Mikroplasty: žádný problém. Nebo...?

WHO ve své zprávě uvádí, že dostupné důkazy zatím nenaznačují významná zdravotní rizika mikroplastů v pitné vodě. Jedním dechem je však nutné dodat, že vědci stále přesně nevědí, kolik mikroplastů se do lidského těla skutečně dostává prostřednictvím jídla, pití nebo dýchání. Některé studie odhadují, že člověk může ročně pozřít nebo vdechnout desetitisíce mikročástic.

Často citovaná studie WWF z roku 2019 tvrdí, že člověk může týdně přijmout až 5 gramů mikroplastů, což odpovídá zhruba hmotnosti jedné platební karty. Toto číslo však vychází z omezeného množství dat a novější studie upozorňují, že skutečný příjem mikroplastů se může výrazně lišit podle prostředí, stravy i metod měření. Jisté je pouze to, že mikroplasty se již běžně nacházejí v potravinách i pitné vodě.

Jinak řečeno, víme, že mikroplasty existují téměř všude, ale zatím přesně nevíme, kolik jich v sobě máme. Zajímavější proto je podívat se na to, odkud se vlastně do prostředí dostávají.

Mikroplasty vznikají především přirozenou degradací plastů. Plast se totiž ve skutečnosti nerozkládá, ale postupně se rozpadá na stále menší částice. Dochází k tomu vlivem slunečního záření, mechanického opotřebení i chemických reakcí v prostředí.

Z toho je zřejmé, že mikroplasty vznikají zejména z materiálů, které jsou mechanicky namáhány nebo vystaveny povětrnostním vlivům. Typickým příkladem je prach z otěru pneumatik, silničního značení nebo syntetických podlahových krytin. Významným zdrojem jsou také nátěry lodí, textilní vlákna uvolňovaná při praní syntetického oblečení nebo plastové materiály používané v zemědělství, například fólie pro mulčování. Část mikročástic je navíc do výrobků přidávána zcela záměrně. Do kosmetických nebo čisticích prostředků.

Mikroplasty nejsou jen ve vodě nebo v půdě. Nacházejí se také ve vzduchu. Výzkumy ukazují, že na velká města mohou ročně dopadat až stovky tun plastových mikročástic.

Ze zkušenosti víme, že největší patálie máme s těmi nejmenšími věcmi

I když podle WHO zatím neexistují důkazy o významných zdravotních dopadech mikroplastů, je dobré připomenout několik faktů, která víme poměrně jistě.

Mikroplastové částice mohou obsahovat různé chemické přísady používané při výrobě plastů. Změkčovadla na bázi ftalátů, zpomalovače hoření nebo zbytky dalších organických látek.

Díky své hydrofobní povaze navíc mohou na svém povrchu vázat další chemické sloučeniny z prostředí.

V některých případech mohou také fungovat jako nosiče mikroorganismů, například v biofilmech, které se vytvářejí na povrchu potrubí nebo ve vodních systémech. Věda je však zatím na začátku poznání, jaký skutečný význam tyto procesy mohou mít pro lidské zdraví.

Problém s mikroplasty neleží jen na konci celé problematiky, ale zjevně i na jejím začátku

Přestože WHO doporučuje nepřehánět obavy z mikroplastů v pitné vodě, je dobré si uvědomit, kde všude již byly tyto částice nalezeny. Byly objeveny v mořské i sladké vodě, v půdě, ve vzduchu a logicky také v tělech mnoha vodních živočichů.

Vědci je detekovali například v rybách, mořských plodech, pivu, medu, kuchyňské soli, kohoutkové i balené vodě. Mikroplasty byly dokonce nalezeny i v lidské krvi, plicní tkáni nebo placentě. To samo o sobě ještě neznamená, že způsobují zdravotní problémy – ale rozhodně to ukazuje, jak široce jsou v prostředí rozšířeny.

Po všem tomto laborování s omezeným množstvím informací může působit poněkud zvláštně, že tak respektovaná organizace, jakou je WHO, přikládá mikroplastům zatím poměrně malou váhu.

Ve skutečnosti však její stanovisko vychází z opatrnosti: vědeckých dat je stále málo a jednoznačné závěry zatím neexistují. WHO proto spíše upozorňuje na potřebu dalšího výzkumu než na okamžité zdravotní riziko. Zároveň ale platí, že plastů v prostředí rychle přibývá a jejich fragmentace na stále menší částice je proces, který už dnes nedokážeme zastavit.

WHO je organizace závislá na financování od vládních a soukromých subjektů

Vzhledem k vlastnostem plastů – které patří mezi nejpoužívanější materiály současnosti – již nedokážeme zabránit tomu, aby mikroplasty vznikaly přirozenou degradací výrobků. Co však možné je, je omezovat jejich zbytečnou výrobu a používání tam, kde nejsou nezbytné. Nanomateriály a moderní polymerní technologie nám sice přinášejí nové technické možnosti i obchodní příležitosti, zároveň ale otevírají otázku, zda dostatečně rozumíme jejich dlouhodobým dopadům. V situaci, kdy je dokážeme vyrábět a používat ve stále větším množství, ale teprve začínáme chápat jejich chování v prostředí, je určitá míra opatrnosti rozhodně na místě.

Zdroj: časopis odpady, orb media, ekolist

---