Ekologické katastrofy: Karačaj a Church Rock
- před 23 hodinami
- Minut čtení: 4
Vítejte na nejznečištěnějším místě na naší planetě. Vítejte v Rusku (lépe řečeno v bývalém Sovětském svazu) v Čeljabinské oblasti. Říká se, že v 90. letech stačilo hodinu lelkovat na břehu jezera Karačaj a dostali byste fakt vydatnou dávku záření (až 600 rentgenů za hodinu). Jde totiž o místo, do kterého Sověti po desítky let vypouštěli radioaktivní odpad z komplexu Majak. To je megakomplex, který sloužil k výrobě plutonia pro sovětské jaderné zbraně). Jezero samotné je zmapované od 18. století a během let často úplně vysychalo. Pokud bylo málo vody, pravidelně zcela mizelo. Tato nestabilita však nebránila Sovětům, aby zde v letech 1945–1948 vybudovali jaderné zařízení. Rusové zde v utajení a extrémním spěchu poskládali první reaktor pro výrobu plutonia pro sovětský zbrojní program.
Jezero Karačaj je fakt děsivým mementem bizarního sovětského jaderného programu. Svými následky je tato katastrofa srovnatelná s havárií v Černobylu.
Jezero Karačaj: radioaktivní stoka
Filmaři katastrofických spektáků by Sovětům mohli závidět. To, co scénáristi a filmaři vymýšlejí, aby diváky šokovali, dokázali Sověti realizovat doslova levou zadní. Příběh zkázy se začal psát na přelomu 40. a 50. let. Majak sloužil k výrobě plutonia pro první sovětské jaderné zbraně v rámci závodů ve zbrojení během studené války. Sovětští inženýři si však tehdy nelámali (nebo nesměli lámat) hlavu s tím, kde skončí vysoce radioaktivní odpad. Soudruzi prostě zvolili ten nejjednodušší způsob, jak se tohoto nebezpečného odpadu zbavit. Nejprve ho uskladňovali v podzemních nádržích a později ho začali vypouštět přímo do blízkého jezera Karačaj na jihu Uralu.
Kyštymská katastrofa: jedna z nejzásadnějších utajených jaderných havárií v dějinách lidstva
Vypouštění radioaktivního odpadu do jezera mělo své následky. Ty si však nezadaly s výbuchem, ke kterému došlo v roce 1957. V jedné z podzemních nádrží s odpadem z plutonia selhalo chlazení a došlo k výbuchu, který vešel do dějin jako Kyštymská katastrofa. A samozřejmě, že se ji Sověti snažili utajit, což se jim velmi dobře dařilo. (Oficiálně byla přiznána až v roce 1989. Bez zajímavosti není to, že ačkoliv americká CIA o havárii věděla, tajila se i v USA, kde se jaderné programy teprve rozjížděly a nebylo přípustné, aby se obyvatelé USA o rizicích spojených s jadernými programy dozvěděli.) Nejednalo se tehdy o jaderný výbuch, ale o chemický. Explodovaly však vysoce radioaktivní odpady. Výbuch prorazil silný betonový kryt nádrže a uvolnil obrovské množství radiace. Vítr pak tento prach roznesl na severovýchod a vytvořil pás zamoření dlouhý asi 300 kilometrů a široký až 40 kilometrů. Této oblasti se dodnes říká Východo-uralská radioaktivní stopa.
Gigantická ekologická katastrofa
Výsledkem havárie bylo, že inženýři došli k závěru, že je nebezpečné uchovávat radioaktivní odpad v podzemních nádržích, které mohou explodovat. A tak se začal do jezera Karačaj vypouštět vešekrý odpad, který Majak produkoval. Ano, v objektu již k další explozi nedošlo, ale inženýři vytvořili radioaktivitou nejzamořenější místo na zemi.
Po nějaké době bylo v jezeře tolik jaderného odpadu, že voda vyzařovala více než dvojnásobek radiace unikající těsně po katastrofě Černobylu v roce 1986! A pak v roce 1967 zasáhlo zdejší oblast extrémní sucho a hladina jezera Karačaj značně poklesla. Silný vítr následně zvedl vysoce radioaktivní prach (cesium-137 a stroncium-90) a bahno z obnaženého dna a roznesl ho na plochu 2 700 čtverečních kilometrů. Tento neviditelný mrak zasáhl zhruba půl milionu obyvatel, z nichž mnozí o hrozbě vůbec netušili, protože existence komplexu Majak byla komunistickou vládou přísně utajována.
Řešení? Zabetonujeme to.
Když si sovětské a později ruské úřady uvědomily, že jezero představuje permanentní hrozbu pro celý kontinent, rozhodly se pro radikální řešení. Mezi lety 1978 a 2015 probíhal masivní projekt, kdy jezero bylo postupně zasypáno tisíci betonových bloků, překryto zeminou a zabetonováno (což je mimochodem běžný ruský recept na řešení podobných situací). Jenomže beton problém samozřejmě nevyřešil. Pod vrstvou betonu zůstaly radioaktivní materiály a ty začaly pronikat hlouběji do zemského povrchu. Tenhle toxický balast se dnes šíří podzemními vodami. Pomalu, ale jistě se posouvá říční sítí řek Obu a Irtyše směrem k severu. Nejhorší scénář je, že by radioaktivní materiály mohly skončit v Severním ledovém oceánu a v Arktidě, což by byla globální katastrofa. Dalším rizikem je případná seismická aktivita. Jakože jakékoliv zemětřesení by způsobilo popraskání betonového sarkofágu a radioaktivní balast by opět začal unikat.
Celá oblast je dnes pod nepřetržitým monitorováním ruského úřadu Rosatom. Okolo bývalého jezera jsou stovky kontrolních vrtů, které neustále měří hladinu a pohyb podzemních vod. Samotný komplex Majak stále funguje, ale už neslouží k výrobě zbraní. Je z něj moderní centrum pro zpracování a přepracování vyhořelého jaderného paliva z elektráren a ponorek. Jak symbolické, viďte?
Americký Černobyl: Church Rock
Je na místě dodat, že k podobné havárii došlo i na území USA, kdy během studené války potřeboval i Washington velké množství uranu pro svůj rozrůstající se jaderný arzenál. Velká ložiska byla objevena pod vyprahlou půdou navažské rezervace (na pomezí Arizony, Nového Mexika a Utahu). Během několika let zde bylo otevřeno kolem pěti set uranových dolů. Jako levnou pracovní sílu najímali těžaři indiány z kmene Navahů. Ti pracovali v podzemí bez jakýchkoliv ochranných pomůcek, respirátorů a nikdo jim neřekl, že prach, který dýchají, je radioaktivní.
K průšvihu zde došlo v červenci 1979, kdy praskla hráz odkalovací nádrže uranového dolu společnosti United Nuclear Corporation. Do řeky Puerco se vylilo přes 350 tisíc tun tekutého radioaktivního kalu a přes 350 milionů litrů kyselé, uranem kontaminované vody. Tato radioaktivní voda se valila po desítky kilometrů přes navažské území. Místní domorodci však dál využívali vodu, protože úřady jim havárii zatajily. Oblast se stala zcela neobyvatelnou.
Dodnes je Church Rock jednou z nejtoxičtějších oblastí v USA. Je plná uzavřených a opuštěných uranových dolů. Ano, toto jsou odvrácené tváře hysterického jaderného zbrojení, o kterých se příliš neví.
