Ekologické katastrofy: Love Canal, toxická skládka u Niagarských vodopádů

Love Canal není žádný „kanál lásky“. Byl to zpackaný developerský projekt z konce 19. století, který se stal jedním z největších ekologických průšvihů v USA. Byl tak zásadní, že dal vzniknout programu „Superfund“ (oficiálně CERCLA). To je americký federální program založený v roce 1980 za účelem sanace nejvíce znečištěných míst těžbou nebo průmyslem.

Na počátku všeho byl kolem roku 1890 nápad podnikatele Williama Lovea vybudovat kanál u města Niagara Falls ve státě New York (nějakých 10 kilometrů od Niagarských vodopádů). Byl to velkolepý developerský projekt, který spojoval myšlenku hydroenergetického zařízení propojujícího Niagárské vodopády s jezerem Ontário, a malebného městečka rozprostírajícího se v jeho okolí. Jenomže projekt zkrachoval. Zbyla tu jen částečně vykopaná jáma. A co s ní?

Toxická skládka nedaleko jedné z největších přírodních atrakcí světa

Nedokončenou stavbu začala v letech 1940–1953 využívat chemička Hooker Chemical Company jako skládku pro své odpadní produkty. Šlo o vedlejší produkty výroby chloru, louhů a dalších chemikálií – tedy o chlorované uhlovodíky, pesticidy, rozpouštědla a mimo jiné i extrémně toxické dioxiny. Všechny tyhle vyloženě nebezpečné sajrajty zde byly ukládány v sudech a prostě zasypány hlínou a jílem.

V roce 1963 pak Hooker Chemical prodává pozemek městu Niagara Falls za jeden symbolický dolar. Jistěže se chemička chtěla této skládky zbavit a zájem města ji přišel více než vhod. Součástí smlouvy byla i zmínka o tom, že se jedná o skládku toxického odpadu (čímž se firma chtěla zřeknout jakékoliv další právní odpovědnosti). Proč si město skládku koupilo, dnes působí až absurdně jednoduše – potřebovalo pozemky pro výstavbu školy a obytné čtvrti a věřilo, že je odpad bezpečně izolovaný. Levný pozemek a víra ve „vyřešený problém“ zvítězily nad zdravým rozumem.

Love Canal – druhý pokus o developerský projekt

Radní Niagara Falls pak nechali na zasypané skládce postavit obytnou čtvrť s přibližně osmi stovkami domů, občanskou vybaveností a školu. Jenže problém byl v tom, že ochranná vrstva nebyla navržena na desítky let a už vůbec ne na zásahy do podloží. V šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se v oblasti budovala kanalizace a další infrastruktura, došlo k narušení izolační vrstvy. Kombinace stavebních prací a zvýšené hladiny podzemní vody po deštích a tání způsobila, že se chemikálie začaly tlačit zpět na povrch. Sudy korodovaly a praskaly, toxické látky prosakovaly do sklepů, na ulicích se objevovaly barevné, zapáchající kaluže, ve kterých si hrály děti.

Klíčovou roli v odhalení průšviho tehdy sehrála místní obyvatelka Loisa Gibbsová. Nebyla to žádná vědkyně ani politička, ale matka, jejíž dítě chodilo do školy postavené přímo nad toxickou skládkou. Když si začala všímat zdravotních problémů dětí i dospělých v okolí, začala se ptát. A nepřestala. Organizovala sousedy, tlačila na úřady a postupně z lokálního problému udělala celonárodní skandál. Úřady ji zpočátku ignorovaly, věc bagatelizovaly nebo ji označovaly za hysterku. Jak se ukázalo, celá věc byla ještě horší.

Firma Hooker Chemical na svou obranu později tvrdila, že pro zabezpečení odpadů udělala vše podle tehdejších standardů. Jenomže tehdy žádné nebyly.

A tak v roce 1978 stát New York prohlašuje, že v okolí Love Canal je silná kontaminace půdy a vody. Bylo zde zjištěno přes 200 různých chemických látek a situace přinutila ještě tentýž rok prezidenta Cartera vyhlásit federální stav nouze a město se muselo evakuovat. U obyvatel se začaly objevovat zásadní zdravotní potíže.

Z lokality Love Canal bylo nutné odstranit zhruba 21 000 tun toxických odpadů.

Už bylo zmíněno, že Love Canal byl jedním ze zásadních impulzů pro vznik programu Superfund v roce 1980. Tento federální mechanismus umožnil financovat sanace nejvíce kontaminovaných lokalit v USA, často v případech, kdy původce znečištění zanikl nebo nenesl odpovědnost. Jen v případě Love Canal šly náklady do stovek milionů dolarů. Sanace lokality spočívala v zakrytí a dlouhodobém monitoringu.

Další osudy chemičky Hooker Chemicals se vymstily koncernu Occidental Petroleum, který si ji v roce 1968 koupil. Jenomže později se Occidental ocitl v centru sporů o odpovědnost za kontaminaci v Love Canal. Po letech právních tahanic soudy rozhodly, že firma Hooker nese významný díl odpovědnosti za ekologické škody, a Occidental zaplatil stovky milionů dolarů na odškodnění obyvatel a část nákladů za sanaci státu.

---