Od moří, řek, potoků, rybníků a dalších vodních ploch je jen krůček k jakémusi přechodu mezi vodní plochou a naší bezpečnou souší. Máme na mysli prostředí, kterému říkáme mokřina nebo mokřad. Jedná se o svébytný vzácný ekosystém. Do vysoušení bažin a rašelinišť investovalo lidstvo od pradávna nemalé úsilí, intelektuální potenciál i finanční prostředky. Ve snaze získat více zemědělské půdy nebo prostě jen stavebních parcely, vyhlásil člověk nesmiřitelný boj s vodním živlem vsáklým do půdy. Ke své vlastní škodě.
Dne 2. února 1971 byla v íránském městě Ramsar podepsána prvními státy Úmluva o mokřadech. V současné době se úmluva se svými 171 smluvními stranami a zejména svým konkrétním zaměřením na ochranu a rozumné využívání tohoto biotopu, řadí mezi nejvýznamnější a nejznámější mezinárodní úmluvy v oblasti ochrany přírody a krajiny a 2. únor se slaví jako Světový den mokřadů. Jejich význam a existence jsou pro člověka a jeho život naprosto zásadní, přesto, že se jedná mnohdy o na první pohled nevábná stanoviště. Více o úmluvě si přečtěte ZDE.
Co je to mokřad?
Je to přechodová zóna mezi vodou a souší. Za mokřady lze označit tůně, jezírka (přírodní samozřejmě), říční delty, mokré louky, prameniště a vlhčiny. Dále pak rašeliniště, bažiny, močály, blata, slepá ramena řek nebo lužní lesy. Jelikož se jedná o oblast mezi dvěma rozdílnými ekosystémy (voda a souš) je zřejmé, že se tyto oblasti vyznačují nesmírnou pestrostí života. Ekologové budou souhlasit když napíšeme, že právě mokřady jsou jedním z nejbohatších ekosystémů. Především jako biotop vodního ptactva, popřípadě jakési odpočívadlo ptactva tažného. Mimo toho slouží i jako přírodní zásobárny podzemní vody, kterou v případě sucha uvolňují do okolí (podobně jako zdravé lesy). Navíc odumřelá hmota se zde bez přístupu vzduchu rozkládá jen velmi pomalu a látky se z ní louhují pozvolna. Mokřad tak vlastně představuje jakousi přírodní konzervu s výživou. Více o mokřadech čtěte ZDE.
V České republice bývalo kdysi kolem 180 000 hektarů rybníků. V současnosti to je něco málo přes 52 000 hektarů.
Stranou nelze ponechat ani tu skutečnost, že právě díky rozsáhlým mokřadům v temné minulosti země dnes máme čím topit. Protože právě z tohoto prostředí, někdy z dob karbonu, máme dnešní uhlí, které se snažíme co nejrychleji vytěžit. O archeologických pokladech, které se z lůna bažin tu a tam vyloupnou nemluvě.
Jenomže přes veškerý svůj přínos a blahodárnost pro okolní ekosystém neměl člověk tyto vodou nasáklé kusy půdy v oblibě. Snažil se je odvodňovat, zasypat či ještě lépe úplně zlikvidovat. Jelikož mokřad má tuhý kořínek, jen málokdy se to člověku podařilo k jeho úplné spokojenosti. Paradoxně tam, kde naopak chtěl člověk zavodňovat, mu to nevycházelo. Voda je mocný živel a nenechá si poroučet. A pokud snad ano, tak jen dočasně.
Jelikož člověk nedokázal ponechat mokřiny jejich osudu, nejedna promáčená vodní plocha se stala úložištěm pro odpadky. Lépe řečeno pro černé skládky odpadů. Možná se člověk domníval, že odpadky zmizí nadobro, nebo chtěl nekonečným přívalem odpadků mokřiny udolat. Těžko říct. V takovém případě samozřejmě vzala pestrost života za své.
Co je to rašelina
Další ranou bylo objevení energie ukryté v rašelině. Rašelina je v podstatě ne úplně rozložená biomasa. Ta se skládá převážně z organických látek a kyselin. Obsahuje přes polovinu energeticky využitelných látek. Proto se po vysušení používá často jako palivo. V zemědělství se přidává do půdy jako hnojivo (obsahuje humus). Navíc půdu provzdušňuje a dokáže v ní udržet vlhkost. Ze sušené rašeliny se lisují i nádoby na květiny. Ty jsou kromě toho, že dodávají rostlinám uvnitř humus, bezezbytku recyklovatelné. Další využití rašeliny je stelivo pro dobytek. V Irsku se používá k výrobě jejich sladové whisky. Rašelina je využívána ve stavebním průmyslu jako izolant a pravděpodobně nejznámější užití je v léčivých lázních coby bahenní zábal. Jak vidno, rašelina je vskutku všestranně využitelná hmota. Její zásoby se odhadují kolem 4 trilionu m³ na ploše zhruba 3 trilionů m³ (téměř 2 % zemského povrchu). Ačkoli člověk dokázal rašelinu využívat již od pradávna, teprve moderní doba přinesla těžbu rašeliny v tom našem pravém slova smyslu: po nás potopa.
Rašelina je nejpomaleji se obnovujícím přírodním zdrojem. To naštve protože se nestačí obnovovat tak rychle, jak ji potřebujeme těžit.
Kdesi na Sibiři existují obrovské zmrzlé pole plná rašeliny utvořené někdy před 11,000 let, které při svém tání uvolní obrovské množství metanu (jinak plynu ještě skleníkovatějšího než CO₂). Odhaduje se až 70 milard tun. Roztání této masy bývalých mokřin se zdůvodňovalo klimatickými změnami. A paradoxně roztání těchto bývalých bažin klimatické změny zřejmě ještě urychlí. Nicméně se domníváme, že obavy co roztáté bažiny způsobí brzy vystřídají starosti jak rašelinu vytěžit a zpeněžit.
Ať už úbytek ploch mokřadů způsobuje těžba rašeliny, umělé vysušování nebo jejich přirozené mizení jasné je, že se tím narušuje už tak křehký ekosystém na naší planetě. Což by se nám v budoucnu, stejně jako bezpočet jiných věcí, mohlo vymstít. Mokřady, slatiny, bažiny nebo promáčené louky nejsou pro veřejné mínění tak atraktivní jako oceány nebo řeky (kterým samozřejmě nikdo nemůže upřít jejich význam). Nicméně je dobré vědět že existují, proč existují a nepoškozovat je
Zdroj: L. Kovář: hrozí lidstvu katastrofy, Wikipedie, priroda.cz, nasevoda.cz, ekovýchova Libereckého kraje.
