Jak se nerecykluje textil

S každým jarem nastává pravidelná inventura šatníků, šuplíků a záhadných krabic. Nebudeme si proto povídat o tom, jak se textil recykluje, ale o tom, co se s ním děje poté, co ho vhodíte do kontejneru na použitý textil. Každý rok jen v České republice vyhodíme přibližně 180 000 až 200 000 tun textilu (přesné statistiky dlouhodobě neexistují). Hlavní příčinou plýtvání je dostupnost levné konfekce vyráběné převážně v Asii a prodávané nadnárodními řetězci. Společnosti typu Zara, H&M, C&A, Tesco a jim podobné orientují svou pozornost především na prodej stále nových kolekcí.

Textilní průmysl byl dlouho jedním z posledních velkých odvětví, které v praxi ignorovalo princip rozšířené odpovědnosti výrobců. Na rozdíl od elektrospotřebičů nebo autovraků doposud neexistoval systém zpětného odběru textilu financovaný samotnými výrobci. Evropská legislativa však postupně směřuje k jeho zavedení – od roku 2025 má být v EU povinný oddělený sběr textilu, což je první krok k tomu, aby výrobci nesli za své výrobky větší odpovědnost i po skončení jejich životnosti.

Výrobci textilu doposud neprovozují funkční systém zpětného odběru a tím nepřímo přispívají k obrovskému plýtvání materiály i k růstu textilního odpadu.

Kam vyhodit oblečení

Předně několik základních informací, co do kontejnerů na textil vhazovat a co ne. V České republice je dnes rozmístěno zhruba 7 000–8 000 kontejnerů na sběr textilu, které provozují především soukromé společnosti a charitativní organizace.

• Do kontejnerů na textil vhazujte oděvy vždy v pytli nebo igelitové tašce.

• Vhazujte pouze ty oděvy nebo textilie, které je ještě možné dále nosit nebo používat.

• Nevkládejte silně obnošené, roztrhané nebo znečištěné kusy textilu. Ty patří do směsného odpadu.

Co se s obsahem těchto kontejnerů stane?

Textil se sveze do třídicích hal, kde se ručně dotřiďuje. Slovo ručně je důležité – automatické třídění textilu je totiž zatím velmi omezené. Oblečení se rozděluje do desítek až stovek kategorií podle kvality, typu materiálu a možnosti dalšího použití. Nepoužitelné kusy se vyřazují.

V České republice takový textil často končí na skládkách nebo ve spalovnách, protože jeho energetické využití bývá ekonomicky problematické.

Z celkového sebraného textilu je možné dále využít přibližně 30 až 40 %. Zbytek je materiálově nebo hygienicky nevhodný a končí jako odpad.

Použitý textil se dále prodává především do mimoevropských zemí, zejména do Afriky (článek o tom ZDE). Právě příjmy z tohoto obchodu pomáhají udržovat celý systém sběru při životě. Tento export však naráží na řadu problémů. V afrických zemích neexistuje poptávka po zimním oblečení. A přece ho tam exportujeme. Některé druhy oděvů se navíc kulturně nebo nábožensky nehodí pro místní trhy (krátké sukně, tílka a podobně). A v neposlední řadě dovoz levného použitého oblečení komplikuje rozvoj místního textilního průmyslu.

Kolik textilu se recykluje

Ve skutečnosti velmi omezeně. Sběru textilu se často nepřesně říká recyklace, ale ve většině případů jde spíše o znovupoužití (reuse) nebo o downcyklaci.

Textil je totiž vyráběn z kombinací různých materiálů – polyesteru, polyamidů, akrylu, nylonu nebo bavlny – často v jedné tkanině. Tyto materiály od sebe nelze snadno mechanicky oddělit. Odhaduje se, že skutečná recyklace textilu na nový textil představuje méně než 1 % světové produkce oblečení. Většina textilu se proto využívá pouze jako hadry, výplňový materiál, izolace nebo technické textilie.

K výrobě textilu se dnes celosvětově používá přibližně 100 milionů tun materiálů ročně.

„Ale řetězce s konfekcí textil sbírají a recyklují!“ říkají samy o sobě. Ve skutečnosti je však jejich hlavním cílem přilákat zákazníky zpět do obchodů. Pokud zákazník přinese staré oblečení s příslibem recyklace, vzniká ideální příležitost prodat mu nové výrobky a zároveň se prezentovat jako ekologická značka. Ve skutečnosti jde často spíše o marketing (až tzv. greenwashing) než o skutečné řešení problému textilního odpadu.

V Číně končí ročně na skládce zhruba 20 milionů tun oblečení

Je s tím možné něco udělat?

Jistěže ano. Nejprve si zamést před vlastním prahem. Nekupovat každou pitomost ve slevě. Při nákupu odhadnout i to, jak dlouho to budu asi nosit. Přestat věřit na iluzi tzv. módních kolekcí. Zkusit tu a tam nakouknout do second handu.

Mezi základní kroky, které by mohly situaci zlepšit, patří především:

• vytvářet zpracovatelskou infrastrukturu přímo v Evropě,

• přinutit výrobce respektovat principy ekodesignu a používat jednodušší materiálové kombinace,

• zavést povinné systémy zpětného odběru financované výrobci,

• zavést recyklační poplatky podobně jako u jiných výrobků,

• snížit DPH na secondhandový textil,

• podporovat využívání recyklovaných materiálů ve veřejných zakázkách,

• a především zlepšit vzdělávání o materiálových zdrojích.

Negativní dopady textilního průmyslu na životní prostředí jsou dnes dobře zdokumentované. Vedle enormního množství odpadu jde také o nadprodukci oblečení, spotřebu surovin, emise z výroby a především o vysokou spotřebu vody.

---