Ostatní odpady – přehled méně známých druhů odpadu

„Ostatní odpady“ chápejte jako méně známé nebo specifické druhy odpadu, které se běžně netřídí v domácnostech. Patří sem například průmyslové odpady, speciální materiály nebo netradiční druhy odpadu vznikající v různých oborech.

Jaké existují méně známé druhy odpadu

CO₂
Jak se zachází s CO₂ jako s odpadem a jak ho lze využívat

Oxid uhličitý (CO₂) je přirozenou součástí atmosféry a základní podmínkou života na Zemi. Zároveň však ve velkých objemech vzniká jako vedlejší produkt spalování fosilních paliv, průmyslu nebo energetiky. Právě v tomto kontextu se o něm někdy mluví jako o „odpadu“ — tedy o látce, kterou nechceme vypouštět do prostředí bez dalšího využití.

V posledních letech se proto rozvíjejí technologie CCUS (Carbon Capture, Utilisation and Storage), tedy zachytávání, využívání a ukládání CO₂. Cílem je buď jeho trvalé uložení, nebo využití jako suroviny.

Jak lze CO₂ využívat

Možnosti využití zachyceného CO₂ se postupně rozšiřují:

Chemický průmysl – výroba polyolů a polyuretanů (např. firma Covestro už vyrábí plasty s částečným podílem CO₂).
Syntetická paliva a chemikálie – CO₂ lze kombinovat s vodíkem a vyrábět syntetická paliva, alkoholy nebo plasty.
Potravinářství – sycené nápoje, ochranné atmosféry při balení potravin.
Stavebnictví – mineralizace CO₂ do betonu nebo stavebních materiálů.
Biotechnologie – využití mikrořas k produkci biomasy nebo paliv.

Ekonomická návratnost těchto technologií je zatím často problematická.

Ukládání CO₂ pod zem (CCS)

Další možností je geologické ukládání CO₂:

plyn se stlačí a ukládá hluboko pod zem (např. do vyčerpaných ložisek plynu),
nebo se mineralizuje reakcí s horninami.

Známý experiment proběhl například na Islandu (projekt CarbFix), kde se CO₂ po rozpuštění ve vodě poměrně rychle přeměnil na stabilní minerály. Technologie ale vyžaduje velké množství energie i vody a zatím je finančně náročná.

V ČR se ukládání CO₂ dlouhodobě řeší spíše teoreticky — legislativa a ekonomika zatím masivní využití neumožňují.

Realita: CO₂ zatím spíš jen vypouštíme než „recyklujeme“

Celosvětově se dnes využije jen malé procento zachyceného CO₂. Většina emisí stále končí v atmosféře. Zda se CO₂ jednou stane běžnou průmyslovou surovinou, nebo zůstane hlavně problémem k řešení, ukáže až další technologický a ekonomický vývoj. Skeptická otázka je, co se stane, až technologie umožní ekonomicky schůdné zpracování.

ELEKTRICKÉ KABELY
Jak se zpracovávají vyřazené elektrické kabely

Elektrické kabely patří mezi elektroodpad. Obsahují cenné kovy – především měď a hliník – které se vyplatí získávat zpět. Vedle kovového jádra lze často znovu využít i materiály izolace, většinou plastové nebo pryžové.

Kam vyhodit elektrické kabely

Kabely lze odevzdávat v rámci zpětného odběru elektroodpadu nebo ve sběrných dvorech. V ČR se jejich zpracováním zabývá více firem, například specializované recyklační provozy zaměřené na kovový elektroodpad.

Kabelový šrot obsahuje obvykle 30–70 % kovu (měď nebo hliník) podle typu kabelu.
Měď lze recyklovat prakticky bez ztráty kvality a recyklace ušetří až 80–90 % energie oproti těžbě rudy.
Celosvětově se recykluje jen asi 20–25 % elektroodpadu, jehož významnou složkou jsou právě kabely.
1 t recyklované mědi může ušetřit zhruba 200 t vytěžené rudy.

O tom, jak se recyklují elektrické kabely ZDE.

JEMNOZRNNÉ ODPADY Z HUTNÍHO PRŮMYSLU

Že jste o tomto odpadu nikdy neslyšeli? Není se čemu divit. Obvykle vzniká mimo pozornost veřejnosti – například jako odprašky z filtračních zařízení, hutní kaly nebo jemné kovonosné zbytky do velikosti zhruba několika centimetrů.

Co obsahují jemnozrnné odpady z průmyslu a jak se zpracovávají

Tento druh odpadu je zajímavý především vysokým obsahem kovů, které je ekonomicky i environmentálně výhodné získat zpět. V minulosti se tyto materiály často ukládaly na skládky nebo využívaly jen omezeně. Například jen v hutních regionech severní Moravy vznikají ročně stovky tisíc tun podobných jemnozrnných odpadů.

Dnes se však stále častěji zpracovávají. Jednou z cest je jejich briketování – tedy lisování do pevných tvarů, které lze znovu použít jako vsázku do hutní výroby. Česká firma Progres Ekotech vyvinula technologii označovanou jako EcolBriq, která umožňuje tyto kovonosné odpady stabilizovat a vracet zpět do výroby.

Jelikož jemnozrnných hutních odpadů vznikají celosvětově obrovská množství a obsahují cenné kovy, představují podobné technologie zajímavý potenciál jak z hlediska úspor surovin, tak omezení průmyslových odpadů.

Zdroj: Odpady 122018, Progres Ekotech.

CHEMICKÉ ZBRANĚ A MUNICE
nebezpečné odpady s velmi nákladným způsobem likvidace

Jak víme, poprvé se začalo lidstvo ve velkém vyvražďovat chemickými zbraněmi během 1. světové války – například u belgického Ypres. Od té doby se bohužel staly součástí vojenských arzenálů i geopolitických hrozeb.

Chemické (a biologické) zbraně tak nejsou jen potenciální hrozbou současnosti a budoucnosti, ale i nepříjemným dědictvím minulosti. USA i Rusko podle mezinárodních kontrol zlikvidovaly většinu svých oficiálně přiznaných zásob chemických zbraní (v posledních letech přes 90 %, podle některých údajů dokonce téměř vše). Přesto stále existují zásoby, které je třeba dohledat, zabezpečit a zlikvidovat.

Velkým problémem jsou i historické skládky chemické munice – zejména v pobřežních vodách Evropy, Severní Ameriky, Japonska nebo Austrálie a také v některých hlubinných oblastech oceánů. Mnohá tato místa nejsou přesně zdokumentována a obaly uložené munice postupně narušuje koroze, což představuje ekologické i bezpečnostní riziko.

Jak se likviduje chemická munice

Likvidace chemických zbraní je technologicky i finančně velmi náročná. Používají se například procesy chemické neutralizace (hydrolýza) nebo vysokoteplotní spalování ve specializovaných zařízeních. Produkty těchto procesů pak dále zpracovávají firmy zabývající se nebezpečnými průmyslovými odpady.

Vyhledávání starých skladů chemických zbraní, jejich zabezpečení a následná likvidace tak zůstávají během na fakt dlouhou trať.

Tenhle druh odpadu nechcete skladovat… ale likvidace stojí majlant.

Na světě bylo oficiálně přiznáno asi 72 000 tun různých chemických zbraní.
Do roku 2023 se podařilo zlikvidovat více než 99 % těchto zásob (pod dohledem OPCW).
Jen po 2. světové válce skončilo v mořích Evropy odhadem 40–50 tisíc tun chemické munice.
Likvidace jedné tuny může stát desítky tisíc eur – tedy poměrně drahý „úklid po historii“, že?

„Některé odpady prostě vzniknou dřív, než lidstvo začne přemýšlet. A pak se uklízí celé generace“.

O historii chemických zbraní si přečtěte ZDE.

(Zdroj: Ústav chemie ochrany prostředí, VŠCHT Praha, Odpady 3/2017)

KERAMICKÉ IZOLÁTORY
co to je a jak se likvidují a recykluji

Keramické izolátory jsou nenápadná „elektro-technická klasika“ – drží elektrické vedení v bezpečné vzdálenosti a vydrží klidně 40–60 let provozu. Jenže i tak jednou doslouží.

V ČR se jich každoročně vymění zhruba desítky tisíc kusů (cca 150–250 tun).
Dlouho končily na skládkách – hlavně kvůli pevně spojené keramice a litinovým částem.
Dnes se izolátory většinou mechanicky rozebírají: keramika se drtí a používá jako druhotná surovina (např. stavebnictví nebo keramická výroba), kov jde klasicky do hutí, čili downcyklace a recyklace.
Ekologická výhoda? Materiály jsou stabilní, netoxické — jen je škoda je nechat ležet bez využití.

„Nudná“ technická keramika může mít druhý život… když se chce“.

(Zdroje: ČEZ, Odpady 10/2015)

MAGNETOVÝ PRACH
od skvělé suroviny k cennému materiálu

Co je to magnetový prach

Magnetový prach vzniká hlavně při obrábění silných permanentních magnetů používaných například ve větrných elektrárnách, elektromotorech nebo elektronice. Tyto magnety často obsahují neodym a další vzácné kovy, které patří mezi tzv. kritické suroviny.

Prach vzniká při řezání, broušení a leštění magnetů.
Dlouho se jednoduše likvidoval – spolu s ním ale mizela i cenná surovina.
Výzkum (např. Ames National Laboratory v USA) dnes ukazuje, že je možné tento prach znovu zpracovat a vracet do výroby magnetů.
To je důležité hlavně proto, že těžba vzácných zemin je energeticky náročná a geopoliticky citlivá záležitost, protože probíhá v nespolehlivých zemích.

„Někdy zametáme pz podlahy materiál, který by stál za to spíš recyklovat než vyhazovat“.

Ročně se na světě vyrobí desítky tisíc tun neodymových magnetů (NdFeB), klíčových např. pro větrné turbíny a elektromobily (viz výše).
Výroba permanentních magnetů celkově přesahuje 800 000 tun ročně (včetně ferritových magnetů).
Při obrábění magnetů vznikají jemné prachové odpady obsahující vzácné kovy, jejichž ztráta může být i několik procent vstupní suroviny.
Vzhledem k tomu, že vzácné zeminy ovládá z velké části Čína (cca 90 % zpracování), má i tenhle „prach z výroby“ překvapivě vysokou hodnotu.

(Zdroj: ameslab.gov, AP News)

ORGANICKÁ ROZPOUŠTĚDLA
co to je a jak se likvidují

Co jsou to organická rozpouštědla

Nic, co byste chtěli mít doma ve vitrínce na ozdobu. Najdeme je například v nátěrových hmotách, lacích, sklolaminátech, plastech, odmašťovadlech, tiskařských barvách nebo lepidlech. A samozřejmě v celé řadě dalších chemických „zázraků“.

Jsou organická rozpouštědla nebezpečná

Jistěže. Většinou jde o nebezpečné látky a po použití i o nebezpečný odpad. V domácnostech se jich objevuje relativně málo, zato průmysl je používá ve velkém. Přes snahu hledat šetrnější alternativy zůstávají v mnoha výrobních procesech zatím prakticky nenahraditelná.

Jak se recyklují a likvidují organická rozpouštědla

Často se recyklují destilací. Použité ředidlo nebo rozpouštědlo se zahřeje na bod varu, odpaří se a následně zkondenzuje do znovu použitelné podoby. Zbylé nečistoty – směsi pigmentů, pryskyřic, olejů nebo dalších chemikálií – se obvykle likvidují spalováním ve spalovnách nebezpečných odpadů.

Kolik se na světe vyrobí organických rozpouštědel

Globální spotřeba organických rozpouštědel se pohybuje přibližně kolem 20–30 milionů tun ročně.
V Evropě se podle oboru a kvality vstupního materiálu recykluje zhruba 30–60 % použitých rozpouštědel – zbytek většinou končí ve spalovnách nebezpečných odpadů.
V ČR jde řádově o desítky tisíc tun ročně, přičemž významná část pochází z chemického, lakýrnického a automobilového průmyslu.
Recyklace je sice technicky zvládnutelná, ale nové rozpouštědlo bývá často levnější než to regenerované. Chemie a ekonomika si prostě občas podávají ruce poněkud zvláštním způsobem.

Zdroj: Drexx | Odpady 2/16

PIVOVARNICKÉ ODPADY: MLÁTO
co to je a jak se využívá

Pivovarnictví je mimo jiné také významným producentem biologických vedlejších produktů. Největší podíl z nich představuje pivovarnické mláto – zbytky sladového zrna po rmutování a filtraci mladiny. Mláto tvoří zhruba 80–85 % všech vedlejších produktů pivovarů!

Historicky se využívalo jako krmivo pro hospodářská zvířata. Je poměrně výživné, obsahuje vlákninu, bílkoviny i minerální látky, ale nehodí se pro všechny druhy zvířat (například pro koně nebo ovce). Pokud se nevyužije, stává se odpadem.

Jak je možné využívat mláto

Teoreticky by mohlo sloužit i jako palivo nebo surovina pro výrobu bioplynu, jenže jeho vysoký obsah vody (často až kolem 75–80 %) znamená nutnost energeticky náročného sušení. Proto se hledají i jiné levnější způsoby využití.
Díky obsahu živin (zejména fosforu a draslíku) se zkoumá jeho použití jako organického hnojiva. Experimentuje se také s jeho využitím v potravinářství — například jako přídavné suroviny při výrobě potravin nebo nízkoalkoholických piv.
Globálně vzniká odhadem kolem 30–40 milionů tun pivovarského mláta ročně. Orientačně platí, že na 10 000 hektolitrů piva připadá přibližně 200 tun mláta.

inak řečeno — po každém pivu zůstane docela dost „odpadu“, který by byla škoda jen tak vyhodit.

Více o tomto druhu odpadu naleznete ZDE.

JEDNORÁZOVÉ PLENY
kolik se jich vyrobí a jak je možné je likvidovat

Jednorázové pleny jsou poměrně mladý vynález – ve větším měřítku se začaly používat až v 50.–60. letech 20. století. Od té doby se z nich stal výrazný a poměrně problematický druh komunálního odpadu.

Odhaduje se, že jedno dítě „vygeneruje“ zhruba 800–1000 kg použitého plenkového odpadu. Není divu — průměrně jde o několik tisíc kusů plen na dítě.

Globálně tvoří jednorázové pleny přibližně 2–4 % komunálního odpadu podle regionu. Jejich problémem je nejen objem, ale i vysoká vlhkost a biologický obsah, což komplikuje nakládání se skládkovým odpadem i energetické využití.

V ČR se podle odhadů látkové pleny používají asi u 5–10 % dětí, což je v evropském kontextu spíše vyšší podíl. Moderní textilní pleny mají přitom absorpční vlastnosti srovnatelné s jednorázovými a díky automatickým pračkám jejich používání není tak náročné jako dřív. Ekonomicky obvykle vycházejí levněji — ale význam má pohodlí.

Recyklace jednorázových plen

Pleny (dětské i inkontinenční pro dospělé) se většinou skládkují nebo spalují. Recyklace je technologicky možná jen experimentálně a zatím se používá minimálně, protože kombinace plastů, celulózy, absorpčních polymerů a biologického obsahu z ní dělá komplikovaný materiál.

Kdo se pokouší recyklovat nebo downcyklovat tento problematický odpad? Několik firem existuje:

Knowaste (Velká Británie / Nizozemsko)
Jedna z prvních firem zaměřených přímo na recyklaci plen. Vyvinula technologii, která odděluje plastovou složku, celulózová vlákna a absorpční gely. Materiály pak slouží například pro výrobu plastových výrobků nebo průmyslových absorbentů.

FaterSmart (Itálie)
Ti vyvinuli technologii sterilizace a separace použitých plen, z nichž vznikají druhotné plasty a celulóza využitelné v průmyslu.

Pilotní projekty
Výrobce plen Pampers Procter&Gamble se účastní testování recyklačních technologií a sběrných systémů, zejména v Evropě. Další projekty se rodí v Japonsku a i v EU, kde se zkoumají mechanicko-chemické rozklady plen nebo energetické využití po hygienizaci.

Zpracování jednorázových plen je zatím v plenkách. Ovšem vzhledem k jejich množství lze očekávat, že se v delším horizontu stane standardem. Přeci jen, pleny (až na pár výjimek) obsahují cenné suroviny. V ČR se jednorázové pleny nerecyklují – sledujeme spíš zahraniční pokusy a čekáme, jestli se to někdy ekonomicky vyplatí.

Více o jednorázových plenách ZDE.

PROPAN BUTANOVÉ BOMBY
kam je odevzdat a co nedělat

Co jsou propan-butanové bomby

Dnes se jim říká LPG – zkapalněný ropný plyn. A ne bomby, ale lahve :-) Praktický zdroj energie na vaření, topení i grilování. Jenže ve chvíli, kdy lahev doslouží nebo ji někdo objeví zapomenutou, nastává problém. Nejedná se o odpad v pravém smyslu, ale o zařízení, které je v mnoha případech dále použitelné (lze plnit), pokud není starší než 10 let. Systém zpětného odběru neexistuje, na ten se jaksi zapomnělo.

Pokud náhodou najdete starou lahev a neznáte její původ, nepoužívejte ji!

Proč jsou staré LPG lahve problém

Propan-butanové lahve podléhají přísným bezpečnostním předpisům.
Každá lahev má:

výrobní štítek a značení tlakové zkoušky,
datum poslední revize,
označení CE a další technické údaje.

Standardně platí, že revize se provádí přibližně po 10 letech. Starší lahev už legálně nenaplníte — a tím se z ní prakticky stává problematický odpad.

I „prázdná“ lahev může obsahovat zbytky plynu. Proto je z bezpečnostního hlediska pořád nebezpečná.

Kam s propan-butanovou lahví

Rozhodně:

❌ nepatří do směsného odpadu
❌ nepatří do kontejnerů na kov
❌ nenechávejte ji u popelnic nebo na ulici
❌ většina sběrných dvorů ji nepřevezme bez dohody

Důvod je jednoduchý — riziko výbuchu při manipulaci nebo lisování odpadu.

Nejlepší je mobilní svoz nebezpečného odpadu.

Jaké jsou reálné možnosti zbavení se propan butanové lahve

Vrácení dodavateli nebo plnírně

Pokud máte doklad o nákupu nebo identifikovatelnou značku lahve, bývá to nejjednodušší řešení. Některé plnírny lahve vykupují nebo převezmou k likvidaci.

Kontaktovat obec nebo svoz nebezpečného odpadu

Některé obce organizují sběr nebezpečných odpadů, kam LPG lahev může patřit — vždy je ale potřeba se předem informovat. Mívají to na webu.

Prodej nebo vrácení funkční lahve

Pokud lahev není starší cca 10 let a má platnou revizi, lze ji někdy prodat nebo vrátit do oběhu.

Sběrna kovů – jen po odborném zneškodnění

Samotné rozebírání lahve doma rozhodně nezkoušejte. Demontáž ventilu a odplynění musí provést odborník. Případný výbuch má katastrofální následky.

Systémové řešení neexistuje

Na rozdíl od elektroodpadu nebo baterií neexistuje jednotný povinný systém zpětného odběru LPG lahví.
Každý výrobce nebo distributor si řeší výměnný systém po svém — a staré anonymní lahve pak zůstávají „bezprizorní“.

V Evropě kolují desítky milionů LPG lahví. Jen v ČR se jejich počet odhaduje na několik milionů kusů (domácnosti, gastronomie, průmysl).
Ročně se přitom vyřadí desítky tisíc starých nebo poškozených lahví, které často končí bez jasného systému zpětného odběru.

Nebezpečí starých propan butanových lahví

Hasiči v ČR řeší každý rok stovky incidentů s propan-butanem — od úniků plynu po výbuchy.
Nejčastější příčiny:

staré nebo neschválené lahve,
neodborné manipulace,
skladování v nevhodných podmínkách.

Co opravdu nedělat (ale fakt nedělat)

Nepokoušejte se lahev „pro jistotu“ odvzdušnit vrtačkou – ano, i tací se najdou.
Nerozebírejte ventil hasákem na balkoně – nebo vůbec nikde.
Neházejte ji do kontejneru nebo popelnic — může dojít k výbuchu.
A už vůbec nezkoušejte testovat, jestli je prázdná zapalovačem

Stručně: pokud si nejste jistí – odborník, plnírna nebo svoz nebezpečného odpadu.

Co říká legislativa

Propan-butanové lahve jsou podle práva tlakové nádoby a zároveň nebezpečný odpad, pokud už je nelze bezpečně používat.
Nesmí se vyhazovat do komunálního odpadu ani rozebírat svépomocí.
Primárně patří zpět distributorům, plnírnám nebo do systému sběru nebezpečného odpadu.
Obce jejich sběr většinou zajišťují jen příležitostně — zákon jim to výslovně neukládá.

Ekologická stopa LPG lahví

Výroba jedné ocelové PB lahve znamená desítky kilogramů emisí CO₂ (těžba rudy, výroba oceli, lisování, doprava).
Dobrá zpráva: lahev vydrží při revizích klidně 20–40 let, takže ekologická zátěž se rozpočítá do dlouhé doby používání.
Špatná zpráva: pokud skončí mimo systém, jde o kvalitní ocel zbytečně ztracenou, plus výše zmíněná rizika.

ODPADY Z VÝROBY VÍNA
co to je a jak je možné je využívat

Jaké jsou odpady z výroby vína

Pro výrobu vína se využívá přibližně 70–75 % světové produkce hroznů. Zhruba 20–30 % hmotnosti zpracovaných hroznů se mění na vedlejší produkty a odpady.
Celosvětová produkce vína se pohybuje kolem 260–280 milionů hektolitrů ročně (tedy asi 26–28 miliard litrů vína).

Jedná se především o výlisky (matoliny) – směs slupek, třapin, jadérek a zbytkové dužiny. Ty obsahují biologicky cenné látky: polyfenoly, oleje, organické kyseliny i malé množství alkoholu.

Jak lze odpady z výroby vína využívat

při výrobě vinného octa, destilátů nebo aromatických extraktů,
k produkci hroznového oleje ze semen,
ve farmacii, kosmetice a potravinářství (antioxidanty, vláknina),
jako krmivo, kompost nebo surovinu pro bioplyn.

Vedle výlisků vznikají také kvasničné kaly (vinné kaly) – zbytky odumřelých kvasinek. Ty se využívají například jako hnojivo, případně pro získávání vinné kyseliny nebo biotechnologických surovin.

Odpady z vinařství mají ekonomickou hodnotu a v mnoha vinařských regionech se vykupují a dále zpracovávají.

Odpady z výroby vína v ČR

U nás se ročně vyprodukuje zhruba 600–700 tisíc hektolitrů vína, především na jižní Moravě. Při výrobě vína vzniká přibližně 20–30 % vedlejších produktů z hmotnosti zpracovaných hroznů. Tyto materiály se v ČR běžně využívají jako krmivo, kompost, bioplynová surovina nebo zdroj kyseliny vinné, případně se z nich vyrábějí destiláty či hroznový olej. Odpady z vinařství tak většinou nekončí na skládkách, ale nacházejí další využití v zemědělství a potravinářství.

Z hroznů lze využít skoro všechno – co se nevypije, to se vydestiluje, zkrmí, zkompostuje, nebo nějak „ušlechtile“ zpeněží v kosmetice či potravinářství. Matoliny, kaly ani třapiny tak většinou nekončí bez užitku. Kdyby podobně uzavřené materiálové cykly fungovaly i u jiných odvětví, možná bychom dnes řešili méně odpadů :-) Na zdraví.

Odpady z výroby vína se vykupují. Více informací třeba TADY na stránkách Svazu vinařů.

RYBÁŘSKÉ SÍTĚ V MOŘÍCH
jak je sbírat, jak se likvidují a jak je možné je znovu využívat

Proč nechávají rybáři sítě ve vodě

Pokud dojde k poškození rybářské sítě, bývá pro rybáře někdy jednodušší ji odepsat než složitě vytahovat a opravovat. Ne vždy jde o úmysl — sítě se ztrácejí při bouřích, kolizích lodí nebo při vlečných lovech — ale výsledek je stejný. Rybářské sítě přitom mohou být desítky až stovky metrů dlouhé a vyrábějí se z velmi odolných materiálů, nejčastěji nylonu nebo polyethylenu.

Jaké nebezpečí představují zapomenuté rybářské sítě

Velikost a pevnost těchto sítí pak spouští poněkud bizarní řetězec událostí. Opuštěné sítě dál zachytávají mořské živočichy, kteří v nich hynou. To přitahuje predátory, kteří se mohou zaplést také — a často je potká stejný osud. V sítích tak podle organizací jako World Animal Protection každoročně hynou tisíce mořských savců, ptáků, želv i ryb. Angličtina má pro tento jev téměř poetický termín ghost fishing – „rybolov duchů“.

Mezi nejčastější škody způsobené rybáři a jejich sítěmi patří:

Zamotávání živočichů – velryby, tuleni, želvy i ptáci se do sítí pravidelně chytají a hynou.
Pokračující lov – opuštěné sítě dál zachytávají ryby, které se pak rozkládají a lákají další živočichy.
Mikroplasty – postupným rozpadem vznikají mikroplasty, které se dostávají do potravního řetězce.
Poškození dna – těžké sítě mohou ničit korálové útesy nebo bentické ekosystémy.

Paradoxně tak síť, která už nikomu nevydělává, může ještě dlouho škodit.

Kolik rybářských sítí je v mořích?

Ročně se na světě vyrobí přibližně 4–5 milionů tun rybářského vybavení (sítě, lana, pasti).
Odhady OSN a FAO mluví o 500 000 až 800 000 tunách rybářského vybavení ročně, které končí v oceánech.
Rybářské sítě tvoří asi 10 % plastového odpadu v oceánech.
Například v oblasti tzv. Velké tichomořské odpadkové skvrny tvoří rybářské sítě podle některých studií dokonce většinu velkých plastových fragmentů!

Lze rybářské sítě recyklovat?

Ano. Materiál rybářských sítí je velmi dobře recyklovatelný. Nylonová vlákna lze chemicky zpracovat zpět na polymerní surovinu a z ní vyrobit kvalitní textilní vlákna nebo technické plasty. Už dnes existují firmy a iniciativy, které staré sítě sbírají nebo vykupují a vyrábějí z nich nové produkty – od koberců přes oblečení až po sportovní vybavení. Vzniká tak poměrně zajímavý segment textilního byznysu, který není postavený jen na marketingové předponě „eko“, ale často i na reálně kvalitním materiálu. Je to samozřejmě povzbudivé. Ale ruku na srdce — nebylo by jednodušší, kdyby se poškozené sítě z moře rovnou vytahovaly a předávaly k dalšímu zpracování? Ubylo by nákladných úklidových akcí i zbytečných úhynů mořských živočichů. Dá se očekávat, že tlak na zpětný odběr poroste — ať už formou výkupních systémů, nebo legislativy, která výrobce a provozovatele rybolovu přinutí nést větší odpovědnost za své vybavení.

„Ekonomická hodnota plastů ztracených v rybolovu se odhaduje na stovky milionů dolarů ročně“.

Firmy, které sa zabývají vytěžováním a recyklací rybářských sítí

Healthy Seas (EU) – sběr sítí potápěči; nylon se recykluje na vlákno ECONYL pro textil.
Nofir (Norsko) – sběr starých rybářských sítí a jejich recyklace na nové plastové výrobky.
Bureo (USA/Chile) – z rybářských sítí vyrábí plastové granule, skateboardy nebo brýle.
Net-Works / Aquafil – spolupráce s pobřežními komunitami; sítě se mění na nylon pro koberce či oblečení.

LISTY VĚTRNÝCH TURBÍN
Jak se likvidují a jak je možné je znovu používat

Větrné elektrárny jsou symbolem čisté energie. Tedy do chvíle, než doslouží a stává se z nich problematický odpad. Největší problém představují jejich listy. Jsou vyrobeny z kompozitních materiálů – kombinace skelných nebo uhlíkových vláken a pryskyřic. Jinými slovy materiál extrémně pevný, lehký… a téměř nerecyklovatelný.

Životnost listů bývá zhruba 20–25 let. A protože první velká vlna větrných elektráren vznikla už v devadesátých letech, začínají se dnes tyto gigantické „lopaty“ hromadit. Jeden list může měřit přes 70 metrů a vážit až 25 tun.

Ročně vzniká globálně zhruba 300–400 tisíc tun vysloužilých rotorových listů.
Do roku 2050 může jít celosvětově o více než 40 milionů tun kompozitního odpadu.
V ČR je zatím kolem 200 větrných elektráren a první generace rotorových listů teprve dosluhuje.

Když doslouží, končí na skládkách, případně se drtí a používají jako příměs do cementu nebo stavebních materiálů. Zní to ekologicky, ale je to spíš kompromis než řešení. Takže čistá energie ano — jen ten odpad po ní zatím tak čistý není.

PLASTOVÝ ODPAD Z LABORATOŘÍ
Co to je a proč nelze recyklovat

Moderní věda miluje plast. Je sterilní, levný, lehký a hlavně jednorázový. Pipety, zkumavky, Petriho misky, špičky pipet, ochranné pomůcky… laboratoře produkují obrovské množství plastového odpadu.

Biologické a medicínské laboratoře vyprodukují globálně ročně přes 5 milionů tun plastového odpadu. Až 90 % laboratorního plastu je jednorázových kvůli sterilnosti. Podobně je na tom i odpad z nemocnic a dalších zdravotnických a veterinárních zařízení.

Proč nelze laboratorní plasty běžně recyklovat

Důvod je prostý, kontaminace. Jakmile plast přišel do kontaktu s biologickým materiálem nebo chemikáliemi, recyklace obvykle nepřipadá v úvahu. Recyklace je zatím výjimečná kvůli kontaminaci a hygienickým normám. Výsledek? Spalovna.

Pandemie covidu tento problém jen zvýraznila. Testovací sady, ochranné pomůcky, laboratorní spotřební materiál – všechno jednorázové. Věda díky tomu sice funguje rychle a bezpečně, ale ekologická stopa laboratorního výzkumu rozhodně není zanedbatelná.

ODPAD Z VÝROBY POLOVODIČŮ
Problematický odpad z výroby, o kterém nemáme ponětí

Výroba čipů patří k technologickým zázrakům současnosti. Jenže každý zázrak má svůj vedlejší odpad. A ten v tomto případě rozhodně není malý. Tento odpad lze zařadit k odpadu z digitalizace.

Výroba polovodičů vyžaduje extrémně čisté prostředí a agresivní chemikálie – kyseliny, rozpouštědla, ultračistou vodu. Výsledkem jsou chemické odpady, kalové zbytky, prach z křemíku nebo kontaminované filtry.

Jaké jsou hlavní environmentální dopady výroby polovodičů

Na výrobu jednoho mikročipu padnou tisíce litrů ultračisté vody.
Velké továrny spotřebují denně i 20–40 milionů litrů vody.
Výroba čipů patří mezi nejrychleji rostoucí zdroje průmyslového chemického odpadu.

Paradox? Čipy jsou symbolem digitalizace a „čisté ekonomiky“, ale jejich výroba je materiálově i energeticky dost náročná. Naštěstí se většina chemikálií recykluje přímo v provozech, protože jsou příliš drahé na to, aby se jen tak vyhazovaly.

STRUSKY A POPÍLKY ZE SPALOVEN
Co to je a jak se likvidují – odpad ze spaloven

Spalovny odpadu často prezentujeme jako elegantní řešení: odpad zmizí, vznikne energie. Jenže úplně nezmizí. Po spalování zůstává struska a popílek. V ČR ročně vzniká cca 200–300 tisíc tun strusek a popílků

Struska tvoří zhruba pětinu původního objemu odpadu.

Dá se využít třeba ve stavebnictví – jako podsypový materiál nebo příměs do asfaltu.

Popílky jsou jemnější a problematičtější. Obsahují těžké kovy a další látky, takže jejich využití je omezené.Moderní spalovny sice výrazně snížily emise, ale odpad úplně nezmizel. Jen změnil podobu. Z pytle odpadu se stal pytel popela :-)

Jen samotná EU ročně produkuje přibližně 15–20 milionů tun odpadu ze „spalování odpadu“

BALASTNÍ SEDIMENTY Z LODNÍ DOPRAVY
Co to je a jak se likvidují – odpad ze spaloven

Velké lodě si kvůli stabilitě berou balastní vodu. Nabírají ji v jednom přístavu a vypouštějí v jiném. Spolu s vodou se ale převážejí i sedimenty, mikroorganismy, chemické látky nebo ropné zbytky. Lodní doprava přečerpá ročně kolem 10 miliard tun balastní vody!

Tyto sedimenty se hromadí v nádržích lodí a musí se pravidelně odstraňovat. Nejde o úplně běžný odpad – může obsahovat invazní organismy i kontaminanty.

V ČR nemáme moře, takže tento odpad je u nás marginální. Balastní sedimenty řeší hlavně říční přístavy (Labe, Dunaj), ale jde spíš o lokální množství. Zacházení s ním se řídí vodním zákonem a předpisy o invazních druzích.

Likvidace proto podléhá přísným pravidlům. Jinak bychom si spolu s globalizací zboží globalizovali i ekologické problémy. Což se ostatně už částečně děje.

GENETICKÝ ODPAD
Co to je a jak se likvidují – odpad ze spaloven

Biotechnologie, farmaceutický výzkum nebo moderní medicína produkují specifický druh odpadu: biologický a genetický materiál. České zdravotnictví produkuje cca 30–40 tisíc tun nebezpečných biologických odpadů ročně.

„Zdravotnictví a biotechnologie produkují globálně přes 5 milionů tun biologického odpadu ročně“.

Patří sem použité mikrobiologické kultury, geneticky upravené organismy, laboratorní zbytky nebo biologický materiál z výzkumu. Likvidace musí být přísně kontrolovaná – sterilizace, chemická úprava nebo spalování (při teplotách nad 1000 °C).

Jen nemocnice tvoří asi 15 % nebezpečného odpadu ze zdravotnictví.

Nejde jen o hygienu. Jde i o to, aby se experimentální organismy nebo genetické materiály nedostaly mimo kontrolované prostředí.