Teorie nesmyslu
Představte si, že byste oblečení, které jste přes den nosili, večer rozstříhali na kusy, hodili do pračky, vyprali, pověsili na šňuru, vyžehlili a pak z těch kusů zase to samé oblečení sešili dohromady. Přitažené za vlasy? Jistěže. Ovšem pokud zapomeneme na stříhání a šití, dává to smysl, že?
Recyklace obalového skla totiž funguje přesně podle výše uvedeného principu. Doneseme si domů nakládané okurky, džem, lahev vína. Když obsah spotřebujeme, zbudou nám dvě sklenice a lahev. Naprosto funkční předměty, které stačí umýt a lze je použít znovu. Ale co uděláme? Hodíme je do kontejneru na sklo, aby byly rozbity na střepy, vyčištěny a použity k výrobě nových obalů. Možná úplně stejných sklenic a lahve. Říkáme tomu recyklace, kterou považujeme za základ cirkulární ekonomiky. Jinak řečeno, v případě skla zcela funkční produkt rozbijeme, abychom ho vyrobili znovu. Není to hloupé? O to bizarnější je ta skutečnost, že když potřebujeme lahev, zavařovací sklenici (nebo třeba papírovou krabici), jdeme si ji koupit do obchodu. Jde o do nebe volající hloupost.
Vratné sklo je nejvíce ekologickým obalem současnosti
Sklo jde rozbíjet a znovu vyrábět téměř do nekonečna
Recyklaci skla provází mantra, která říká, že sklo lze recyklovat do nekonečna. Tato skutečnost není daleko od pravdy. Je také tím, co motivuje k bezpočtu optimistických myšlenek, které třídění (a recyklaci) skla podporují. Při všem tom nadšení pak zapomínáme na zásadní skutečnost: skleněné obaly jsou znovupoužitelné. To znamená, že je nemusíme recyklovat, ale můžeme je prostě znovu používat. Vratné lahve. Znáte? V minulosti byla naprostá většina skleněných lahví zálohovaná. Dnes jsou zálohované snad jen lahve na pivo – což je zřejmě nejekologičtější počin pivovarů vůbec. Z pohledu neudržitelné situace kolem obalových odpadů by jeden předpokládal, že převládnou snahy ke znovupoužívání skleněných obalů. Že vratné (zálohované) nebudou jen lahve, ale že se zálohování bude rozšiřovat i na další skleněné obaly, jako jsou sklenice od zavařenin, dětských přesnídávek a kdo ví, co se ještě ve skle prodává. Nebo že se vedle kontejnerů na sklo objeví sběrná zařízení, kam bude možné tyto obaly odkládat bez toho, aby se rozbíjely. Recyklovat by se mělo jen takové obalové sklo a skleněné předměty, které již nelze znovu využít. A samozřejmě tabulové sklo.
Zcela funkční a použitelný skleněný obal rozbijeme, abychom ho vyrobili znovu. Říkáme tomu recyklace skla.
Levnější je dělat věci hloupě
Systém sběru zálohovaných skleněných lahví je ekonomicky nákladný. Drahý. Je třeba, aby obchody disponovaly dostatečnými skladovými prostory. Je nutný svoz a v neposlední řadě je třeba mít k dispozici technologie k vytřídění vadných kusů a čištění vrácených lahví. Na jednu stranu by další rozšiřování principu re-use zabránilo ničení a následné znovuvýrobě téhož, na stranu druhou by zřejmě zboží ve skleněných obalech muselo podražit, aby se tyto náklady vykompenzovaly. To, že zacházení s materiály by bylo v principu udržitelnější, je vedlejší. Že by zde mohly najít uplatnění dotační pobídky? Zapomeňte. Pro dotace je zde spousta jiných černých děr.
Nedokážeme zálohovat skleněné obaly, pojďme to zkusit s plastem
Ve světle toho, co bylo řečeno výše, je zarážející, jak vehementně se některé skupiny zasazují za zálohování plastových lahví. Jistě, naše nenávist k plastu kulminuje. Byť na plastech není nic špatného – špatné je to, jak s nimi zacházíme. Obalový plast není materiál s odolností skla. Navíc všechny ty plastové lahve, které budeme chtít zálohovat, se budou muset nejprve vyrobit (dobrá zpráva pro plastikáře). Jejich životnost bude v řádu jednotek cyklů. Budeme tedy raději investovat do zcela nové infrastruktury na zálohování plastových lahví, se kterou nemáme žádné zkušenosti? Nebo navážeme a rozvineme tradici zálohování skla? Namístě je obava, že nenastane ani jedno a na celé čáře zvítězí recyklace. Ta recyklace, která je v případě skleněných obalů neefektivní. A v případě plastů jedinou spásou.
Vratné lahve? Proč ne. Jde to.
To, že je vratné sklo nejekologičtějším obalem, si uvědomil Marek Lukesle, který založil iniciativu vratné lahve. A co víc, nedostupnost udržitelného nakupování ho nenechala spát. Projekt se postupně rozvinul ve spolupráci s rozvážkovou službou Rohlík.cz v programu Otoč obal. Vratné lahve můžou lidé nakupovat také ve Sklizenech a dalších lokálních prodejnách. V březnu byl spuštěn nový e-shop, kde je staronová myšlenka vratných lahví rozvinuta ještě dál - objednávky jsou posílány ve speciálních znovupoužitelných vratných boxech. Jde to. Paradoxně řešení opět přichází ze soukromé sféry a nikoli z míst, odkud by to člověk očekával. A to je dobře. Žádnou hloupost totiž nenapravíme zákony, zákazy a směrnicemi. Ale obyčejnou změnou přemýšlení a jejím začleněním do obchodních modelů.
Tak nebo tak, aspoň třiďte sklo. Má to nějaký smysl.
(mhb)
