Co mají společného nová studie společnosti Deloitte a švédská aktivistka Gréta Thunberg? Něco určitě. Předně, Gréta patří mezi mladou generaci, která dnes tvoří téměř polovinu obyvatelstva naší planety. Studie Deloitte se ovšem primárně soustředila na mileniály a generaci Y. Ukázala, jaké rozčarování mezi těmito generacemi panuje. Jejich důvěru nemají masmédia. Důvěru ztrácejí veřejné instituce, podnikatelé, byznys, duchovní vůdci. A světoví politici si ze studie odnesli naprostý debakl. (Detaily ve studii ZDE). Ano, Gréta sice věkově ani do jedné z těchto generačních skupin přímo nezapadá, ale svým způsobem se alespoň v otázce změn klimatu stala mluvčí velkých části z nich.
Mladé generace mají přirozený strach z následků klimatických změn
Co bylo zajímavé je to, že mezi tři zásadní věci, kterých se mladé generace obávají, patří následky klimatických změn. Je to logické. Vždy máme strach z toho, co nemůžeme ovlivnit, nebo co nechápeme. Ostatně nejenom mladí lidé, ale každý, kdo má pud sebezáchovy, se těchto změn obává. Jistě, změny klimatu tu byly. Jsou a budou. Jsou přirozenou součástí dění na této planetě. Byly to ony, kdo určoval vývoj, měnily podnebí a možná mají prsty i v některém z velkých vymírání v dávné minulosti, která tuto planetu postihla. To, co činí z těchto změn faktor, který může ohrozit existenci našeho života je to, jak rychle probíhají — a to je něco, v čem má lidstvo bezpochyby své prsty.
O co má Gréta méně životních zkušeností, o to má větší koule než většina politiků a ostatních tzv. leaderů
A co s tím má společného mladá švédská holčina? Gréta, jako příslušník mladé generace (a s letmým přihlédnutím ke studii Deloitte) nevěří politikům. Nevěří veřejným institucím. Nevěří podnikatelům ani byznysu. Nedůvěřuje ani světovým politickým leaderům. Proč? Všichni tihle lidé a instituce v minulosti prokázaly naprostou neschopnost udělat cokoli konkrétního a hmatatelného, abychom se jako lidstvo alespoň pokusili poškozování životního prostředí zabránit. Řečeno stručně, všichni, kdo ztrácejí důvěru mladých generací, se vzmohli jen na kecy, populistická opatření, nebo si rovnou na tomto tématu postavily svůj byznys, obchodní strategii, image nebo alespoň PR. O co má Gréta méně životních zkušeností, o to má větší koule, než většina politiků, byznysmenů a všerůzných žvanilů. Teď chce všem těmto lidem promluvit do duše. Stejně tak všem nám ostatním, kteří jsme si na status quo vytvořené politikou, veřejnou správou a byznysem tak nějak zvykli. Jakkoli budeme nad její chováním a aktivitami kroutit hlavou, byla to právě ona (a ano, její tým), kdo dokázal zvednout vlnu zájmu o tuto tématiku, která se bezprostředně týká každého z nás. Rozpoutat diskuzi. Zřejmě si s nezbytnou dávkou zdravé naivity řekla, že „někdo začít musí začít dělat věci pořádně“. Jistě, Gréta není profík. Nemusí vidět ekonomické vazby. Mocenské zájmy. Zakonzervovanost legislativy. Možná tyto věci ani chápat nepotřebuje. Ale uznejme, k čemu nám bude prosperující ekonomika, politický vliv nebo prachy, když vymřeme, že? Protože právě vymírání může být jedním z důsledků rychlého postupu změn klimatu. Lhostejno jak kariéra Gréty skončí. Když už nic jiného, alespoň kolem tohoto „věčně konkrétně neřešeného“ problému udělala pořádné haló.
K čemu nám bude prosperující ekonomika, mocenský vliv, úspěch a peníze, když vymřeme?
Stejná studie však naznačuje, že i mladé generace touží po úspěchu, bohatství (nebo finančním zajištění, chcete-li). Mají tedy ty samé zájmy, jako měly generace předchozí. Generace, z nichž většina lidí právě skrze touhu po bohatství, zisku nebo aspoň pohodlném životě zavařila na to, co dnes urychluje jinak přirozený běh věcí na planetě zemi. A pamatujme, že i kdyby se na světě najednou objevila miliarda podobných Grét, nic z toho, co musíme jako lidstvo udělat, se nestane samo sebou. Budeme-li chtít snížit míru devastace životního prostředí, budeme si muset, jak se lidově, avšak moudře říká, „odtrhnout od huby“. Ne, nemusíme hned třít bídu s nouzí, jen se uskromnit. Nehledat jen ziskové projekty a investice. Zkrátka, opět řečeno lidově, začít se chovat „jako lidi“. Dokážeme to?