Ve svých spasitelských náladách a teoriích chráníme kdejakým nesmyslem Zemi. Tedy planetu. Recyklací, udržitelnou módou, ekologickými certifikacemi, ESG... však víte. Jistěže, záchrana planety Země je velmi zásadní, jakkoli ambiciózní cíl vzhledem k prostředkům, kterými se k záchraně té staré vesmírné hroudy snažíme přispět. Ale to je vedlejší. Ve svém spasitelství zcela zapomínáme na zem s malým „zet“. Ano, na tu, po které každý den šlapeme, pokrýváme ji betonem, asfaltem nebo trávníkovými pásy. Zapomínáme na tu zem, díky které tu jsme a ještě nějaký ten čas zřejmě budeme. Jinak řečeno, kvalitní země (nebo půdy, chcete-li) každý den ubývá. Umírá nám doslova před očima.
Proč je země (půda) důležitá?
Roste z ní to, co jíme. Nebo to, čím krmíme to, co jíme. Jinak řečeno, je na ní závislá naše obživa. Země (půda) není „hlína“ bez života. Právě naopak. Je to hmota, která – pokud je zdravá – překypuje životem. Obývá ji množství všerůzných živočichů a mikroorganismů, které svou činností umožňují růst rostlin i recyklaci rostlinného odpadu. A především, jedině zdravá půda dokáže zadržet vodu. Je to směs vody, hornin, minerálních částic, vzduchu a organické hmoty. Aby tato směs mohla fungovat jako geniální fabrika na recyklaci a vracet živiny zpět do půdy, musí v ní mít život prostor. Pokud ho nemá, dochází k nerovnováze v rámci výše zmíněného mixu a zem umírá.
Proč jsou i v horku v lesích a na polích louže?
Myslíme si, že voda se do země prostě vsákne. Pokud jde o zdravou půdu, pak se to i stane. Zdravá země dokáže vodu zadržet a využít, čímž také mimo jiné dokáže zabránit povodním. Pokud je však země rozježděná těžkou zemědělskou, lesnickou nebo stavební technikou udusá se, stlačí. Vše v ní se rozmačká, není v ní vzduch. Taková země už nedokáže nasáknout vodu, Je to mrtvá země. Bez života.
Nejvíce „mrtvé země“ najdeme v okolí developerských projektů, kde stavební technika zem udusá. Tam, kde ji developer nezalije betonem (lhostejno jak, čím a kolikrát certifikovaným), pak zahradnické firmy položí travnatý koberec a zasadí stromky. Popřípadě se ani s trávovými koberci neobtěžují (tráva se musí sekat) a využijí prostě štěrk. Vznikají tak ohavná místa bez života, okolo kterých chodíme, a tu ohavnost už ani nevnímáme. Popřípadě přišli architekti s budovami, na jejichž střechách pod žhnoucím sluncem živoří cosi na zahrádkách, nebo sází rostliny do stěn domů. Plácají se spolu s developery po zádech. Výsledek? Škoda slov.
Stejně jako je země zdevastovaná v okolí developerských staveb, je zničená i na většině polí, která obhospodařují agrární velkozemědělci. Ti nejen, že půdu ničí těžkou technikou (což lze pochopit, kdo by dnes oral s koněm a pluhem, že?), ale protože půda je zničená – rozuměj není v ní žádný život, který by do ní vracel živiny – přidávají chemická hnojiva. To platí jak o evropských velkozemědělských podnicích, ale třeba i o pěstitelích bavlny na druhém konci zeměkoule.
Těžká technika (a zcela nesmyslný princip evropského lesního hospodářství) devastuje i zem v lesích. Ponechme stranou chamtivost těžařů dřeva (a jejich odběratelů). Zem v lese pod koly těžké techniky umírá. Takový Takový harvestor, pod svými koly stlačí vše živé vahou několika tun. Zabije tak život pod zemí jednou provždy.
Na právě na takových zničených místech pak i po vydatném dešti zůstávají louže. Země zde nedokáže vodu vsáknout. Taková místa jsou jasným znamením, že zde developer, zemědělec nebo lesník půdu zničil. Zem – ta s malým „zet“ – je to nejcennější co máme. Spolu s vodou a vzduchem vytváří jedinečný ekosystém, díky kterému jsme schopni na planetě zemi existovat. Není třeba zachraňovat přírodu recyklací, planetu tím, že budeme jezdit na kolech a věřit kdejaké marketingové ekoblbině. Stačí, když si posvítíme na ty, kteří ničí jak Zem tak zem veřejně a beztrestně ve velkém.
(red)
