Mokřad. Bažina. Slatiny. Rašeliniště. Vzácné ekosystémy.
- 15. 4. 2020
- Minut čtení: 4
Aktualizováno: před 7 dny
Od moří, řek, potoků, rybníků a dalších vodních ploch je jen krůček k přechodu mezi vodou a pevnou souší. Máme na mysli prostředí, kterému říkáme mokřad nebo mokřina. Jedná se o svébytný a velmi cenný ekosystém.
Do vysoušení bažin, slatin a rašelinišť investovalo lidstvo od pradávna nemalé úsilí, intelektuální potenciál i finanční prostředky. Ve snaze získat více zemědělské půdy nebo stavebních parcel vyhlásil člověk nesmiřitelný boj s vodou vsáklou do půdy. Ke své vlastní škodě.
Ramsarská úmluva
2. února 1971 byla v íránském městě Ramsar podepsána prvními státy Úmluva o mokřadech. Dnes má tato mezinárodní dohoda více než 170 smluvních stran a patří mezi nejvýznamnější nástroje ochrany mokřadních ekosystémů na světě. Právě datum jejího podpisu se každoročně připomíná jako Světový den mokřadů. Přestože mohou mokřady na první pohled působit jako nevábná a nepřístupná místa, jejich význam pro člověka i pro fungování krajiny je zásadní. Více o úmluvě si přečtěte ZDE.
Rozdíl mezi mokřadem, bažinou, slatinou a rašeliništěm
Mokřad je obecné označení pro území, kde je půda dlouhodobě nebo pravidelně nasycena vodou. Jde o přechod mezi vodním a suchozemským prostředím. Patří sem například mokré louky, prameniště, říční nivy, lužní lesy, rašeliniště nebo bažiny. Typickým znakem mokřadů je vysoká biologická rozmanitost a schopnost zadržovat vodu v krajině.
Bažina je typ mokřadu s trvale podmáčenou půdou a mělkou stojatou vodou. Vyznačuje se hustou vegetací a pomalým rozkladem organické hmoty. Bažiny často vznikají v nížinách nebo v okolí řek a jezer a jsou významným biotopem pro obojživelníky, vodní ptactvo a hmyz.
Rašeliniště je mokřad, kde se hromadí rašelina – tedy částečně rozložené zbytky rostlin. Vzniká v prostředí s trvalým zamokřením a nedostatkem kyslíku, což zpomaluje rozklad organické hmoty. Rašeliniště jsou důležitá jako zásobárna vody i uhlíku a patří mezi nejcitlivější ekosystémy v krajině.
Slatina je druh mokřadu vznikající v místech, kde na povrch vyvěrá minerálně bohatá podzemní voda. Na rozdíl od rašelinišť obsahuje více živin a minerálů, což ovlivňuje skladbu rostlin. Typické jsou například ostřice, rákosy nebo různé druhy mechů.
Vrchoviště je naopak závislé téměř výhradně na dešťové vodě, která je velmi chudá na minerály. Půda je zde kyselá a živin málo, proto zde rostou jen specializované druhy rostlin, například rašeliníky nebo masožravé rostliny.
Co je to mokřad?
Co je vlastně mokřad? Jednoduše řečeno jde o přechodovou zónu mezi vodou a souší. Patří sem například tůně, přírodní jezírka, říční delty, mokré louky, prameniště nebo vlhké nivy. Dále také rašeliniště, bažiny, močály, slepá ramena řek či lužní lesy. Protože se jedná o rozhraní dvou odlišných ekosystémů – vodního a suchozemského – vyznačují se mokřady mimořádnou pestrostí života. Ekologové je považují za jedny z biologicky nejbohatších ekosystémů vůbec. Jsou důležitým útočištěm vodního ptactva, zastávkou pro ptáky během migrace a zároveň fungují jako přirozené zásobárny vody v krajině. Více o mokřadech čtěte ZDE.
V České republice bývalo kdysi kolem 180 000 hektarů rybníků. V současnosti to je něco málo kolem 50 000 hektarů.
Mokřady mají také schopnost zadržovat vodu a postupně ji uvolňovat do okolí, čímž pomáhají zmírňovat dopady sucha i povodní. V jejich půdě se navíc organická hmota rozkládá bez přístupu kyslíku velmi pomalu. Mokřady tak fungují jako jakási přírodní zásobárna živin i uhlíku, který by se jinak dostal do atmosféry.
V české krajině byly mokřady po staletí výrazně přetvářeny člověkem. Typickým příkladem jsou rybníky. Ve středověku jich na území dnešní České republiky existovalo přibližně 150–180 tisíc hektarů, zatímco dnes zabírají rybniční soustavy zhruba 50–55 tisíc hektarů.
V průběhu 19. a zejména 20. století bylo na území dnešní České republiky regulováno nebo technicky upraveno přibližně 60–70 % vodních toků. Řeky byly narovnávány, zahlubovány a jejich břehy zpevňovány, aby rychleji odváděly vodu z krajiny a uvolnily prostor pro zemědělství nebo novou zástavbu. Výsledkem však bylo také rychlejší odtékání vody, zánik přirozených mokřadů a lužních lesů, úbytek biodiverzity a větší náchylnost krajiny k suchu i povodním. Bylo to hloupé.
Stranou nelze ponechat ani skutečnost, že právě z dávných mokřadů vznikla velká část dnešních zásob uhlí. Organická hmota, která se v těchto prostředích hromadila a postupně překrývala dalšími vrstvami sedimentů, se během milionů let přeměnila na uhlí nebo rašelinu. Mokřady tak nepřímo stojí i za jedním z nejvýznamnějších energetických zdrojů moderní civilizace.
Mnohé mokřady se navíc staly místem pro ukládání odpadu. Promáčená a zdánlivě nevyužitelná území byla často využívána jako černé skládky. Předpokládalo se, že odpad ve vodou nasáklé půdě jednoduše zmizí. Ve skutečnosti však takové zásahy vedly k rychlému zániku vzácných místních ekosystémů.
Podle analýz organizace Ramsar a OSN zmizelo od roku 1700 více než 85 % světových mokřadů. Rychlost jejich úbytku je vyšší než tempo odlesňování. Nejčastější příčinou je odvodňování krajiny kvůli zemědělství, urbanizaci nebo těžbě surovin. Mokřady tak patří mezi nejrychleji mizející ekosystémy na planetě.
Co je to rašelina
Další zásah do mokřadů přinesla těžba rašeliny. Rašelina je ve skutečnosti jen částečně rozložená biomasa tvořená převážně rostlinnými zbytky. Obsahuje velké množství organických látek a po vysušení může sloužit jako palivo. V zemědělství se používá jako substrát pro pěstování rostlin, protože zlepšuje strukturu půdy a pomáhá zadržovat vlhkost. Využívá se také v zahradnictví, lázeňství nebo ve stavebnictví jako izolační materiál.
Rašeliniště pokrývají jen asi 3 % souše planety, přesto v sobě ukládají přibližně 30 % veškerého půdního uhlíku na Zemi. Tedy více než všechny světové lesy dohromady. Pokud jsou vysušena nebo zničena, uložený uhlík se začne uvolňovat do atmosféry ve formě CO₂ nebo metanu.
Rašelina je nejpomaleji se obnovujícím přírodním zdrojem. To naštve protože se nestačí obnovovat tak rychle, jak ji potřebujeme těžit.
Velké plochy rašelinišť existují například na Sibiři nebo v severní Evropě. V těchto oblastech je vázáno obrovské množství uhlíku.
Pokud rašeliniště vysychají nebo rozmrzají v důsledku změn klimatu, může se tento uhlík uvolňovat do atmosféry ve formě oxidu uhličitého nebo metanu. Tím se celý proces klimatických změn ještě urychluje.
Ať už úbytek mokřadů způsobuje těžba rašeliny, vysušování krajiny nebo jejich přirozené zanikání, jedno je jisté – ztráta těchto biotopů narušuje křehkou rovnováhu ekosystémů.
Mokřady možná nejsou pro veřejnost tak atraktivní jako oceány nebo velké řeky, jejich význam je však pro fungování krajiny i pro člověka naprosto zásadní. Je proto dobré vědět, proč existují – a především je zbytečně nepoškozovat.
Zdroj: L. Kovář: hrozí lidstvu katastrofy, Wikipedie, priroda.cz, nasevoda.cz, ekovýchova Libereckého kraje.
