Rtuť – nebezpečný tekutý kov
- před 1 dnem
- Minut čtení: 4
Rtuť patří mezi nejznámější toxické kovy. Na rozdíl od většiny ostatních kovů je za běžné teploty kapalná. Právě tato vlastnost fascinovala lidi už ve starověku. Zároveň je ale rtuť jedním z nejnebezpečnějších kovů, se kterými člověk přišel do styku.
Rtuť k životu nepotřebujeme. Přesto se v lidském těle běžně nachází malé množství rtuti. Průměrný člověk má v organismu několik miligramů této látky, přičemž její množství závisí především na stravě a prostředí, ve kterém žije.
Rtuť je totiž silně toxická a kumulativní látka. V organismu se může ukládat především v mozku, ledvinách a játrech.
Historie rtuti
Rtuť jsme znali už ve starověku. Nejčastěji se získávala z minerálu rumělky (sulfid rtuťnatý – HgS).
Staří Egypťané a Řekové ji používali v medicíně a kosmetice. Ve staré Číně byla dokonce považována za elixír nesmrtelnosti. Ironií osudu je, že právě otrava rtutí je dnes považována za jednu z možných příčin smrti prvního čínského císaře Čchin Š'-chuang-ti.
Ve středověku hrála rtuť důležitou roli v alchymii. Alchymisté věřili, že je základním stavebním prvkem kovů.
Od 16. století se rtuť začala používat ve velkém při získávání zlata a stříbra, protože dokáže vytvářet amalgámy, tedy slitiny s jinými kovy. Právě tato technologie způsobila jedny z prvních velkých ekologických katastrof spojených s rtutí.
Těžba rtuti
Legendárním nalezištěm byl například španělský důl Almadén, který fungoval téměř 2000 let a dodal zhruba třetinu světové produkce rtuti.
Celkově lidstvo podle odhadů vytěžilo více než 600 000 tun rtuti.
Většina této rtuti dnes stále koluje v životním prostředí.
V roce 2013 byla přijata tzv. Minamatská úmluva o rtuti, která má za cíl omezit její používání a emise.
Využití rtuti
Rtuť se díky svým fyzikálním vlastnostem používala v celé řadě průmyslových oborů.
V minulosti se často vyskytovala v:
V chemickém průmyslu se rtuť dlouho používala při výrobě chloru a hydroxidu sodného v tzv. amalgámových elektrolýzách.
Velké množství rtuti se dodnes používá při nelegální těžbě zlata, zejména v Jižní Americe, Africe a jihovýchodní Asii. Při tomto procesu se rtuť smíchá s rozdrcenou horninou a vytvoří amalgám se zlatem. Následným zahřátím se rtuť odpaří a zůstane čisté zlato. Tento postup je velmi jednoduchý, ale také extrémně znečišťující.
Jak rtuť škodí lidskému zdraví
Rtuť patří mezi neurotoxiny, tedy látky poškozující nervovou soustavu.
V přírodě se navíc může měnit na methylrtuť, která je mnohem nebezpečnější než samotný kov. Právě tato forma se hromadí v potravním řetězci.
Do lidského těla se rtuť dostává především:
potravou (zejména rybami)
vdechováním par rtuti
kontaminovanou vodou
Dlouhodobá expozice může způsobovat:
poškození mozku
poruchy paměti
třes rukou
poruchy koordinace
poškození ledvin
vývojové vady u dětí
Zvlášť citlivý je vyvíjející se mozek plodu a malých dětí.
Rtuť v jídle
Velkým problémem je schopnost rtuti hromadit se v potravních řetězcích. Tento proces se nazývá biomagnifikace.
Mikroorganismy ve vodě přeměňují rtuť na methylrtuť. Ta se následně ukládá v tělech ryb. Čím výše stojí ryba v potravním řetězci, tím více rtuti může obsahovat.
Nejvyšší koncentrace tak bývají u:
tuňáků
mečounů
žraloků
Právě proto zdravotnické organizace doporučují omezovat konzumaci těchto ryb u těhotných žen a malých dětí.
Kolik rtuti se uvolňuje do prostředí
Podle Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) se do životního prostředí každoročně uvolní přibližně 2000 tun rtuti.
Hlavní zdroje jsou:
spalování uhlí
těžba zlata
metalurgický průmysl
spalování odpadu
Z těchto zdrojů pochází více než 70 % veškerých emisí rtuti způsobených lidskou činností. Rtuť má navíc nepříjemnou vlastnost – snadno se odpařuje a může putovat atmosférou tisíce kilometrů. Proto se dostává i do oblastí, kde se nikdy nepoužívala.
Rtuť v České republice
Na území České republiky se rtuť nikdy netěžila ve velkém, ale její výskyt byl zaznamenán například v některých rudných revírech v Krušných horách a Jeseníkách.
Největším zdrojem emisí rtuti v ČR byla dlouhou dobu energetika, především elektrárny spalující uhlí. Spalování uhlí totiž uvolňuje rtuť přirozeně obsaženou v hornině. Díky moderním filtrům a emisním limitům však množství emisí výrazně pokleslo. Zatímco v 90. letech se v České republice ročně do ovzduší dostávaly desítky tun rtuti, dnes je to řádově jednotky tun ročně.
V jedné tuně uhlí se obvykle nachází přibližně 0,05 až 0,5 gramu rtuti
Rtuť a ekologické katastrofy
Jednou z nejznámějších ekologických katastrof způsobených rtutí je Minamata v Japonsku. V 50. letech 20. století zde chemická továrna vypouštěla do moře odpadní vody obsahující methylrtuť. Ta se hromadila v rybách, které místní obyvatelé běžně konzumovali. Výsledkem byla tzv. Minamatská nemoc – těžká neurologická porucha způsobená otravou rtutí. Onemocnění postihlo tisíce lidí a stovky z nich zemřely.
Velmi podobná situace nastala například v Niigatě v Japonsku v roce 1965. I zde chemická továrna vypouštěla do řeky odpadní vody obsahující methylrtuť. Kontaminace se dostala do ryb, které místní obyvatelé běžně konzumovali.
Dalším příkladem je Ontario v Kanadě (řeka English–Wabigoon), kde v 60. a 70. letech papírenský průmysl vypustil do řek více než 9 tun rtuti. Znečištění postihlo především domorodé komunity, které byly závislé na rybolovu. Některé oblasti zůstávají kontaminované dodnes.
Dalším známým případem byla otrava rtutí v Iráku v roce 1971, kdy se do potravinového řetězce dostalo obilí ošetřené fungicidy obsahujícími rtuť. Otrávilo se více než 6000 lidí.
Velké znečištění bylo zaznamenáno také ve Švédsku a Finsku, kde se rtuť používala jako fungicid při moření osiva. Část chemikálií se dostala do vodních toků a následně do potravního řetězce.
Jedním z největších současných problémů je pak těžba zlata v Amazonii a v tropických oblastech Afriky a Asie. Malé těžební provozy zde každoročně vypouštějí do prostředí podle odhadů více než 1000 tun rtuti, což z této činnosti činí největší zdroj emisí rtuti způsobený člověkem na světě!
