Plasty v oceánech
- 10. 12. 2017
- Minut čtení: 4
Aktualizováno: před 7 dny
Plastoceány
Plastový odpad v mořích a oceánech, jeho množství i destruktivní vliv na ekosystémy – to je realita. Je to fakt, na který upozorňují environmentální organizace, vědci, ale i turisté. Svou trošku PR slávy se snaží urvat i některé komerční firmy (namátkou výrobci sportovní obuvi nebo oblečení, kteří tvrdí, že část plastu z oceánů používají při výrobě svých produktů).
Umělé hmoty v oceánech
Položili jste si někdy otázku, odkud se ten plastový sajrajt v moři vlastně bere? A pokud ano, našli jste na ni odpověď?
Na tuto otázku se pokusil odpovědět tým vědců vedený hydrogeologem Christianem Schmidtem z Helmholtzova centra environmentálního výzkumu v Lipsku. Studie publikovaná v roce 2017 analyzovala transport plastů v řekách a snažila se určit, odkud se do oceánů dostává nejvíce odpadu. Budete možná překvapeni.
Výsledkem bylo zjištění, které tehdy obletělo svět: velká část plastového odpadu v oceánech se do nich dostává prostřednictvím relativně malého počtu velkých řek.
Původní interpretace studie často uváděla, že až 90 % plastového odpadu pochází z deseti řek (osm v Asii a dvě v Africe). Ve skutečnosti šlo o modelový odhad pro makroplast transportovaný řekami, nikoli o absolutní číslo všech plastů v oceánech.
Do oceánů se plasty nedostávají jen běžným lidským odpadem. Obrovské množství materiálu se může do moře dostat i během přírodních katastrof.
Tsunami v Japonsku v roce 2011 spláchla do oceánu miliony tun trosek, z nichž část byla plastová. Mořské proudy pak tyto předměty unášely po celém Pacifiku ještě řadu let.
Mezi řeky, které přenášejí největší množství plastového odpadu do moří, patří například:
Jang-c’-ťiang (Yangtze)
Ganga
Indus
Žlutá řeka
Perlová řeka
Mekong
Amur
Nil
Niger
Kolik plastu je v mořích
To samozřejmě nikdo přesně neví. Je to nezměřitelné. Současné odhady uvádějí, že se do oceánů každoročně dostane až 12 milionů tun plastového odpadu.
Celkové množství plastu, které již v oceánech plave nebo leží na dně, je odhadováno na více než 150 milionů tun.
Plasty se hromadí především v tzv. oceánských gyrech – velkých systémech mořských proudů. Nejznámější z nich je Great Pacific Garbage Patch, oblast v severním Pacifiku, kde se koncentruje obrovské množství plovoucího odpadu.
Mikroplasty – skutečný problém
Pokud budeme hovořit o plastových odpadech v mořích, je nutné si uvědomit, že hlavní problém nejsou velké kusy odpadu, ale mikroplasty. Částice menší než 5 mm.
Plast se totiž v moři prakticky nerozkládá (dokonce ani tzv. bioplasty), ale postupně se rozpadá na menší a menší částice. A zatímco větší kusy odpadu lze teoreticky mechanicky odstranit, mikroplasty jsou dnes prakticky neodstranitelné.
Problém je, že hlubokomořské dno je jedním z nejméně prozkoumaných prostředí na planetě. Plastový odpad se zde může ukládat v hloubkách několika kilometrů, kde ho prakticky nikdo nesbírá ani systematicky nesleduje. A tak zatímco plast plovoucí na hladině občas vyvolá mediální pozornost, ten na dně oceánů zůstává téměř neviditelný.
Tyto mikročástice ovlivňují celý mořský potravní řetězec- Od zooplanktonu až po velké ryby a mořské savce.
Studie z Kalifornské univerzity například zjistila, že zhruba čtvrtina testovaných mořských produktů na trzích v Indonésii a Kalifornii obsahovala mikroplasty.
Mikroplastové částice byly mezitím nalezeny i v pitné vodě, pivu, medu, kuchyňské soli a dokonce i v lidské krvi a placentě. Je přitom třeba mít na paměti, že plasty nejsou jen polymerní materiály. Obsahují také chemická aditiva – stabilizátory, změkčovadla nebo zpomalovače hoření.
Jedním z významných zdrojů mikroplastů je také syntetický textil. Při praní oblečení ze syntetických vláken (například polyesteru nebo akrylu) se z látek uvolňují drobné plastové částice.
Experiment Norské environmentální agentury ukázal, že při jednom praní syntetického oblečení se do vody může uvolnit statisíce mikrovláken. Tyto částice jsou tak malé, že je běžné filtry praček ani mnoho čistíren odpadních vod nedokáže zachytit. Část z nich tak končí ve vodních tocích. A nakonec i v oceánech.
Často citovaná studie Ellen MacArthur Foundation uvádí, že pokud se současný trend nezmění, může být do roku 2050 v oceánech váhově více plastu než ryb. Ano, tento odhad je samozřejmě modelový, ale dobře ilustruje rozsah problému.
My nic, my jen muzikanti
Skutečnost, že mezi největšími řekami přenášejícími plastový odpad do oceánů nejsou evropské nebo americké toky, není nic, na co bychom mohli být pyšní. Velká část plastového odpadu ze západního světa byla totiž ještě donedávna vyvážena k recyklaci do Asie. Například do Číny, Malajsie nebo Vietnamu.
Evropa i Spojené státy tak dlouho exportovaly velkou část svého plastového odpadu do zemí, které často neměly dostatečnou infrastrukturu pro jeho zpracování. Část těchto plastů tak končila na skládkách, v řekách – a nakonec i v oceánech.
Svou roli hraje také špatné odpadové hospodářství v některých rychle rostoucích regionech světa, především v pobřežních oblastech.
Rybolov a plastový odpad
Zajímavým a často opomíjeným zdrojem plastového odpadu v oceánech je rybářský průmysl. Zatímco veřejná debata se většinou soustředí na plastové lahve, tašky nebo brčka, značná část plastového odpadu v oceánech pochází z rybářských sítí, lan a dalšího vybavení používaného při komerčním rybolovu.
Například studie publikovaná organizací Ocean Cleanup zjistila, že v oblasti známé jako Great Pacific Garbage Patch (viz výše) tvoří až přibližně 45 % hmotnosti plastového odpadu právě vyřazené rybářské sítě. Ty jsou vyráběny ze syntetických polymerů (nejčastěji polyamidu nebo polypropylenu) a ve vodě vydrží desítky let.
Problémem nejsou jen záměrně vyhozené sítě, ale i ty ztracené během rybolovu. Opuštěné sítě pak pokračují v lovu samy – zachytávají ryby, želvy, ptáky i mořské savce. Tento jev má dokonce vlastní název: ghost fishing, tedy „lov duchů“.
Organizace FAO a UNEP odhadují, že do oceánů se každoročně dostane přibližně 640 tisíc tun rybářského vybavení, především sítí a lan.
Kam mizí plast v oceánech?
Výzkum plastového odpadu v oceánech má jednu zvláštnost, kterou vědci dodnes úplně nevysvětlili. Podle modelů by se totiž v oceánech mělo nacházet mnohonásobně více plastu, než kolik ho tam ve skutečnosti měření nacházejí.
Množství plastu, které vědci skutečně pozorují na hladině oceánů, je jen zlomek. Odhady hovoří zhruba o 250–300 tisících tunách plovoucího plastu.
Kam se tedy zbytek poděl? Jedna část plastů klesá ke dnu oceánů, kde se hromadí v sedimentech. Jiná část se rozpadá na mikroplasty, které jsou tak malé, že je velmi obtížné je zachytit a změřit. Další část plastu končí v pobřežních ekosystémech, mangrovech nebo mořských travinách, kde se může zachytit na desítky let.
A nakonec je zde ještě jedna možnost: část plastu se dostává do těl mořských organismů a postupně tak putuje potravním řetězcem.
Jinými slovy – plast z oceánů nemizí. Jen se stává čím dál hůře viditelným.
Zdroje: DailyMail, The Gryphon.Mother Nature Network, Star2, mapa: The DailyMail
