Recyklace není jen legrace


Ve všem tom kvaltu a adorování technologií nám uniká to, jak tyto technologie fungují. A hlavně díky čemu fungují. Většina se spokojí s povrchním faktem, že „je to všechno na baterky“ a ti zvídavější tak nějak tuší, že by se všechny ty elektronické serepetičky měly recyklovat, aby se chránilo životní prostředí.


Recyklace je v současnosti nejšetrnější způsob, jak získávat vzácné kovy

Dlouhá léta si velmi pečlivě budujeme závislost na fosilních palivech. Ropa dala vzniknout bohatým velmocím, které by bez ní uvízly v temném středověku. Ropa na sebe navázala košatou infrastrukturu, podléhá gigantickému zdanění a díky ní si můžeme žít tak pohodlně. Namísto vděku ji nenávidíme. Nyní, když jsme ropu po všem, co jsme díky ní dokázali, začali nenávidět, což ale neznamená, že bychom na ni přestali být ekonomicky závislí. Navíc zřejmě tato surovina dochází. Nikdo nedokáže říci, kolik zásob ropy ve světě máme. A svět je závislý na zemích, které ropou disponují. Ropná budoucnost je nejistá. Více o ropě v jejím fanklubu ZDE. A jako by lidstvu závislost na jedné strategické surovině nestačila, buduje si dalších.


Recyklace baterií, elektroniky (a vlastně ničeho jiného) nefunguje tak, jak si představují pilné bruselské včelky. A vůbec ne tak, jak by fungovat měla, aby se díky ní do oběhu vracely suroviny, aby bylo alespoň částečně možné omezit jejich primární těžbu. To protože problém s drahými kovy (a dalšími surovinami, které elektrotechnický průmysl potřebuje) nemáme jen na konci životního cyklu, kdy o ně ve velkém přicházíme, ale i na jeho začátku. Při těžbě. Nejenom proto, že tato těžba poškozuje životní prostředí. Na to už jsme si ostatně zvykli. Ale proto, že z velké části je většina těchto surovin v politicky nestabilních zemích. Například (a nejen) elektromobilita je bytostně závislá na lithiových bateriích. Ponechme stranou fakt, že recyklace lithiových baterií je nejen komplikovaná, nákladná, ale především neexistuje uzavřený sytém, který by zaručoval alespoň nějakou udržitelnost v této oblasti. Naprostou většinu, přes 90 %, této strategické suroviny vlastní Argentina, Austrálie a Chile. Ale lithiové baterie obsahují dále kobalt. Přes polovinu zásob této strategické suroviny se nachází na území Konžské demokratické republiky. Tedy Konga, což není politicky stabilní oblast. I to je důvodem, proč cena této suroviny za poslední dva roky vzrostla o 350 %, aby se vzápětí o 70 % propadla. (Svou roli samozřejmě hrají i spekulanti.) Tato nestabilita pak vede k tomu, že kobalt je v lithiových bateriích nahrazován lacinějším niklem. Ten mají v Kanadě, na Filipínách a něco málo v Rusku a Austrálii. Velkým hráčem na trhu se strategickými surovinami je komunistická Čína, kde jsou zásadní ložiska tzv. zemin drahých kovů, které jsou nezbytné pro produkci elektroniky. Ale i více než polovina doposud objevených zásob přírodního grafitu. Další zásadní ložiska této suroviny jsou v Indii a méně pak v Brazílii.


Ročně zřejmě vytěžíme z naší planety až 70 miliard tun surových materiálů

Světové zásoby surovin, které jsou nezbytně nutné pro udržení našeho životního stylu, nejsou neomezené. Nejsou levné a nejsou ani snadno dostupné. Nejenom podle odborníků, ale i podle většiny rozumných lidí je právě recyklace a odpovědný přístup k ní jednou ze zásadních cest, jak uzavřít strategické suroviny do skutečně udržitelného kruhu. Jinak řečeno, každá elektroserepetička, která se po to, co doslouží, dostane mimo zpětný odběr, znamená ztrátu. Vezmeme-li v potaz, že v globálním měřítku se zrecykluje méně než polovina vysloužilých zařízení, je to bilance velmi smutná. A přitom výrobci chrlí na trh nové a nové produkty, jako by nemělo nastat žádné zítra.



  • Wix Facebook page
  • Instagram Social Icon
trideniodpadu.cz kontakt

© 2007 - 2020 TŘÍDĚNÍODPADU.CZ | CONCEPT42

Tento web není dotovaný z veřejných zdrojů.

Kniha 7 pádů dpadu