Roušky a respirátory jako ekologická hrozba od blbců


Lhostejno, jaký jsme kdo měli názor na nošení roušek nebo respirátorů během pandemie. Někdo v ně bezmezně věřil, někdo je bral spíše jako psychologickou připomínku nebezpečí. Tak nebo tak se na světě dostaly do oběhu miliardy roušek a respirátorů. V principu jednorázových hygienických pomůcek, které se staly jedním z pilířů záchrany před virem. O tom, jak by se měly roušky a respirátory likvidovat, si můžete přečíst ZDE. Většina soudných lidí si uvědomovala, že rouška nebo respirátor je svým způsobem infekční odpad. Tedy něco, s čím je záhodno zacházet obezřetně a ohleduplně k okolí. Nevím, „kolik mrtvých roušky a respirátory zachránily“. Ale vím, že se z roušek a respirátorů stává něco, co se povaluje po našich městech téměř na každém kroku. Položme si otázku, dokáže část z nás díky své všeobjímající ignoranci a blbosti udělat z původně užitečné pomůcky další problém? Stejně, jako se to podařilo v případě plastů? Obávám se, že ano.


Před nedávnem jsme vytáhli globálně do boje proti plastům. V první linii stáli bruselští úředníci a do svých pomyslných houfnic ládovali jednu dum-dum směrnici za druhou. Zakazovali, omezovali. Lidé na celém světě demonstrovali. Nevěděli přesně za co, ale v jednotě je síla. Tihle lidé si neuvědomovali, že plastů se zbavit nelze. Že právě díky nim si všichni můžeme žít tak pohodlně a levně. Umělé hmoty – jak bychom měli správně česky plastům říkat – jsou geniálním vynálezem. To, co se z nich stalo, není jejich vina. Plasty nemají nožičky, aby utekly a naskákaly do moře. Nemají ručičky, aby utíkaly z kontejnerů a schovávaly se v přírodě. Nemají ani hlavičky a v nich mozečky, kterými by mohly vymýšlet, jak poškozovat životní prostředí. Plast je materiál, který je zcela a úplně závislý na tom, jak s ním my lidé zacházíme. Ty demonstrace a palba směrnic a zákazů tak vlastně nebyly namířeny proti plastům, ale proti nám samotným. Jen jsme to nezaregistrovali.