Jak zelené může být zelené auto?


Žijeme v době, kdy by nás měla výše emisí našeho auta zajímat víc než to, kolik má kol. Automobilky se předhánějí ve vizích zelené budoucnosti. Nízkoemisních technologiích a úsporných režimů. Jenže, nic není takové, jak se na první pohled může jevit. Byť samozřejmě, čemu budete věřit, to je čistě vaše věc. Všeobecně platí pravidlo, že jakákoli technologie, která slouží k ekonomické činnosti, bere ekologii na zřetel vždy až na druhém místě.


Ekologický automobil je v současnosti zhruba stejná utopie jako neškodná zbraň

My již nedokážeme na celou problematiku automobilového průmyslu (a potažmo dopravy) nahlížet jako na celek. Namísto toho se díváme jen ta na ty fragmenty, na které výrobci (a nejen oni) chtějí, abychom se dívali. Kdybychom se totiž na celou problematiku podívali jako na celek, přestali bychom věřit, že je všechno tak, jak se po nás chce, abychom věřili.

Když přijde na ekologické automobily, možná zaregistrujeme, že nám nikdy není předkládána situace celistvě, ale jen její jednotlivé části vytržené z kontextu. Vezměme si elektromobily. O nich se oficiálně tvrdí, že jsou ekologické. Nepotřebují benzin, a tudíž při spalování u výfuku nevznikají emise, zplodiny, smrad. To je přeci úžasné. Ale to platí jen o autě samotném. Naskýtá se ale kacířská myšlenka. Ta elektřina, na kterou budou ty skvělé elektromobily jezdit, se přeci musí někde vyrobit? Bingo! O téhle stránce pokrokové myšlenky elektromobilů se nikde moc nepíše ani nemluví. Kdyby se totiž o ní začalo mluvit a psát, vyšlo by najevo, že emise a zplodiny by vycházely namísto z aut z elektráren. V případě elektráren jaderných bychom vypouštěli páru a ukládali někam vyhořelé palivo. Hovoří se i o tom, že by elektřina pro elektromobily měla pocházet výhradně z elektráren solárních (či jiných tzv. obnovitelných zdrojů). Ovšem kolik takových nových elektráren bychom museli postavit? Navíc provoz aut na takovou energii by byl nesmyslně drahý. Řečeno jednoduše a stručně, elektřina pro elektromobily se musí vyrobit. A v současnosti nedokážeme elektřinu ve větším než zanedbatelném množství vyrobit takzvaně ekologicky. Suma sumárum, elektromobil je v principu více méně stejně neekologický jako jeho benzinový bráška. Říkáte, že to není pravda? Máte ji. Na rozdíl od automobilů na fosilní paliva je totiž k provozu elektromobilu nutná navíc velmi výkonná baterie. A ne jedna jako v klasickém autě. Výroba ani likvidace baterií nejsou ekologické činnosti. V poslední době se velmi využívají lithiové baterie. A zásoby lithia nejsou neomezené. Naopak se zdá, že jsou omezené. Materiál se musí někde vytěžit, baterii někde vyrobit a až doslouží, tak i někde (smysluplně) zlikvidovat. Baterie, jak známo, obsahují nebezpečné látky a jejich ekologická likvidace není vpravdě úplně ekologická. Byť se jí tak říká. Opět suma sumárum tu máme oproti klasickému autu nevýhodu v nutnosti výroby a transportu extrémního množství baterií. Jinými slovy řečeno, dokud se nenaučíme ukládat elektřinu jiným způsobem než do technologicky relativně primitivních baterek, nebude elektromobil v brzké době zelený.

Zajímavý článek zamýšlející se nad budoucností elektromobilů si přečtěte ZDE.

Pokud nová zelená technologie zcela nenahradí technologii původní, jedná se jen o další výrobu, další zátěž.

Putování s niklem

Nikl je součástí baterie, která pohání řekněme … ekologické vozítko Toyota Prius. Nikl se těží a rafinuje v Kanadě. Někde v provincii Ontario v Sudbury, kde je největší ložisko tohoto nerostu na světě. Vytěžený nikl pak putuje přes moře do Evropy. Odtud se čistý nikl převáží do Číny, kde se vyrobí jakýsi polotovar, který pak putuje do Japonska, kde se vyrobí baterie a vmontuje se do ekologicky úsporného Priusu, který se pak vydá na svou poslední pouť za svými ekologicky smýšlejícími řidiči do celého světa.

Jakýmsi mezičlánkem mezi konvenčním automobilem a elektromobilem je hybrid. Hybridní automobily jsou schopny pro část svého pohonu využívat elektřinu z baterií. Jedná se o velmi složitá a nákladná zařízení, nicméně i do nich výrobci vkládají budoucnost a investice. Většina hybridních modelů je v současnosti určena pro vyšší příjmové skupiny. Hlavní motivací pro nové majitele hybridních automobilů je spíše než jezdit ekologicky ukázat, jak ekologičtí jsou.

Oblíbený anglický motoristický pořad TopGear v roce 2011 uvedl, že tzv. ekologicky koncipovaný automobil vykázal větší spotřebu paliva než neekologický bavorák. Jeremy Clarkson na závěr poznamenal, že chce-li být někdo ekologický řidič nezáleží čím, ale jak jezdí. Což je veliká pravda. Aby člověk jezdil ekologičtěji (a ekonomičtěji) nepotřebuje hybridní vozítko, ale lehkou nohu na plynu a udržovaný motor.

Možná budete souhlasit s tím, že elektromobilům ani hybridním povozům by budoucnost patřit neměla. Alespoň ne z pohledu dnešní doby, kdy nedokážeme nic ekologického vyrobit, protože jednoduše ekologicky vyrábět neumíme. Navíc brzdou je spoléhání na lithiové baterie. Proto by měli (nejen) výrobci automobilů hledat ne cesty ekologického provozu, ale především ekologické výroby. Což, alespoň jak tvrdí, dělají. Na druhou stranu je třeba přiznat, že ekologický automobil je postmoderní záležitost. Ekologičnost autodopravy nemusí být nezbytně v technologiích. Může být i v množství automobilů. Sdílení automobilů může být jedna z cest, o kterou by se automobilky měly co nejdříve začít zajímat. Ovšem na druhou stranu, dokážete si představit, že by automobilky dobrovolně snížily produkci?

Například v oblasti CNG (tedy zemního plynu) jsou možnosti obrovské. Není třeba vyrábět zbrusu nové modely (potažmo stavět nové továrny, vozit díly z jednoho konce planety na druhý). Tento pohon lze aplikovat formou přestavby běžných aut. Nejedná se o nic zásadně drahého a tzv. ekologický přínos takovéto úpravy tu nějaký je. Ovšem z hlediska rozhýbání ekonomiky asi neperspektivní. Proto se zatím více věří elektromobilům.


Je zarážející, v jakém klidu nechává e-mobilita státy vyvážející ropu

Vůbec už nemluvě o pohonu vodíkem. Ten, jakožto z hlediska životního prostředí efektivní, se krčí kdesi vzadu. O nelibosti Bruselu k vodíkovému pohonu svědčí nízký počet dobíjecích stanic na území Evropy. I ti největší optimisté očekávají, že nástup motorů na vodíkový pohon se dá očekávat někdy kolem roku 2035. Což je tak daleko, že nás to zatím nemusí zajímat. O tom, že elektromobilní revoluce nemusí proběhnout