Adopce slepic a vejce z kurníku
- před 3 dny
- Minut čtení: 3
Svoboda – šok pro slepice z velkochovu
Rozhodla jsem se dát druhou šanci nosnicím z velkochovů. To jsou slepice, které celý život strávily v klecích nebo halách. Neznají trávu, denní světlo, neumí hrabat ani se popelit. Ve velkochovech žijí většinou jedno až dvě snášková období. Jakmile jejich snáška klesne, přestanou být ekonomicky výhodné a často končí na jatkách.
„Já si slepice z velkochovů beru ve chvíli, kdy už pro velkochovy nemají hodnotu.“
Není to vždy jednoduché. Když nové slepice přijedou, bývají schované v koutě kurníku, drží se pohromadě a bojí se vyjít ven. Většinou jim chybí téměř veškeré peří a vůbec nevědí, jak fungovat v normálním prostředí. Trvá týdny, někdy i měsíce, než si zvyknou. Ale postupně se mění. Začnou chodit ven, objevovat trávu, učí se hrabat a chovat se
přirozeně. Po čase už na nich nejde poznat, odkud přišly.
Slepičí minifarma v Modřanech
Naše minifarma nikdy nebyla velký podnikatelský plán. Vlastně to celé začalo mnohem dřív a úplně nenápadně. Když mi bylo dvanáct, přemluvila jsem rodiče, aby mi pořídili první slepice, abych mohla prodávat vejce a za utržené peníze si kupovat sladkosti. Tehdy mě ani nenapadlo, že se k tomu jednou vrátím ve větším.
Během studií jsem jezdila o víkendech z Prahy domů na severní Moravu, sbírala vajíčka a prodávala je. Zlom přišel během covidu, kdy jsem už nemohla jezdit tak často a v jednu chvíli jsem měla asi čtyři sta vajec, které jsem si přivezla do Prahy a nabídla je ve facebookové skupině. Zmizely téměř okamžitě. A tehdy mi došlo, že to celé dává smysl i tady, ve městě.
Začala jsem přemýšlet o vlastní farmě přímo v Praze. Několik let jsem hledala vhodný pozemek, až jsem narazila na místo nad Modřanskou roklí. Hektarový pozemek jsme si s přítelem loni v létě pronajali. Byl zarostlý náletovými dřevinami a zpustlý, celé léto jsme věnovali sekání, stavění oplocení a menšího zázemí.
Dnes máme zhruba 150 slepic a k nim jedenáct ovcí. Ovce u nás nejsou kvůli produkci, ale pomáhají udržovat pozemek – přirozeně ho spásají a dávají tomu místu další rozměr. Hlavní roli ale mají slepice. A ne jen tak ledajaké.
Adopce slepic jako ekonomický model
Aby farma mohla fungovat, postavila jsem ji na systému adopcí. Každou slepici si může někdo adoptovat – já se o ni starám a on na slepici měsíčně přispívá a za to dostává pravidelně vajíčka. Ale není to jen o vejcích. Každá slepice má svůj kroužek, lidé se na ni mohou přijet podívat a vědí, odkud jejich jídlo pochází. Najednou to není anonymní
produkt z obchodu, ale něco konkrétního.
Největší radost mám z toho, kolik lidí to oslovuje. Hodně jsou to rodiny s dětmi nebo lidé, kterým záleží na tom, v jakých podmínkách zvířata žijí. Adopce často fungují i jako dárek – třeba svatební. Jedna paní takhle darovala dvě slepičky novomanželům, kteří pak měli každý měsíc vlastní vajíčka.
„Dnes jsou všechny slepice adoptované a máme i čekací listinu.“
Každodenní realita farmy ale není jen hezký příběh. Každý den krmím, doplňuju vodu, sbírám vajíčka a večer slepice zavírám. Řeším nemoci, zranění nebo situace, které nejdou naplánovat. Už jsme zažili i útok predátora – jednu slepici jsem našla ošklivě pokousanou od lišky. Nakonec to zvládla, léčila jsem ji doma a dneska na ní není nic
poznat. I tohle k tomu ale patří.
Od řízené snášky vajec k přirozené
Zajímavé je sledovat i to, jak se mění snáška. Ve velkochovech mají slepice uměle prodloužený den a snášejí víc. Když přijdou ke mně, chvíli v tom režimu pokračují, ale pak často přestanou. Trvá zhruba dva až dva a půl měsíce, než se jejich tělo srovná a začnou fungovat přirozeně.
Vejce z kurníku od zasloužilých nosnic
Když mám vajec víc, dávám je do samoobslužného stánku u vstupu na pozemek. Lidé si můžou naše √vejce z kurníku“ vzít a zaplatit hotově nebo přes QR kód. Funguje to na důvěře – a zatím to funguje dobře.
„Do budoucna nechci farmu zvětšovat do nějakého velkého provozu. Dává mi smysl jít spíš do hloubky než do šířky. Chci víc pracovat s lidmi, otevírat farmu dětem i dospělým, ukazovat jim realitu chovu zvířat a to, odkud pochází jídlo.“
Celé to pro mě stojí na jednoduché věci – že i uprostřed města může vzniknout místo, které je skutečné. Místo, kde věci mají svůj čas, kde péče dává smysl a kde i slepice, která by jinak skončila na jatkách, dostane druhou šanci.
Nikola Gavendová
