Co je co – vysvětlení pojmů spojených s odpady a ekologií

Pokud nebudeme nazývat věci správnými jmény, budeme mluvit o něčem úplně jiném.

Banner knihy Zelená je nová zlatá autora Martin Hobrland

CO JE TO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Životní prostředí je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Složkami jsou především ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy, energie. Nebo jiná poučka: Životní prostředí je systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa. Z obou myšlenek vyplývá, že životní prostředí je vše, co na planetě Zemi vytváří podmínky pro naši existenci.

Obě poučky, které říkají jinými slovy totéž, nám sdělují jednoduchou informaci: životní prostředí je prostředí, ve kterém žijeme. Bez něj zanikneme.

CO JE TO EKOLOGIE

Obě poučky, které říkají jinými slovy totéž, nám sdělují jednoduchou informaci: životní prostředí je prostředí, ve kterém žijeme. Bez něj zanikneme.

CO JE TO UDRŽITELNOST

První definice termínu udržitelnost je připisována německému lesníkovi Hansu Carlu von Carlowitzovi. Ten ve svém díle Sylvicultura Oeconomica oder Anweisung zur wilden Baum-Zucht (Pokyny pro pěstování divokých stromů) z roku 1713 Carlowitz formuloval myšlenky udržitelného využívání lesa. Jeho myšlenka, že by se mělo kácet pouze tolik dřeva, kolik může dorůst díky plánovaným projektům zalesňování, se stal důležitým vodítkem moderního lesnictví.

Udržitelný rozvoj je takový, který se snaží odstranit nebo zmírnit negativní projevy dosavadního způsobu vývoje lidské společnosti. Minulý i současný vývoj založený především na ekonomickém růstu se nezvratně podepisuje na podobě a fungování planety. Většina přírodních zdrojů je omezená a jejich nadměrné čerpání naši planetu poškozuje, jedná se tudíž v podstatě o rozvoj na dluh. Organizačním principem udržitelnosti je udržitelný rozvoj, který zahrnuje čtyři propojené oblasti: ekologii, ekonomii, politiku a kulturu.

Novodobá myšlenka udržitelnosti v kostce říká, že jsme své životní prostředí poškozovali, poškozujeme a že bychom to už dělat neměli, protože jak by k tomu přišly další generace.

CO JE TO CIRKULARITA

Také se jí říká cirkulární ekonomika. V principu jde o velmi starý funkční přístup, který se dnes snaží od základu změnit fungující ekonomický lineární model společnosti a nahradit ho modelem cirkulárním – oběhovým. Současná lineární ekonomika funguje na principu: vytěžit – vyrobit – spotřebovat – vyhodit.

Myšlenka cirkularity říká, že materiály a produkty by měly v systému obíhat co nejdéle, aby se co nejméně materiálu stávalo odpadem (ale zapomeňme na tzv. bezodpadovost, protože to je naivní eufemismus). Jde o logiku nevyhazovat – opravit. Nerecyklovat – znovu použít. Neskládkovat – recyklovat. Vyrábět energii – ale z obnovitelných zdrojů.

CO JE TO EKODESIGN

Nejde o to, jak věc vypadá, ale jak je navržena, vyrobena a jak funguje a co se s ní stane, až dofunguje. Až 80 % dopadu výrobku na životní prostředí se určuje právě ve fázi návrhu. Pokud se v této fázi udělá chyba (nebo rovnou blbost), nepomůže tomu ani tisíc certifikátů. Ekodesign je snaha o to, aby daný produkt s sebou nesl po celou dobu své existence co nejméně problémů a způsobil co nejmenší zátěž..

Za duchovního otce ekodesignu můžeme považovat Victora Papanka, americko-rakouského designéra, který už v roce 1971 vydal knihu Design for the Real World. Bez obalu v ní napsal, že „existují profese, které jsou škodlivější než design, ale je jich jen velmi málo“.

CO JE TO LCA

Life Cycle Assessment (vyhodnocení životního cyklu). Jde o derivát metody z počátku 70. let minulého století Resource and Environmental Profile Analysis (zdrojová a profilová analýza).Výsledky získané metodou LCA pomáhají nejen v ekodesignu, le také pracovníkům ve státní správě a legislativě při stanovení předpisů a kritérií na podporu ekologicky šetrných výrobků. V neposlední řadě jsou tyto výsledky významné pro další vědeckotechnický rozvoj, neboť odhalují příčiny negativních vlivů na životní prostředí.

Cena za analýzu se pohybuje v rozmezí 5 000—20 000 USD. Komplexnější studie i na 100 000 USD. Může ji provádět každý, kdo se prokáže adekvátním vzděláním a odbornými znalostmi v oblasti LCA, má k dispozici software a je v souladu s normami ISO.

CO JE TO KULTURA

Původ slova kultura vězí v antice. ‚Colo, colere‘ původně znamenalo obrábět, vzdělávat, zlepšovat. Kultura se na planetě objevila spolu s lidmi a od té doby se vyvíjela paralelně s přírodou. Nejprve v symbióze, později v protikladu. Čím víc si člověk uvědomoval svou jedinečnost a výjimečné postavení v kontextu přírody, začal se s ní dostávat do konfliktu. A začal kulturu vyzdvihovat jako hodnotově vyšší, zatímco příroda získala roli komparsu vzestupu druhu Homo Sapiens.

Kulturu můžeme chápat jako vše ovlivněné nebo vytvořené člověkem. Kultura je svéráznou dědičnou informací. Kultura tu byla už dlouho před vynálezem písma, protože se vyvíjela v rámci ústního podání. Je to soubor lidských návyků, způsobů myšlení, hodnot a činností. Když hovoříme o kulturních památkách, vždy to jsou objekty vytvořené člověkem. Ne divy přírody.

CO JE TO PŘÍRODA

Je opakem kultury, protože existuje zcela nezávisle na člověku. Byla tu miliardy let před naším zjevením. Příroda je vzduch, horniny, voda, půda. A možná i čas. Ale pozor, příroda není životní prostředí, protože součástí životního prostředí je i kultura.

Slovo příroda pochází ze starofrancouzského slova ‚nature‘. Úplně původně pak z latinského slova ‚natura‘, což znamenalo něco jako narodit se. Volný překlad tedy může být přirozenost (byť na internetu i v literatuře najdete bezpočet jiných definic). Opět je to slovíčkaření, ale člověkem uměle vytvořený park není příroda, protože nevznikl sám od sebe, ale díky kulturní lidské potřebě si někde kus přírody vytvořit.

CO JE TO BIODIVERZITA

Slovo „diverzita“ pochází z latinského diversitas, tedy „různost, rozmanitost, odlišnost“, odvozeného od diversus: „odlišný, různý“. Česky „biologická rozmanitost“. Jde o rozmanitost života na Zemi. Vystihuje bohatost druhů rostlin, živočichů a dalších organismů, genetickou rozmanitost uvnitř jednotlivých druhů i rozmanitost ekosystémů, ve kterých žijí.

Termín „biodiversita“ vymyslel v roce 1985 Walter G. Rosen. Do širokého povědomí ho pak dostal především biolog E. O. Wilson knihou Biodiversity z roku 1986. Ovšem ještě před ním se touto myšlšnkou zaobírali Alexander von Humboldt a Charles Darwin a Alfred Russel Wallace

CO JE TO CSR

Corporate Social Responsibility, (společenská odpovědnost firem). Je to dobrovolný závazek firem chovat se odpovědně k životnímu prostředí a ke společnosti. Nejde jen o dodržování předpisů a legislativy, ale o snahu vytvářet pozitivní obraz firmy. Nejde o žádnou metodiku, ale o volné naplnění myšlenky odpovědnosti.

Za autora konceptu CSR je považován americký ekonom Howard Bowen. V roce 1953 vydal knihu Social Responsibilities of the Businessman (Sociální odpovědnost podnikatele), ve které cíleně použil termín Corporate Social Responsibility. Jeho argument byl, že největší korporace jsou centry moci a jejich rozhodnutí mají přímý dopad na životy lidí. Proto mají povinnost chovat se tak, aby to bylo přínosné pro celou společnost.

CO JE TO ESG

Environmental, Social and Governance, je „ekologicky a sociálně odpovědné investování“. Je to framework, používaný k hodnocení udržitelnosti a etického dopadu společnosti nad rámec tradičních finančních ukazatelů, který pomáhá investorům a zainteresovaným stranám posoudit rizika a příležitosti související s klimatem, lidmi a kvalitou řízení a často slouží jako vodítko pro udržitelné nebo sociálně odpovědné investování. Jedná se o datově podložený přístup k měření skutečné výkonnosti společnosti v oblastech, jako je znečištění, pracovní podmínky a diverzita.

Výnosy z těchto investic nejsou primárně určeny k řešení environmentálních a sociálních problémů. Slouží k zajištění výnosů pro akcionáře. Logika ESG je zhruba následující: „Strategie fondů ESG vycházejí z dopadu měnícího se světa na zisky a ztráty společnosti. ESG eměří dopad firem na Zemi a společnost, ale potenciální dopad světa na firmu a její akcionáře“.

CO JE TO DOWNCYKLACE

Downcyklace (downcycling) je proces využití již použitých materiálů k výrobě nových produktů, které mají jiný účel a obvykle nižší materiálové, technické nebo estetické nároky než původní výrobek.

Jde o formu materiálového využití, která umožňuje zachovat alespoň část hodnoty suroviny, aniž by bylo nutné ji zcela znovu těžit nebo vyrábět. Zjednodušeně pro představu lze říci, že downcyklace je recyklace 2. kategorie. Zjednodušeně řečeno, do procesu zpracování downcyklací se dostává materiál, materiál, u něhož nelze zachovat původní kvalitu recyklátu.

O downcyklaci více ZDE

CO JE TO RECYKLACE

Je to technologický proces, jehož prostřednictvím se z jednodruhového použitého materiálu získává materiál (ideálně) stejné kvality. Většina současných recyklačních procesů je mechanická, kdy se původní materiál čistí, drtí na různé frakce a drť se dále využívá ve výrobě. Tak se recykluje nejčastěji plast, sklo, nápojové kartony, dřevo, stavební odpady nebo pneumatiky. Kovy se recyklují většinou roztavením. Papír se recykluje rozvlákněním. Existují i složitější způsoby recyklace, což se týká například baterií. Složitější je pak recyklace elektroodpadu, solárních panelů, autoskel, autovraků nebo chladicích zařízení, která kombinuje mechanické procesy s chemickými. Textil se recykluje v naprosto minimální míře.

O recyklaci více ZDE

CO JE TO UPCYKLACE

Upcyklace je způsob využití již nepotřebných materiálů nebo výrobků tak, aby vznikl produkt s vyšší hodnotou. Na rozdíl od recyklace se materiál nerozkládá na suroviny, ale znovu využívá, většinou zcela jiným způsobem. Tento přístup pomáhá snižovat množství odpadu.

Rozdíl mezi upcyklací a standardní výrobou je v používaných materiálech. Standardní výrobní procesy většinou vyžadují nové suroviny.

Naopak principy upcyklace potřebu nových suroviny neobsahují (nebo minimalizují), protože využívají již jednou vyrobených materiálů.

O upcyklaci více ZDE

CO JE TO RE-USE

Anglický termín re-use lze jednoduše přeložit jako znovupoužití. Naši předkové tento princip dobře znali. Ne proto, že by řešili ekologii, uhlíkovou stopu nebo evropské směrnice, ale prostě proto, že věci měly hodnotu a neplýtvalo se jimi. Často je k tomu vedl obyčejný rozum i nutnost.

Použít věc znovu, opravit ji nebo prodloužit její životnost je přitom z hlediska ochrany životního prostředí i cirkulární ekonomiky vůbec nejefektivnější způsob, jak předcházet vzniku odpadu. Re-use stojí v hierarchii nakládání s odpady dokonce výš než recyklace — protože žádný nový odpad vlastně nevzniká.

O re-use více ZDE

CO JE TO REMANUFACTURING

Remanufacturing je proces, při kterém je výrobek s ukončenou životností (který by se jinak zlikvidoval, nebo rozebral na díly) odborně rozebrán, zkontrolován, opraven a doplněn novými díly tak, aby znovu dosahoval plné funkčnosti a kvality srovnatelné s novým výrobkem – často včetně záruky.

Remanufacturing se uplatňuje především u technicky a finančně náročných výrobků – například průmyslových strojů, motorů, turbín, zdravotnické techniky, elektroniky nebo automobilových komponent. Nejde tedy jen o těžkou techniku; využívá se i u menších zařízení s vyšší přidanou hodnotou.

O remanufacturingu více ZDE.

CO JTO JSOU DOTACE

Dotace běžně chápeme jako „peníze, které někdo na něco dostane“. Finanční dotace všeobecně mají sloužit – a to je podstatné – k dočasnému financování. Nebo přemostění období, kdy je to dotované ekonomicky nevýhodné. Pak se předpokládá, že další dotace nebudou třeba, protože projekt bude ekonomicky soběstačný. Popřípadě jde o dotace, které zajistí dlouhodobé řešení (fotovoltaika, nová okna apod.).

Jde o rozumnou formu motivace a podpory, nejen v oblasti environmentální. problém s nimi přichází v okamžiku, kdy se z dotací stane dojná kráva. Nebo se použijí na zvyšování objemu výroby, nepřinášejí systémové změny, nebo – a to je nejhorší případ – jen udržují provoz. Zkrátka, stane se z nich cíl, a ne prostředek. A jako u každého jiného nástroje i u dotací platí, že kdo s nimi umí zacházet, může je využívat podle svých potřeb.