Evropský textil, Africký problém.
- 3. 8. 2024
- Minut čtení: 5
Z pohledu evropské (potažmo i globální) spotřeby textilu patří tento průmysl mezi významné znečišťovatele životního prostředí. Nejde jen o samotnou výrobu, ale i o „druhý život“, který textilu dáváme s dobrým pocitem, když ho vhazujeme do kontejnerů na textil v domnění, že ho tím pošleme „dál“ pro dobro věci. Jistě, malá část se skutečně využije. Ta nesrovnatelně větší část textilu sebraného po Evropě však putuje do Afriky a Asie. A to často bez toho, aby o jeho dalším osudu měl někdo detailnější přehled. My Evropané si rádi myslíme, že darováním tisíců tun obnošeného oblečení pomáháme lidem, kteří si ho nemohou kupovat jako my. Realita je ale podstatně složitější. Ostatně, k čemu bude Afričanům naše zimní oblečení, že?
Na vývoz textilu se vztahuje i tzv. Basieljská úmluva (o kontrole pohybu nebezpečných odpadů). A to v závislosti na tom, zda je vyvážený textil považován za „znovupoužitelný produkt“ nebo za „odpad“. V současnosti se uvažuje o jejím zpřísnění a především o důsledné kontroly vyváženého textilu.
Znovupoužití textilu je ideálním řešením jen v lokálních podmínkách.
Kolik použitého textilu se vyveze mimo území EU?
Evropská unie každoročně vyveze obrovské množství použitého textilu. Podle údajů Eurostatu se v roce 2019 vyvezlo z EU přibližně 1,7 milionu tun použitého textilu, zatímco ještě v roce 2000 to bylo zhruba 550 tisíc tun. Jinými slovy – za poslední dvě desetiletí se objem vývozu více než ztrojnásobil.
Použitý textil, který se nevyužije lokálně v Evropě, se tak stává problematickou komoditou. Jeho export do zemí Afriky nebo Asie sice pomáhá řešit evropský problém nadprodukce oblečení, ale zároveň tento problém přesouvá jinam. Je také dobré si uvědomit, že sběr textilu nemá stále nic společného s jeho recyklací.
Primárním cílem sběru je vytřídit dále použitelné kusy a ty zpeněžit – například v second handech nebo prostřednictvím exportu. Zbytek je tak trochu horký brambor. Část se využije formou downcyklace například k výrobě průmyslových hadrů, ale velká část musí z Evropy pryč.
Podle údajů Eurostatu směřovalo v roce 2019 přibližně 46 % použitého textilu vyvezeného z EU do Afriky a asi 41 % do Asie. Největšími dovozci v Africe jsou například Ghana, Keňa nebo Nigérie. Tyto země se staly hlavními destinacemi evropského použitého oblečení.
Africký symbol evropského textilu
Jedním z nejviditelnějších symbolů problému použitého textilu je ghanská metropole Accra. Jen na obrovském tržišti Kantamanto se každý týden prodá přibližně 15 milionů kusů použitého oblečení dovezeného z Evropy a Severní Ameriky. Odhaduje se, že až 40 % z tohoto množství je neprodejných a končí na skládkách, v řekách nebo přímo v moři. Každý den tak v oblasti Akkry přibývají desítky tun textilního odpadu, který místní infrastruktura nedokáže zpracovat.
Množství textilu vyvezeného z EU se za poslední desetiletí ztrojnásobilo!
Iluze recyklace textilu
Recyklace textilu je mimořádně problematická. Každý recyklační proces totiž vyžaduje relativně „jednodruhový“ vstupní materiál – například čiré sklo, barevné sklo nebo PET. Totéž by muselo platit i pro textil. Jenže ten jednoduchý zdaleka není.
Většina oblečení je vyrobena z kombinace různých materiálů. Různé druhy tkanin, syntetická vlákna, knoflíky, zipy, kovové doplňky nebo suché zipy. Třídění těchto materiálů je technologicky i ekonomicky velmi náročné a často se musí provádět ručně. To je proveditelné pouze v zemích s levnou pracovní silou a i tam velmi komplikovaně.
Textil zatím dokážeme převážně jen downcyklovat. Třeba na izolační materiály nebo průmyslové utěrky. Existují sice technologické výjimky, ale ty zatím spíše potvrzují pravidlo, že skutečná recyklace textilu patří stále do kategorie technologických experimentů.
Zimní oblečení do Afriky?
Evropa má v principu dvě základní klimatická období – teplo a zimu. Pokud tedy z Evropy vyvážíme zimní oblečení do tropických oblastí Afriky, nejde o žádné konání dobra, ale spíše o export odpadu. V Africe je o levné oblečení z Evropy skutečně zájem, ale především o lehké a letní oděvy.
Oblečení určené pro chladnější počasí pak často končí na otevřených skládkách. Zároveň tento masivní import logicky brzdí rozvoj lokální textilní výroby. V mnoha afrických zemích navíc neexistuje infrastruktura, která by dokázala dovezený textil efektivně zpracovat.
Část textilu se v Asii využívá například k výrobě průmyslových hadrů, ale velké množství se jednoduše přeprodává nebo opět končí na skládkách. Jakmile náš použitý textil opustí evropské přístavy – například v Itálii, Nizozemsku nebo Belgii – jeho další osud je jen obtížně dohledatelný.
Povinnost sbírat textil odděleně v Evropě platí od roku 2025
Druhá strana mince vývozu textilu do Afriky
Jenomže, ono nic není bílé a černé. Ano, způsoby, jakým řeší Evropa a USA svůj odpadní textil nejsou zdaleka ideální. Ovšem neustálý přísun textilu do rozvojových zemí za ta léta způsobil to, že se tato oblast stala zdrojem obživy. Podle Mezinárodní recyklační federace Berau of International Recycling (BIR) omezení vývozu textilu do těchto zemí může vážně ovlivnit tamní pracovní trhy. V zemích jako Tanzánie, Guatemala nebo Ghana vytváří importovaný americký a evropský textil nezanedbatelné množství pracovních příležitostí. Výsledek? BIR předložil data, podle kterých by omezení dovezeného textilu vážně poškodilo ekonomiku rozvojových zemí. Na první pohled to vypadá jako zájem o sociální situace v afrických zemích. Na stranu druhou je zjevné, že nejen průmysl rychlé módy, ale i obchodníci s použitým textilem se brání změnám a odmítají jakýkoliv pokrok.
Textilní průmysl zcela ignoruje principy udržitelnosti. Stále nebere žádnou odpovědnost za své produkty. Popřípadě tu a tam vytvoří zavádějící kampaň, která má spotřebitele přimět k dalšímu nákupu, kdy se navíc z velké části jedná o greenwashing. Lze ho s klidným svědomím označit přinejmenším za bezohledný. Otázkou je, proč tyto společnosti doposud nezaložily a nefinancují infrastrukturu, která by právě v Africe (nebo rovnou v Evropě a USA) pomáhala zvládat neutuchající přísun použitého oblečení. Peníze na to tyto korporace mají. Možná je to otázka morálky, kterou jejich akcionáři naopak nemají. No nic.
Použitý textil v České republice
V České republice je sběr použitého textilu na relativně dobré úrovni. Paradoxně za tím nestojí výrobci ani prodejci oblečení, ale především soukromé firmy a neziskové organizace. Patří mezi ně například Potex, Dimatex, TextilEco (Červený kříž) a další, které jsou sdružovány v asociaci Aretex (Asociace recyklace použitého textilu).
Právě díky těmto subjektům máme možnost odkládat staré oblečení do sběrných kontejnerů a část textilu využít lokálně. Česká republika se tak na vývozu použitého textilu do Afriky podílí méně než některé jiné evropské země. Velmi rozvinuté systémy sběru a třídění textilu mají kromě Česka například Polsko nebo Nizozemsko.
O sběru a využití textilu více ZDE.
Podpořte zatím jediný funkční systém
V principu platí, že nejúčinnějším způsobem, jak snížit environmentální zátěž způsobenou textilním průmyslem, je prosté omezení nákupu nového oblečení z řetězců „rychlé módy“.
Další možností je využívání second handů nebo výměnných systémů oblečení (tzv. SWAP akce). Tím se podporuje jediný skutečně funkční model oběhu textilu – jeho opětovné používání v místě původu. Druhou variantou, o které se v Evropě stále více diskutuje, je zavedení kolektivních systémů odpovědnosti výrobců, které by textilní firmy přinutily nést odpovědnost za textilní odpad vznikající z jejich výrobků.
