Co je to multikomoditní sběr tříděného odpadu
Nejde o pohodlí, jde o ekonomiku a efektivitu
Multikomoditní sběr vybraných částí komunálního odpadu (tedy papíru, skla, plastu, nápojových kartonů, drobného kovového odpadu) je jedním ze způsobů, jak obce plní zákonnou povinnost zajistit jejich oddělené soustřeďování.Tento druh sběru, kdy se různé komodity (druhy odpadů) vhazují do stejných kontejnerů je pak výsledkem zdravého ekonomického uvažování. Nejde tady ani tak moc o to, aby se lidem třídilo lépe, ale aby to třídění stálo méně peněz. A svým způsobem bylo více efektivní. A to, jak multikomoditní sběr v konkrétní obci funguje, záleží především na tom, jak město/obec svůj systém nastaví a jak je zajištěna jeho návaznost na svoz a dotřiďování. Tady je mnohdy kámen úrazu.
Multikomoditní sběr (pokud je dobře nastaven) usnadňuje třídění a zjednodušuje logistiku – rozuměj šetří peníze. Důležitější než třídění a svoz je však to, aby se vytříděné odpady dostaly skutečně k recyklaci.
Pro běžného člověka je multikomoditní sběr zjednodušením, pokud třídí obaly doma. Tam, kde je multikomoditní sběr zaveden, je možné vyhazovat plasty společně s plechovkami, a nápojovými kartóny (jinde to může být jinak, vždy se podívejte na to, co je napsáno na sběrné nádobě.
Rozdíl mezi „vytřídili jsme“ a „zrecyklovali jsme“ je zcela diametrální.
Multikomoditní sběr je pouhý začátek
Barevný kontejner na tříděný odpad před domem je totiž jen první článek celého dlouhého a složitého řetězce. To, že něco hodíme do žlutého, modrého nebo třeba multikomoditního kontejneru, ještě neznamená, že z toho automaticky vznikne nová „surovina“. O výsledku rozhoduje celý systém: od sběru přes svoz a dotřídění až po existenci odběratele X, který je schopen vytříděný materiál skutečně zpracovat. A pak odběratele Y, který recyklát nakoupí prodá výrobci Z, který jej dokáže využít. Ale tak třídění odpadu a recyklace fungovaly odjakživa. Jediný rozdíl, který zavedl multikomoditní sběr je to, že je možné vhazovat více druhů odpadů do jednoho kontejneru.
Multikomoditní sběr není český výmysl
Používá se v řadě evropských zemí- ROzdíl je pak jen v tom, co přesně se hází dohromady a jak kvalitní je následné dotřídění. Evropská komise ostatně eviduje kombinované systémy napříč Evropou; běžné jsou například kombinace plastů a kovů nebo plastů a nápojových kartonů.
Rakousko postupně přešlo na jednotný žlutý kontejner/pytel pro lehké obaly; od roku 2025 se v celé zemi společně sbírají plastové a ostatní lehké obaly spolu s kovovými obaly. Velká Británie používá oba přístupy. Někde se třídí jednotlivé materiály už doma, jinde všechno suché recyklovatelné házejí do jedné nádoby a spoléhají na dotřiďovací linku. Britská vláda ale současně upozorňuje, že úplně jednotný „single-stream“ systém má obvykle vyšší míru kontaminace. Německo, Rakousko, Slovinsko nebo Maďarsko mají různé formy společného sběru plastových obalů a kovů. Rozhodující je opět to, co se děje potom – tedy technologie dotřiďovací linky.
Problém multikomoditního sběru: kontaminace
Problémem (a nejen) multikomoditního sběru je především kontaminace. Čím více je společně sbíraný materiál znečištěn zbytky potravin, nápojů nebo odpady, které do nádoby nepatří, tím obtížnější a dražší je jeho následné dotřídění a tím horší může být kvalita výsledných druhotných surovin. Papír navlhne a zašpiní se, plastové obaly mohou být polepené zbytky potravin a jednotlivé materiály se navzájem mechanicky poškodí. Čím je směs znečištěnější, tím obtížnější a dražší je její následné dotřídění a tím horší může být kvalita výsledných recyklovaných materiálů (což snižuje jeho ekonomickou hodnotu).
Multikomoditní sběr funguje dobře tehdy, když lidé do kontejnerů házejí to, co je na nich vyznačeno. Všechno ostatní systém zatěžuje, prodražuje a snižuje kvalitu vytříděných materiálů.
V krajním případě může dotřiďovací nebo recyklační zařízení celý náklad kontaminovaného vytříděného (jak separovaného, tak multikomoditního) odmítnout. Pak nastává poněkud bizarní situace: obec zaplatila za jeho vytřídění, kontejner, svoz i dopravu, aby se odpad nakonec dostal do spalovny nebo na skládku.
Naše autzorizovaná obalová společnost (AOS) EKO-KOM říká, že v roce 2024 sestávaly náklady obcí na sběr a svoz tříděných odpadů asi 22 % celkových nákladů na odpadové hospodářství. Průměrné náklady na sběr a svoz byly u plastu 10 891 Kč/t, u papíru 7 139 Kč/t a u skla 2 357 Kč/t.
Samotné dotřídění je další placený krok. EKO-KOM uvádí, že v jeho systému jsou náklady na dotřídění a úpravu vytříděných odpadů samostatnou významnou nákladovou položkou. V roce 2024 představovaly spolu s dalšími náklady spojenými s využitím a přímou podporou recyklace téměř třetinu celkových nákladů systému.
A především: dotřiďovací linka nemá jen „něco vytřídit“. Má z odpadu vyrobit druhotnou surovinu splňující kvalitativní požadavky zpracovatelů.
Upravený vytříděný odpad musí splňovat požadavky kladené na příslušnou druhotnou surovinu a vytříděná složka určená k odstranění má být co nejmenší.
Třídění odpadu stojí peníze
V Česku se přitom za tříděný odpad platí nemalé částky ještě předtím, než se vůbec dostane k recyklaci. Podle EKO-KOMu stál v roce 2024 sběr a svoz jedné tuny plastů v průměru 10 891 Kč, u papíru 7 139 Kč a u skla 2 357 Kč. K tomu přichází náklady na dotřídění, úpravu a předání materiálu zpracovateli. Pokud je tedy vytříděný odpad silně znečištěný, neznamená to jen více práce na dotřiďovací lince. Znamená to také horší kvalitu výsledné druhotné suroviny, nižší její hodnotu a v krajním případě i nutnost část materiálu odstranit místo recyklace. Za třídění jsme tak zaplatili, ale část odpadu se přesto může vydat stejnou cestou jako ten, který jsme vůbec nevytřídili.
Multikomodita už není okrajová záležitost. Na konci roku 2024 bylo v ČR 31 % objemu nádob na tříděný sběr obalových odpadů určeno pro multikomoditní sběr.
