Fascinace plastovými nákupními taškami je vpravdě bizarní. Takový obyčejný, nepříliš nápaditý předmět. Pytel a držadla. Z igelitu – tedy plastu. Kampaň proti plastovým taškám, vedená z nejmocnějších míst planety, ukazuje, jak podstatný význam mohou mít fádní věci, když se jim dodá patřičné mediální pozornosti. A to možná jen proto, aby tato zástupná témata odvedla pozornost od věcí jiných, možná mnohem zásadnějších. Předně: plast za nic nemůže. Je to vcelku fajn vynález. Za problém si můžeme sami tím, jak s plasty neumíme zacházet.
Téma plastových tašek je zástupný problém mnohem většího průšvihu
Plastového odpadu jsou mraky. Ale za všechen ten marast to odnášejí právě igelitové tašky. Zaznamenal snad někdo nějakou výtku z oficiálních míst proti výrobcům třeba pidijogurtů, kteří pár gramů čehosi zabalí do plastového kelímku, opatřeného hliníkovým víčkem (často ještě v papírovém přebalu a fólií z dalšího plastu, který v principu znemožní recyklaci)? Asi ne. Pokud mi takový neeticky zabalený produkt supermarket prodá, je vše v cajku. Ovšem běda, když by mi k němu dal igelitku zadarmo! Přitom pidijogurt zhltnu třemi lžičkami, hliníkové víčko vyhodím (nic jiného s tím dělat nelze), a pidikelímek hodím v lepším případě do kontejneru na tříděný odpad. Zatímco tašku si já (a další miliony těch, kdo máme vyšší IQ než splašená srna), schovám a dávám do ni právě vytříděný plast. Takže, je zde nějaká logika? Mám na mysli hejtovat igelitky a přehlížet mizernou obalovou kulturu? Není. Obojí je z plastu.
Hloupost často spustí řetězovou reakci dalších hloupostí
Tahle tašková fraška má své roztomile a hloupé dozvuky. Když byly oficiálními místy igelitky vyhlášeny za veřejného nepřítele, nahradíme je papírem. (Mimochodem tohle antitaškové šílenství se nevztahuje na mikrotenové sáčky pod 15 mikronů – které jsou skutečný problém, protože už další využití nemají.) Uvěřili jsme tomu, že papír je ekologický materiál. Těžko říct. Nicméně teorie znovuobnovitelnosti zdrojů tuto myšlenku podporují. Ale jak chceme sakra znovuobnovit strom? Stromy na výrobu celulózy se pěstují účelově. Jako obilí. Účelově pěstované stromy živoří v umělých lesích, které jsou snadno napadnutelné kdejakým žravým broukem. Celulózky jsou chemičky — papír se chemicky doupravuje. Výroba papíru není ekologická co by se za nehet vešlo. Ale věříme, že papír je obnovitelný. Proč? Protože je recyklovatelný. Obnovitelný a recyklovatelný zdroj, to zní hodně sexy, viďte? A taky protože nám to řekli. Jenomže ani recyklace není žádná selanka. Je to vlastně další chemický proces. Náročný na energii a vodu. Navíc ne všechen papír lze recyklovat. I recyklace papíru je technologický proces. Plasty nenávidíme, protože jsou z ropy. Papír máme rádi, protože je ze dřeva stromů (což byla ropa nejspíš kdysi taky). Takže budeme raději používat papír ze stromů, než syntetiku. Geniální?
Plastové tašky tedy začali někteří obchodníci nahrazovat taškami papírovými, protože papírové tašky nejsou tak špatné, jako igelitky. Prokázat to sice nemohou, ale proč dokazovat existenci něčeho, když v to stačí věřit, že?
Papírenský průmysl dnes nabízí tzv. certifikované papíry. Certifikace spočívá v tom, že odběratel něco zaplatí a zato dostane certifikaci. Papír pak vyrábí z certifikovaného dřeva z certifikovaných lesů, certifikovanými dělníky v certifikovaných montérkách s certifikovanými pilami. Ale pořád ze stromů, kterým je nějaká certifikace certifikáty šuma fuk. A vozí ho z jednoho konce na druhý.
Nelze objektivně říci, je-li lepší plast nebo papír. A ono je to v principu úplně jedno. Ten uměle vytvořený problém s taškami není v tom, co je takzvaně ekologičtější, obnovitelnější a kdovícoještěnější. Je v tom, že se zaobíráme problémy vytrženými z celkového kontextu. Problém není plast. Ani papír. Ani ropa a ani fádní certifikace. Problém je v tom, že jako lidstvo nedokážeme smysluplně zacházet s materiály, které používáme.
Článek na podobné téma si přečtěte ZDE.
