Není to zas tak dávno, co se tak banální věc, jako je plastová taška, stala tématem, který vzrušoval širokou veřejnost. Jak to u banálních věcí bývá, chytili se ji novináři, hrdinové sociálních sítí, politici i ministerští úředníci. Ano, rozdávat plastové tašky zadarmo byla blbost. Následná akce proti plastovým taškám problém vyřešit nedokázala. Dokázala však změnit osud té samé plastové tašky. Z kusu problematického plastu na nákup se stala regulérním zbožím. A reklamním nosičem využívaným v rámci tzv. zeleného marketingu.
Výsledkem bylo to, že supermarkety přestaly rozdávat plastové tašky zadarmo. Což samozřejmě – stejně jako všichni ostatní – supermarkety přivítaly. Mohly totiž najednou to, co rozdávaly zadarmo, prodávat. A ještě tak ukázat, jak smýšlejí „ekologicky“. Aby supermarkety své ekologické smýšlení ještě více podpořily, začaly na ty samé igelitky, které nyní prodávaly, tisknout ekologicky laděné nápisy. Selskou logikou vzato, v principu se zas tak moc nezměnilo. Ale všichni měli dobrý pocit.
Pravda, více a více zákazníků si nosí své vlastní tašky. Nebo plastové tašky opakovaně používají. Oblibě se těší i tzv. bezobalové obchody, jejichž princip prodeje se nyní supermarkety snaží reaplikovat. Na tom, že se ty banální igelitky nyní prodávají jako jakékoli jiné zboží, vlastně není nic špatného. Ale že by se něco zcela zásadně změnilo? Tomu uvěří snad jen ten, kdo opravdu věřit chce, nebo musí.
