Olovo – toxický společník na cestě lidstva
- 9. 7. 2017
- Minut čtení: 5
Aktualizováno: 4. 3.
Co je olovo
Olovo se umístilo na 82. místě Mendělejevovy periodické tabulky prvků a lidskému zdraví není nijak prospěšné. K životu ho nepotřebujeme. Přesto je s námi prakticky od počátků civilizace. Olovo je pro člověka toxický kov a jakákoli jeho přítomnost v lidském organismu je nežádoucí.
Přesto průměrný člověk během života v těle nahromadí přibližně 100–120 mg olova. Množství závisí na prostředí, ve kterém žijeme, na stravě, zaměstnání i životním stylu.
Olovo používáme tisíce let
Olovo je jedním z prvních kovů, které lidé začali ve velkém používat. Taví se při relativně nízké teplotě a snadno se zpracovává. Jedny z nejstarších stop znečištění olovem vědci objevili v sedimentech Egejského moře, kde lze zvýšené koncentrace tohoto kovu datovat zhruba 5200 let zpět. Olovo se do prostředí dostávalo jako vedlejší produkt při tavení rud stříbra a mědi.
V období Římské říše pak jeho používání dosáhlo obrovského rozsahu. Olovo se používalo na vodovodní potrubí, výrobu nádobí a kosmetiky a jako přísady do vína (tzv. „olověný cukr“).
Historici dnes dokonce spekulují, že chronická otrava olovem mohla postihovat část římské aristokracie. Článek ZDE.
Kde se s olovem setkáváme dnes
Olovo se stále vyskytuje v mnoha materiálech a výrobcích:
olověné akumulátory (autobaterie)
staré vodovodní potrubí
historické nátěry a barvy
některé keramické glazury
elektronika a pájky
některé kosmetické výrobky
tradiční léčiva v části Asie a Afriky
Významným zdrojem olova může být také cigaretový kouř, protože tabáková rostlina dokáže tento kov absorbovat z půdy.
Olovo v odpadech
Velké množství olova se dnes nachází také v odpadech. Typickým příkladem jsou:
Pokud jsou tyto materiály vyhozeny na černé skládky nebo do směsného odpadu, může se olovo postupně uvolňovat do půdy a vody.
Jen olověné akumulátory představují jeden z největších toků olova v moderní ekonomice. Ročně se jich na světě vyrobí stovky milionů kusů a obsahují až 60 % olova své hmotnosti.
Čím je olovo škodlivé?
Všichni známe archaické rčení o tom, že „máme kosti těžké jako olovo“. Těžko říci, kde má toto rčení svůj původ, ale na rozdíl od mnoha jiných lidových přirovnání má překvapivě blízko k realitě.
Toxicita olova spočívá mimo jiné v tom, že ho lidský organismus ukládá na stejných místech jako vápník. Především tedy do kostí a zubů. U dospělého člověka je více než 90 % veškerého olova uloženého právě v kostní tkáni.
Množství olova v těle navíc stoupá s věkem, protože organismus ho dokáže vylučovat jen velmi pomalu. Kostní tkáň tak funguje jako jakýsi dlouhodobý „sklad“ tohoto kovu.
Jenže olovo se neukládá pouze v kostech. Má také neblahý vliv na centrální nervový systém, krevní oběh i ledviny.
Olovo je typický kumulativní jed. Do těla se dostává především:
vdechováním prachu
potravou
pitnou vodou
I relativně nízké, ale dlouhodobé expozice mohou postupně vést k problémům, jako jsou:
chudokrevnost
vysoký krevní tlak
poškození ledvin
poruchy nervové soustavy
snížení plodnosti
Zvlášť citlivé jsou děti, jejichž nervová soustava se teprve vyvíjí. I relativně malé koncentrace olova mohou podle výzkumů způsobovat snížení soustředění, snížení inteligence a problémy s učením, zvýšenou agresivitu.
Podle studie publikované v roce 2021 v časopise PNAS může dlouhodobé vystavení olovu z benzínu způsobit, že více než polovina Američanů narozených před rokem 1996 přišla v průměru o několik bodů IQ.
Olovo jako globální problém
Podle studie UNICEF a organizace Pure Earth (2020) má přibližně jedna třetina všech dětí na světě – tedy asi 800 milionů – zvýšenou hladinu olova v krvi.
Za zdravotně rizikovou se považuje koncentrace 5 mikrogramů olova na decilitr krve (µg/dl). U mnoha dětí v rozvojových zemích jsou hodnoty výrazně vyšší.
Hlavními zdroji jsou především:
Ve 20. století se největším zdrojem olova stal automobilový provoz. Do benzinu se přidávalo tetraethylolovo, které zlepšovalo spalování motorů.
Od 70. let začaly státy tuto přísadu postupně zakazovat. Evropská unie i USA přešly na bezolovnatý benzín v 90. letech.
Globální zákaz olovnatého benzinu byl dokončen až v roce 2021, kdy ho přestala používat poslední země: Alžírsko. Podle odhadů Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) zabránilo odstranění olova z benzinu milionům předčasných úmrtí ročně.
Chamtivost a globální kontaminace olovem
Za vším stály dvě věci. Klepající spalovací motor a chamtivost. Jistý Thomas Midgley ml., jinak geniální inženýr a chemik, došel spolu s konsorciem firem General Motors, DuPont a Standard Oil k závěru, že to klepání způsobuje nerovnoměrné spalování paliva – což byla pravda. Rozhodli se, že najdou aditivum, které efekt „klepání“ eliminuje. Po vyzkoušení stovek všemožných přísad došli ke dvěma možnostem. Ethanol (tedy alkohol) nebo olovo. Prosadilo se olovo (o jehož toxických účincích se mimochodem vědělo už od starověku!). Proč? Ethylalkohol byl levný a nebylo ho možné patentovat. Naopak „antidetonační“ benzín (Ethyl) s přísadou olova měl zvýšit marží na galonu o celé tři centy. Bylo rozhodnuto. Midgley & spol během několika desetiletí ovládli 80 % trhu s benzínem, který postupně uvolňoval do ovzduší toxické olovo. Dopad výfukových plynů na lidské zdraví dnes známe, stejně jako víme, že olovo jen tak nezmizí a zůstává tam, kde se uložilo, takže díky olovnatému benzínu je kontaminován celý svět. A ano, spalovací motory přestaly klepat.
Olovo v České republice
Ani Česká republika není výskytu olova ušetřena. Historicky se zde tento kov těžil a zpracovával především v oblastech s dlouhou hornickou tradicí. Zvýšené koncentrace olova byly zjištěny například v některých starých rudných revírech v Krušných horách, na Příbramsku nebo v okolí Kutné Hory, kde se po staletí těžily polymetalické rudy obsahující stříbro, zinek a olovo.
Jedním z nejznámějších průmyslových zdrojů olova byla také hutní výroba v Příbrami, kde se olovo zpracovávalo až do konce 20. století. Dlouhodobý provoz hutí zanechal v okolí zvýšené koncentrace olova v půdách a sedimentech.
V moderní době se však největší množství olova v České republice nachází především v olověných akumulátorech. Dalším zdrojem mohou být staré vodovodní rozvody v historických domech nebo staré olověné nátěry, které se používaly ještě v první polovině 20. století. V některých případech se olovo může uvolňovat také ze starých keramických glazur nebo z historického nádobí.
Ekologické katastrofy spojené s olovem
Jedním z nejznámějších případů posledních let je vodní krize ve městě Flint v americkém státě Michigan. V roce 2014 zde úřady změnily zdroj pitné vody a začaly využívat vodu z řeky Flint. Ta byla chemicky agresivnější a začala uvolňovat olovo ze starých vodovodních potrubí. Do domácností tak začala proudit voda s vysokým obsahem olova. Podle zdravotnických studií mělo zvýšené koncentrace olova v krvi několik tisíc dětí. Případ se stal symbolem selhání veřejné správy a dodnes je považován za jednu z největších ekologických afér v moderních dějinách USA.
Za jedno z nejvíce olovem kontaminovaných míst na světě je považováno město Kabwe v Zambii. V okolí bývalého olověného dolu, který byl provozován téměř celé 20. století, se v půdě nacházejí extrémně vysoké koncentrace olova. Některé studie uvádějí, že až 90 % místních dětí vykazuje nebezpečně zvýšené hladiny olova v krvi.
Dalším známým případem je město Herculaneum v americkém státě Missouri, kde po více než sto let fungovala jedna z největších olověných hutí v USA. Dlouhodobé emise z hutě kontaminovaly okolní půdu i domy. Na začátku 21. století bylo zjištěno, že velká část místních dětí má zvýšené hladiny olova v krvi. Situace vedla k rozsáhlému sanačnímu programu a nakonec i k uzavření hutního provozu v roce 2013.
Velmi problematická je také nelegální recyklace olověných baterií v některých rozvojových zemích. Například v Nigérii v roce 2010 zemřelo v oblasti Zamfara více než 400 dětí v důsledku otravy olovem, která vznikla při „amatérské těžbě“ zlata. Při zpracování horniny se uvolňoval prach obsahující vysoké koncentrace olova a kontaminoval celé vesnice.
Zkrátka a dobře, olovo je nebezpečné.
