Fosfátům se v minulosti dostalo velké pozornosti (což je mimochodem velmi dobře). Víme o nich, že jsou špatné, nebezpečné..., ale často netušíme, proč vlastně. Jak to tedy vlastně s těmi fosfáty je? Proč jsou v tolika zemích zakázány? A co jsou? Fosfor je nekovový chemický prvek, který je nezbytný pro stavbu živých organismů. Česky se mu mělo říkat kostík, což se neujalo.
Fosfát - alias fosforečnan - je sůl kyseliny fosforečné, která vznikne odtržením všech tří kyselých vodíků. Fosfáty jsou důležitá skupina látek v biochemii.
Světové zásoby fosforu nám vydrží podle odhadů na dalších 100 – 130 let
U kolébky fosfátů stojí fosfor. 90 % veškerých světových zásob fosforu leží na území nepříliš stabilních zemí. Největší zásoby má zřejmě Maroko. Avšak většinu z nich v oblastech problematické západní Sahary. Dalšími velkými zásobami disponuje Čína, Alžírsko, Sýrie, Jordánsko, Rusko a Jižní Afrika. Veškerá ostatní naleziště fosforu jsou vlastně zanedbatelná. Celkově se odhadují globální zásoby fosforu na maximálně kolem 67 tisíc megatun. Vědci odhadují výdrž těchto zásob na dalších 100 až 130 let. Důvodem je skutečnost, že každý rok se z dostupných nalezišť vytěží zhruba 200 milionů tun fosfátových hornin, ze které umíme získat kolem 20 milionů tun fosforu.
Celkové zásoby fosforu, které máme na oněch následujících pár let k dispozici, se z převážné většiny využívají k výrobě průmyslových hnojiv. Ano. Těch hnojiv, díky kterým funguje naše průmyslové zemědělství. A to se všemi následky. Výroba těchto hnojiv je na tenčících se světových zásobách fosforu doslova závislá. Ti, kteří si nedokáží představit zemědělství bez chemických hnojiv, dokonce hovoří o tom, že nedostatek fosforu bude znamenat zhoršenou dostupnost potravin. Byť ve skutečnosti by se jednalo o plodiny pro výrobu biopaliv, bez kterých se obejdeme. Budeme-li chtít. Předpokládá se, že fosfor by se mohl stát nedostatkovým prvkem někdy kolem roku 2050.
Nedostatek hnojiv na bázi fosforu může znamenat kolaps našeho tzv. intenzivního zemědělství
Do té doby máme dostatek času začít hledat alternativní zdroje. Nebo přestat používat ve velkém chemická hnojiva – což je zřejmě vyloučeno, protože naše tzv. intenzivní zemědělství by zaniklo. Jedním ze zdrojů fosforu mohou být odpadní vody (více o odpadních vodách ZDE). Což je vlastně geniální, protože díky odstranění fosforů z odpadních vod se zamezí průnik těchto látek do volné přírody. Další možností, jak se k fosforu dostat, je získávat je z exkrementů hospodářských zvířat. Tedy z kejdy a chlévské mrvy.
Fosfáty se používaly při výrobě detergentů (pracích prášků). Jejich výrobce k tomu vedl dobrý úmysl. Fosfáty se používaly jako změkčovadla, a navíc zabraňovaly usazování nečistot na povrchu prádla. To vedlo k jejich plošné aplikaci a spokojenosti hospodyněk po celém světě. To do té doby, než se přišlo na to (nebo se spíš přiznalo), že fosfáty obsahují něco málo fosforu. Z praček a myček tak fosfor ve formě fosfátů putoval do kanalizace, bez povšimnutí prošel čističkami odpadních vod a skončil v řekách, rybnících, potocích, přehradách a veřejných plovárnách. (Ani současné čističky vody nedokáží tyto látky úplně spolehlivě zachytit.) To se změnilo kolem roku 1983, kdy byl na trh uveden první bezfosfátový prášek na světě (výzkumy započaly už v roce 1966). V České republice byl prodej pracích prášků obsahujících fosfáty legislativou zakázán v roce 2006. Ale do vody se fosfáty dostávají i díky splachům hnojené zemědělské půdy.
Na fosfory jsou bohaté i lidské exkrementy
Přílišné množství fosforu ve vodě podporuje bujení tzv. eutrofizace. Tohle chytré slovo neznamená nic jiného než vodní květ (třeba sinice, znáte?). U některých lidí vyvolává vodní květ alergické reakce. Mimo to se v takové vodě dost špatně plave. Výsledkem jsou opuštěné pláže a nízké zisky z turistického ruchu. To by ale nebylo to nehorší.
Sinice způsobují změny ekosystému. Do vody se dostává méně vzduchu i světla, tedy základních elementů pro existenci života. Mnohé rostliny a živočichové (například pstruzi) nejsou schopni v takto znečištěné vodě žít. Naopak relativně netečné jsou ryby kaprovité. Díky sinicím se tak pozvolna může měnit složení obyvatelstva vodních toků. Kam to povede, je otázka, na kterou nelze odpovědět. Je více než zjevné, že s fosfáty se můžeme setkat i v potravinách.
Čím se fosfáty pokoušíme nahradit?
Například hlinitokřemičitany. Tzv. Zeolit A. Ten se zdá být účinnou náhražkou za vymírající fosfáty. Údajně je Zeolit A méně ekologicky závadný - což ovšem následně vyvrací fakt, že se dobře zachycuje při mechanickém čistění vody. Mělo by se tedy říci, že se lépe odstraňuje. Ukládá se totiž v odpadních kalech čističek vod. A že ho tam bude.
Hlinitokřemičitý Zeolit asi nebude taková výhra. Potřebuje totiž podpůrné chemikálie, aby zafungoval tak, jak má. K tomu se používají nejčastěji polykarboxyláty, fosfonáty nebo citráty.
Polykarboxyláty jsou prý špatně biologicky odbouratelné a hromadí se v odpadním kalu čističek vod.
Fosfonáty se používají pro stabilizaci bělicí látky (tzv. perborátu). Ten je ekologicky závadný. Fosfonáty komplikují procesy zadržování fosforu v čistírnách odpadních vod a škodí (chemické) orientaci vodních živočichů (ve vodě, samozřejmě).
Citráty jsou kupodivu látky s dobrou biologickou odbouratelností. Podporují účinnost zeolitu A pouze při pracích teplotách do maximálně 60o C, proto se nehodí do univerzálních pracích prostředků.
Dále zde máme kyselinu nitrilotrioctovou. Ta byla vzhledem k dobrým pracím vlastnostem dříve uvažována jako náhrada za fosfáty. Jako dobrá komplexotvorná látka však váže ionty kovů nejen v pracím roztoku, čímž vylučuje jejich vliv na prací proces, ale i v čistírenském odpadním kalu, takže se mohou dostat do vod. Její použití v pracích prášcích je pro negativní ekologické vlastnosti velmi omezeno.
Zodpovědně by se dalo říci, že fosfátům odzvonilo. Drtivá většina pracích prostředků nebo mýdel je dnes bezfosfátová. Tu a tam ještě narazíte na fosfáty v některých tabletách do myček na nádobí; ano, v tom šetrném a úsporném mytí nádobí.
Odkazy:
