohou po dohodě se zpracovatelskou firmou nebo plnírnou, provést výkup nebo sběr těchto nádob na území obce nebo města. Nicméně zákon jim to nenařizuje. Ovšem můžete o to obec zažádat. Jako poslední varianta je odevzdání prázdné lahve v rámci svozu nebezpečného odpadu, kamžto vzhledem ke zbytkům obsahu spadá.
RYBÁŘSKÉ SÍTĚ V MOŘÍCH
Pokud dojde k poškození sítě, pro rybáře je nejsnažší síť prostě ve vodě nechat a použít novou. Rybáři bohužel vidí moře pouze jako nevyčerpatelný zdroj. Jejich sítě mohou být až stovky metrů dlouhé. Aby mohly sloužit svému účelu, jsou vyráběny z velmi kvalitních—rozuměj pevných— materiálů. Velikost a pevnost sítí jsou pak zdrojem jakéhosi bizarního řetězce událostí. Volně ložené sítě do sebe zachytávají mořské živočichy, kteří v nich uhynou. To přitahuje mořské predátory, kteří, když se do sítí zachytí, potká zpravidla stejný osud. V sítích tak hyne spousta živočichů, včetně ptáků a velryb, tak to alespoň uvádí organizace World Animal Protection. Angličtina věnovala tomuto jevu téměř poetický termín ghostfishing. Přitom kvalitní materiál, ze kterého jsou rybářské sítě vyrobeny, je zpětně využitelný. Zjednodušeně řečeno jedná se o nylonová vlákna. Ta je možné pomocí kouzel s polymery přeměnit ve velmi kvalitní textilní vlákna. A z těchto vláken vyrábět a prodávat nové produkty. Dnes tak vznikl samoudržitelný druh textilního byznysu. Již existuje systém, v jehož rámci se sítě sbírají, nebo dokonce vykupují a vyrábějí se z nich nové produkty, které mimo předpony eko nabízejí skutečnou kvalitu. Je to povzbuzující, ale ruku na srdce, nebylo by snazší, kdyby rybáři poškozené sítě z moře vytahovali a odevzdávali (nebo prodávali, je to v principu jedno) tyto sítě k dalšímu zpracování? Tím by odpadlo otravně lovení zapomenutých sítí z moře a zbytečný úhyn mořských živočichů. Lze předpokládat, že vznikne nějaký systém plošného výkupu poničených sítí, nebo legislativa přikáže výrobcům participovat na zpětném odběru.
(Zdroj: Material Times).